Poprvní mě to naplno zhvízdlo před jedenadvaceti lety.
Dlouho plánovaná, dlouho vytěšená akce s partou lidí, kteří mě začátkem jara mezi sebe na dálku začlenili, když se do mě o Silvestru velmi zahleděl jeden z nich (co ale mezitím stačil zbouchnout jinou, takto budoucí členku, a tudíž pár dní před vypuknutím akce už řešil pouze problém, dokdy že se to bude muset stihnout oženit).
Měli jsme jet na Slovensko, na vodu.

Šílela jsem radostí, nedočkavostí, vzrušením. Zjišťovala jsem detaily, kudy se dalo (moc se nedalo, všichni ostatní včetně onoho nápadníka, o němž jsem se od Silvestra rozmýšlela, jestli ho skutečně miluju aspoň trochu tak, jako vyhlídku na vysněné sjíždění řeky, byli téměř z druhýho konce republiky), řešila jsem tenisky do lodi, drhla ešus, přemítala nad slušivostí plavek…

Datum odjezdu se přiblížilo a detaily už byly jasné. Kdy, v kolik, do kterýho vlaku a kterýho vagónu k nim přisednu, kolik nás bude, odkud kam že to poplavem… Teda poplujem… Teda… Jak kdy, občas se i plave, že jo…

Týden "před" kulminace nervozity vyvrcholila. Na zhroucení. Týden – nekonečno vesmíru k nepřežití. – A pak naráz přelom.

V předvečer odjezdu se mě otec několikrát po sobě taktně zeptal, hodlám-li už začít balit. Nebo co.

Nebo co. Nebo nic. Nechtělo se mi vůbec nic, nikam. Mrtvo. Předtím odstartovaná excitace (moje oblíbený slovo, výstižnější pro odpovídající stavy neznám) byla tak mohutná, že když dosáhla bodu, v němž ji už totálně zahlcená duše ani tělo nezvládaly, prostě odumřela. Všechny detaily toho, co teprve mělo být, všechny představy, tisíckrát odpředstavovaný, nahradily skutečnost. Odprožito – odbyto. Najednou pocit, že to všechno úžasně vysněný a úžasně propracovaný v plánu i představách, bylo tak strašně neuvěřitelně a silně úžasný, že vlastně úplně pošetilý, nereálný, že se to vlastně vůbec nemůže stát. Že cokoli přijde, bude jen odvar a šeď, rozbití snů, zklamání.

Kdyby už tehdy existovaly mobily, asi bych onen večer před odjezdem byla zavolala na druhej konec republiky, že jsem smrtelně onemocněla či že mi právě uřízli obě nohy. A kdyby mě byl otec kolem půlnoci doslova nedokopal, ať se laskavě na ty nohy postavím a jdu balit, asi bych vůbec nesbalila a nechala rychlík ve čtyři ráno odjet beze mě.

Nakonec to bylo skvělý. I přesto, že teprv tam jsem zjistila, že nad otázkou vztahu ke svému kormidelníkovi se již trápit nemusím, neboť můj kormidelník mi kormidluje poprvní a naposledy, dosud svoboden pouze proto, že ke svatbě nutno vyčkat na úřední zplnoletnění budoucí manželky a oprávněné nárokovatelky háčkovského sedátka v jeho lodi. Tedy, sedátko až po jejím odrodění, samozřejmě.
– Prostě, bylo to nakonec skvělý, úžasný a perfektní a všechny sny, co vypadaly tak nepřekonatelně, realita bravurně překonala.

Hmm… Prý že zkušenost nás učí. Mě tahle teda ne. Od tý doby jsem to měla ještě mockrát. Spolehlivě. Vždycky, když jsem se na něco nepříčetně těšila, tak s reálným přiblížením se dané událostí jsem stoprocentně věděla, že to bude stát za belu, nikam a do ničeho se mi už nechtělo, celý to svoje obrovský těšení se jsem viděla najednou jako jednu velkou pošetilost… Z níž bych byla nejraděj utekla…

Nezbylo, než se postupem času pod mírným sebenásilím naučit ty nadšenosti i se strachem ze zklamání i se zklamáním z nepochopitelné odúmrti vzrušení házet v "couvací" fázi za hlavu a přeskakovat do fáze třetí – do fáze "uvidíme…" Otočit list, tak doplna popsaný hnutími mysli i pocitů, že se na něj už nic dalšího nevešlo, a položit před sebe nový, úplně prázdný…

Tuhle jsem dumala, že to vlastně už dělám úplně automaticky. I při daleko menších událostech, než je třebas léta vysněný sjíždění řeky. Koukání na čistej list je dobrý při nástupu do práce, při těšení se na babský dýchánky, při setkávání se s lidma vůbec, při cestování odkudkoli kamkoli… – Možná proto nejsem poslední dobou z ničeho zklamaná. A všechno se mi líbí. Uvidět. Jak to přibývá na prázdným papíře.

Dneska, zítra, pozítří…? Uvidíme…