Veselá velikonoční domácnost, tak to má vypadat. Gratuluji! 8^)
Nespravedlnost času a věku, jsem si plnými a hlavně hlasitými doušky vychutnával ve chvíli, kdy jsem se chtěl dívat večer na televizi. Ukrutné křivdy se střídaly s bitkami se starším bratrem, jelikož on mohl, já ne. Byl to srab a sprostý prospěchář, protože kdyby byl co k čemu, tak by se mnou držel basu a dělal "všechny ty pubertální věci" až ve chvíli, kdy je budu moci dělat s ním. To já bych určitě počkal!….8^) Muka nejhorší – Ein Kessel Buntes (nebo jak se to píše…), já slyším přes dveře jednoznačně nejhodnotnější zábavní program světa a nemůžu se dívat. Donebevolající nespravedlnost! …a proto se připojuji do obrovské fronty žadatelů o zrušení relativity času…8^)

a co je na angelike zavadne? vsak je to telenovela pre decka

Nějak si nemůžu vybavit žádnou takovou křivdu. Sourozenci byli věkově tak daleko, že jako konkurence vůbec nepřicházeli v úvahu. A rodičovský zákazy… Asi byly, matně si uvědomuju, že občas jsem se kvůli něčemu vztekla, ale zas tak moc mě to nebralo. Když jsem nesměla to nebo ono, zalezla jsem si do svýho pokojíčku a hrála si se svým stádem papírových koní (vlastnoručně nakreslených, vybarvených, vystříhaných), četla nebo psala (případně pod peřinou), nebo si jen tak představovala, znova a znova propracovávala a prožívala příběhy v kůži i duši postav zcela imaginárních.
Na tenhle svět byl každej zákaz krátkej. :-)

Ru: ono me to moc pred mravni zkazou neuchranilo:o) Zejmena pred tou v moji fantazii! Pekne jsem se zabarikadovala uvnitr jak pises v Mimikrach.

(7) O mravní zkáze ve vlastní fantazii mi ani nemluv. :-)))

(6) Jo, to je svoboda. časem jsem se ji naučila i bez potřeby oddělené místnosti. :-)

od sourozenců mám velký časový odstup, takže tam žádné křivdy nezažity.
ale když jsem býval na prázdninách u babičky s o 6 starší sestřenicí a o 5 mladším bratrancem, tak nespravedlnost do nebe volala – sestřenka směla o tolik víc než já a bratránek zas měl povolené skoro tolik, co já !!!

jo jo, když nad tím tak přemýšlím, tak pro mně zrovna ti dva byli skoro víc sourozenci, než moje sestra
ale my jsme brali mytí nádobí za lepší práci, než utírání …

no právě, utřeno – neutřeno, stejně uschne. Koho by bavila taková zbytečná práce :-)

(15) Mně nebavila ani ta nezbytečná. :-))
(16) Dík. :-) Dopadlo to dobře, malýho jsme si usmířila uvolněním křesílka před počítačem a puberťák se vrátil ve standartním a nepoškozeném stavu, (sic) o půl sedmé večer, zblajzl třináct knedlíků s dvojitou porcí omáčky a masa a byl úplně nejhodnější. :-)

Počkej za chvíli si budeš stěžovat, že už jsou moc velký.

(18) Nebo kdy si uvědomí, že se jim věří? Nesouvisí to s přenesením zodpovědnosti za ně na ně samý, s tíží zodpovědnosti, kterou si oni uvědomí? Za ně, za tu důvěru?
Nevím. Možná jsem naivní. Ale takhle jsem to kdysi cítila já. To, že mi otec věřil (i když se klepal strachy, ale nechal tu zodpovědnost na mně), bylo daleko těžší pro vyvádění blbostí, než cokoli jinýho.

21: myslím, že tak. že zodpovědný dokáže být jen ten, komu se věří.

radka 24: svobodu má člověk od přírody – a zodpovědný může být jen vůči někomu (rodičům, dětem …) nebo něčemu (vyšší moci, vyššímu principu …)… možná jsem měl napsat spíš důvěřuje, než věří …

Jo. To "věří" jsem spustila já. Myšleno jako důvěřuje. Ale myslím, že snad by se mi tentokrát dala odpustit nepřesnost slovní, v souvislosti, kdy asi málokoho napadne, že se ke mně otec obracel s vírou svatou. :-)

I to duverovani mi prijde svazujici (viru svatou jsem samozrejme nemela na mysli) dospivajici lide ucici se samostatnosti by se meli postupne zodpovidat sami sobe. nezavisle na duvere rodicu. Protoze co pak kdyz duveru zklamou? (prijdou pozde, ozerou se, utrati penize, dostanou spatnou znamku) co udelaji rodice, kteri byli zklamani? Jak budou postupovat vuci detem ktere zklamaly jejich duveru? Neverit jim? Jak dlouho? Navzdy? to jsou vsechno prilis velka slova, ubijejici, tezka jako olovo.

bohuzel, ja jsem tomu verila jako dite. Ze je to navzdy. Bylo by to legracni kdyby to nebylo tak smutne.

To asi nebude o pitomosti. Spíš o vážnosti (v jádru), bralas věci vážně a bereš – vážně a zodpovědně. U sebe – a tedy i u druhých. Posíleno zřejmě tím, co jsi popisovala o doma, jak tě opečovávali a zabetonovávali do řádu, ještě víc zatěžovali vším, co na tebe nakládali.

U mě to bylo naopak. Doma chaos, máti neschopná vyjít sama se sebou, natož urovnávat někoho dalšího, sice jí bylo "plno", ale když jsem jí "utekla" (fyzicky i vztahově, citově), vlastně se nic moc nedělo. Otec sice na jednu stranu přísný, velmi morální (až moralistický), ale taky spravedlivý a velmi… Chce se mi napsat moudrý, ale nevím, možná si ho jen glorifikuju. Tak spíš citlivý. Sice mě směroval a občas praštil ukazatelem přes hlavu, aby mě dostal aspoň jednou nohou na zem, ale věděl přesně, jaká jsem a jak funguju, takže taky přesně věděl, kdy už víc netlačit a nechat mě být, aby nevyvolal pravý opak. Živelnost bylať jméno mé, a když plavat, tak rovnou prostředkem proudu. Otec občas jen přihlížel a šedivěl, nachystán na rozdejchávání utonulých. :-)
Proto nemám zafixováno v tomhle směru nějaké tíživo. Rodičovská autorita pro mě nebyla zeď, jen hraniční body, pevný výstražný značky v mý zmatečně bublavý živelnosti. Značky pro návrat. :-)
Panebože, čím jsem starší, tím víc vidím, jaká dřina (a na nervy) se mnou musela bejt, tím častějc před tehdejším výkonem mýho otce smekám…

Tak – vrhala jsem se do lecčeho po hlavě, ale se suverenitou (sebevědomí) to teda moc co dělat nemělo. :-))) Spíš právě naopak. :-) (Asi i proto jsem třebas do sexu nešla dost dlouho. Ve skutečnosti jsem se šíleně bála. Všeho. Všech. Akorát jsem proti tomu bojovala útokem.:-)
Ale po letech jsem zjistila, že okolí mi to jako suverenitu dost žralo. :-)