bylo tam hrozně moc lidí.

V tom snu.

Jela jsem tramvají, strašně moc lidí v ní. Vím, že jsem věděla, že jedu za nějakým cílem, ale za jakým, to jsem nevěděla.
Asi není důležité vědět přesně, co je cíl. Stačí vědět, že je.

Na jedné křižovatce cink, zastávka, lidi se vysypali, strhávají mně s sebou, asi se mám taky vysypat – nebo nemám? Jenže už stojím na ostrůvku, dveře tramvaje se zavírají a zavřené se dávají do pohybu, takhle se člověk dívá, když ho něco těsně míjí – Tak to jsem asi pros…

Téměř všichni vystoupivší zmizeli, jako kuličky rtuti se roztříštili do různých stran a jsou pryč… (pod kobercem, za nábytkem, asi…) Nevadí, v kolmé vedlejší ulici je jiná zastávka, jiná tramvaj, i tam se přetříštilo hodně lidí, půjdu tam taky. Taky dojedu. Jen jinudy. Jen si dokoupím lístek, abych jako v minulém snu neměla nerva, že jedu načerno.
Stojím u stánku, paní v budce (nebo je to pán?) to děsně trvá – Honem, honem, pohni těma rukama rychlejc… kruci, mám přece ještě jeden aršík jízdenek koupených před tou předešlou tramvají, musela jsem tady blbnout a riskovat, že mi ujede ještě i tahle tramvaj…?
Platím a současně se otáčím – tramvaj číslo tři zrovna zavírá dveře. A rozjíždí se.
Předtím lidmi nabitý ostrůvek je prázdný.
Hmm…
Tak to jsem asi zas pros…

„Nic dalšího už tam nejede.“ Nějaký ženský hlas, taková ta spokojeně zadostiučiněná důchodkyně, směs spokojenosti z možnosti sdělit nepříjemnou zprávu a dívat se, co to s tím druhým udělá, a z vlastní důležitosti při takovém sdělování.

Nebýt blbé potřeby mít všechno pojištěno… Dva aršíky jízdenek, co než koupím, nemám už jak projet. Dva pytlíky od všech druhů mouk ve špajzu, dva pytlíky od všech cukrů, soli, těstovin…
Tak třeba až pojedu příště. Nebo zpátky.

Dívám se na mapu. V tom městě je na každé zastávce i mapa. Není to daleko. Jen asi tři zastávky. To dojdu.
Už vím, kam jdu. Mělo by to tam být hezký. Ne jen ulice sevřené domy, ulice sevřených domů. Činžáků.

Myslím, že jsem v Jablonci.

Konec třetí ulice se otevírá. Do šířky a nížky, do zelené a modrohnědé. Vodní hladina. Keře, stromy.
Nádhera.
Je tam taky spousta lidí, ale konečně je to něco jako u nás. Tam někde bych chtěla…

Jdu dál. Vlevo od pěšinochodníku je menší vodní hladina, světlejší, a plot. Vpravo tmavší a bez plotu. Vlevo je víc lidí a křik dětí, skáčou do vody, co má pevné pravidelné okraje, vpravo je míň lidí, klidněji a větší prostor, břeh se klikatí a mizí v lese…
Nechci do bazénu, do chlóru. Za plot. Chci tam vpravo, do tmavšího, volnějšího, vonícího po písku, rostlinách a rybách.

Jdu dál. Lidí kolem břehu neubývá, ale je jich tak akorát, aby si jeden člověk našel místo jen pro sebe, místo někde na kousku písčitého břehu, pod jasnou zelení stromů, u tmavěhnědavé čisté vody. Taková hřejivá krása je v Jablonci… Na podivném syrovém severu, kde jsem nikdy předtím nebyla…

„Ahoj, tak jsi zas tady?“
Hlas mi nic neříká, ani podoba toho chlápka, když se otočím, ale on si je docela jistý, takový spíš střízlík, nic moc vysoký, ale s docela zachovalou postavou, šlachovitý, možná o nějaký ten rok starší než já, pod vyšisovaně blond vlasy opálená tvář a samá vráska od sluníčka, má se ke mně tak suverénně a samozřejmě, že za ním s úsměvem jdu a nepřemýšlím, stejně jako jsem nepřemýšlela, když mě vysypal proud lidí z tramvaje, je to ten typ, co je rychlý a živelný a temperamentní, bere mě kolem ramen a vede na terasu tamní letní restaurace, má tam svůj stůl, je to minimálně štamgast, možná dokonce zaměstnanec, „To jsem rád, že seš tady, jak bylo? Přespíš u mě, máma tě taky ráda uvidí, a dáme si to spolu…“ Trochu ztlumil hlas u posledních slov, ale jen trochu, nakloní se ke mně, políbí mě a současně obejme tak, že jeho ruce mám na krátkou chvilku kolem sebe a všude na sobě, tak přirozeně jako ta voda sama zajede kolem těla až mezi nohy a ve mně se jako voda všechno zvedne… Nevím, kdo to je, jak se jmenuje, jestli se skutečně známe, nejspíš ne a jen to na mě hraje, ale vím, že mu dám. Že to chci, jeho chci, třeba hned teď nebo kdykoli, kdy bude chtít, bez ohledu na cokoli, chci to, bude to…

„Přijdu za chvíli, hned jsem zpátky.“

A je pryč. Ale vím, že se vrátí. V dálce vidím Ještěd, ale v nějaké větší dálce, asi jako od nás Javořici, prý nejsem v Jablonci, ale v Liberci, hmm, vždycky jsem myslela, že Liberec je podstatně ošklivější město, určitě ošklivější než Jablonec… Mám spoustu takových omylů…
Usazená u jeho stolu se dívám, co tam má všechno položeno. Herberk, noťas, kšiltovku, propisku, taštičku možná s doklady, knížku… Beru ji do rukou a otevírám nazdařbůh, je to text psaný v ženské osobě, vzpomínky, vyprávění… – To jsem já, kdo je tam vypráví, to by měly být moje vzpomínky…! – určitě jsou, i když si je nepamatuju, ale stoprocentně to je moje vyprávění, vyprávění o minulém setkání s ním, obracím knížku zleva doprava nahoru dolů a listuju a hledám – přeci jestli to jsou moje vzpomínky, tak bych tam měla být jako autor – já jsem napsala knížku?? – co to je, že si nepamatuju ani zážitek, ani to, že jsem napsala knížku?

Tiráž: autor: pelikan@seznam.cz.

Jmenuje se jako můj bývalý pojišťovák. Ale možná je to přezdívka. Pseudonym.
Knížku jsem nepsala já, psal ji on.
On, jako bych to byla já. Moje vzpomínky napsal on.

Jakým právem…
Proč…

Proč jsem tu knížku nenapsala já, jestli jsem ty vzpomínky měla…
Nebo jsem sem přišla, protože on…

Chci mu dát.

Někdo klepe. Na stůl.
Ne na stůl.
Na parapet.
Asi prší.
Kočka vedle mě na posteli už taky nespí, sedí s nastraženýma ušima a sleduje okno.
To nebude déšť.

Zvedám se z postele a zvedám žaluzii. Z parapetu se zvedá houf vrabců. Za oknem slunečno. V dálce černo.

Znovu si lehám, i když vím, že už neusnu, a vím, co musím pořešit.
6:44