narazím na to každou chvíli, z podivně klidné podivně vzdálené vzdálenosti.
Že jsem nějak daleko. Že nevím, jak se vlastně stát součátí.
Nebo proč vlastně.
I toho, čeho součástí jsem dřív byla.
Že nevím, jak se zapojit, hledám něco v sobě, nějakou pohnutku, impuls, iont, co rozpohybuje proud… dřív by rozpohyboval…
Vidím jen schémata. Principy. Podstaty. Mechanismy.
Něco plácnu. Něco udělám.
Nezáleží na tom.
Koukám, jak je to mimo. Taky na tom nezáleží.
Nebolí to.
Na tom docela záleží.
Jako by to otevíralo chodby někam jinam.
Komentáře: