Možná byl marod. Nebo někde na nějaké té externí praxi. Ale všimla jsem si ho až začátkem tohohle týdne.
Při dozoru. V hloučku omladiny. Trochu narušoval téměř dokonalý půlkruh kolem dvou holek. Tak trochu jinak stál, jako někdo, kdo chce mít přehled i do stran. Taky měl. Pohledu paní učitelky, upřenýho dýl, než by příslušelo lhostejnosti, si všiml skoro hned. Jediný z nich.
Věděl o pohledu jejich směrem tolikrát, kolikrát jsem se podívala.
Tolikrát, kolikrát jsem na něj narazila během těch pár dnů někde na chodbách, narazila jsem na okamžitou návratnost pohledu. Návratnost delší, než by příslušelo vědomí podřazenosti. A přesto neprovokující úsměvem baličů, jak to zkoušejí někteří, nepřidrzlou samolibým frajírkovstvím, jak to zkoušejí jiní. Klid, nic víc. A přehled.
Občas si člověk myslí, že někoho už téměř vymazal z hlavy. Že už ho vzdáleností času i posunem sebe sama někam jinam definitivně převrstvil kamsi dospod. Už se ten někdo nevrací do myšlenek, den co den, nepřipomíná se kdejakým detailem, kdejakým zaslechnutým slovním obratem, zahlédnutým pohybem…
Jenže to se nesmí jako rána do hlavy objevit někdo jiný. Tatáž studená šeď očí, schopná okamžitě se zorientovat, tatáž koncentrace do morku kostí, tytéž rty jako dlouhý, úzký řez v tomtéž hranatém obličeji, tytéž koutky jako skoby dolů, co se jen maličko škubnou a srovnají a je to úsměv, i když není, tentýž styl oblečení na téže nijak zvlášť robustní postavě, ale tak pevné, že si člověk až se zpožděním uvědomí, že ramen bývá i docela dost víc…
Mohl by být jeho mladší brácha. Nebo syn.
Až na samém konci lichých týdnů učím v jejich třídě. V bandě vyhlášených výlupků. Už mě taky otestovali. Když tam nebyl. Teď tam byl. V první lavici, sám se třemi prázdnými židlemi. Pohled, co čekal a měl přehled.
Dostali samostatnou práci, motivace snadno získatelných slušných známek. Při minulým testování jsem asi prošla, protože na tu samostatnou práci přistoupili jen s několika málo pro jejich čest nezbytnými námitkami a pak se (k mému vlastnímu úžasu) snažili až do konce hodiny. Aniž by porušovali zadaná pravidla.
Občas jsem po třídě přešla tam a občas tamhle, podle toho, kde byl zrovna na co vznesen jaký dotaz. A dívala se. Jak kdo, jak koho ten docela záludnej úkol odmaskuje…
Návratnost pohledu porušena, byl chvílemi příliš soustředěný. Ale věděl. Věděl i všechno to, na co jsem se o pár židlí vedle polohlasem ptala jaksi navíc. Stejně klidným polohlasem odpovídal, když jsem čekala na odpověď odjinud marně. Hlavu přitom nezvedl. Přitlumeně monotónní info jen pro jedny uši. Pro jedny oči, o nichž i bez zvednutí hlavy věděl, že se vždycky otočily.
K témuž hranatému obličeji, jen podstatně uhrovitějšímu v poplatnosti svému věku, k týmž kratičkým, tvrdým vlasům, v tak zřetelných rozestupech, že se dá studovat i kůže mezi nimi, k témuž profilu rukou pod nic moc rameny, pod tílkem bez rukávů týž hladce čistý tvar svalů, které nemodelovala žádná posilovna, jen práce a zvládnuté zacházení s neklidem těla… Tytéž nervózní pohyby týchž ne zrovna intelektuálsky tvarovaných prstů, když hlava pracuje na plné obrátky a tělo se nemůže hýbat… Totéž křestní jméno…
Tentýž o dvacet let mladší, ale úplně jinde, než se kdy v minulosti vynacházel ten první. Možná jen proto, že úplně odjinud vzešlý.
Nemůže vědět všechno, ale ví hodně. Ví, že jsem chtěla vědět. Že jsem hodnotila, přestože zatím neznámkovala.
Když už se musí tolik podobat, tak mu aspoň nedělá ostudu.