Chlapy slaďáky nemusím. Antický tragédy taky ne. Jak začne chlap s milostnou lyrikou, něco v břiše se mi postaví napříč. Z rádoby hlubokocitového drásání se v emocích jeho i mých a vůbec všesvětově bolných se mi naježí i nevyrostlý chlupy a jsem okamžitě přihotovená ho strhat. Nebo zdrhat. Nebo obojí.
A přesto mě občas něco dostane. A nepomůže nic, že si vzápětí (v sebeobranné tendenci zachovat odstup a neshodit sobě si nastavenou laťku racionality) rozeberu text a naznám, že je to vlastně samý klišé a patos. Prostě něco tam… – Možná jen jedna věta, co všechna klišé a všechen patos přebila. Možná něco, co je za větami. Možná co tam vidím odjinud. A možná to jen přišlo, když laťka sama o sobě povážlivě vibrovala… Čert ví.
Třeba o tom, když čísi prsty zavírají oči. Nedívej se.
O setkávání lodí plujících v opačným kursu. Co to o sobě ví.
Jen na jednu chvíli.
Možná lživou. Možná slepou. Bez všeho, co by jinak poslalo lodě ke dnu.
Vědomě. Možná právě proto čistou.
(Otázka je, jestli – když má cokoli fungovat – se nemusí tak jak tak zavřít oči a aspoň občas říkat, čím si člověk není jistý, nebo ne dýl než jednu chvíli… )
Nejsem loď s dostatečnou tonáží. S ledasčím nedokážu plout, i když bych asi měla. A bez ledasčeho dokážu, i když bych asi neměla…- Ale bez něčeho nedokážu. I když se těžko vysvětluje proč, proč tohle právě takhle, a že něco, co je míň, než by správně mělo být, může být víc, než se zdá. Tak nevysvětluju.
Jenom žádné pohledy do očí v týhle neplánovaný plavbě trosečníků…
Komentáře: