Bylo tu není tu

/  12 komentářů

havrani na plotu…
Oči na hodinách a ruka na myši, už je těch hodin moc, psát nebo nepsat, článek z dnešního rána je v propadlišti dávnověku, dobře že jsem ho napsala, už teď jako by ho za mě psal někdo jiný, tak daleko od něj jsem… Možná únava, možná jen odeznívání víkendové euforie…

Zítra do práce. Nějak se nemůžu přeladit. Tenhle víkend byl zvláštně dlouhej. O víc než jeden den.

Oči na hodinách a ruka na myši, přistihuju se, že občas roztahuju prsty. Něco mezi nimi je pryč.

Zítra bude dobrý den. Musí být. I pozítří, popozítří, popopozítří…

Směs smutku a nejistoty takhle o půlnoci… V ní radši nepsat. Sundat ruku z myši a jít spát, a zavřít oči a prsty a všechno v nich… Aby nic nemizelo…

Zítra bude dobrý den.

Komentáře:

  • J K 2.5.2006 at 0:51

    Tak vzhůru do nového pracovního týdne, hurá

  • teor 2.5.2006 at 7:41

    bude. budou.

  • Jirka* 2.5.2006 at 11:55

    Přesně tak. Je dobré vědět, co v takových chvílích dělat, nebo spíš nedělat. Jen mě trochu štve, že si neumím domyslet, co tu bylo a není…

  • Jirka* 2.5.2006 at 12:06

    Jejda…. možná právě to pochopení…

  • radka 2.5.2006 at 18:07

    ja jsem mela naprosto priserny patek. Tak hrozny patek jsem snad nikdy nemela. Byl moment kdy jsem se zhroutila jako domecek z karet a nevedela jak dal. 20 minut.
    A pak najednou naskoci motor znovu a s jemnym vrcenim se jelo dal.
    Dnesni den byl super. Vsechny problemy jsou v "reseni", nejak dopadnou. A nic neni tak hrozne a by to nejak nedopadlo. Smutek me neprepadava. Byly doby kdy me prepadaval denne. Bud jsem zblbla nebo nebo je permanentni stres nejlepsi metoda proti smutku.

  • rulisa 2.5.2006 at 18:31

    Jirka* – Že by pochopení? ;-)

    Radko, permanentní stres u mě vede právě spíš ke smutku. Z únavy. Nejsmutnější a nerozbolavělejší nálady jsem mívávala, když jsem se vracela totálně vyfluslá z nějaké nabité obchodní cesty, z kolotoče stresu.

  • radka 2.5.2006 at 18:51

    asi jsem nasla metodu na stres:o) Az na svetle vyjimky to neberu jako neco zatezujici jako spise neco velmi zabavne. A poucne. Do posledni chvilky nevim co z toho vyleze.
    A nejdulezitejsi, naucila jsem se nebrat pracovni zalezitosti osobne. Je to jen prace.
    Vic stresu jsem mela z nicnedelani. Zivot bez prekazek a vysokych zdi urcenych k prelezeni. Nekonecne plane a na konci tabulka – smrt. to me stresovalo nejvic. prekazkovy beh me uklidnuje.

  • rulisa 2.5.2006 at 19:24

    Asi jsem metodu na stres nenašla. Padám z něj na hubu tak jak tak. :-)
    Nejde o to, že bych se třeba z pracovního stresu cítila vystresovaná jako vynervovaná na psychiatra, ale prostě strašně utahaná. Napřed příjemnej adrenalin mě rozhejbe, jedu s chutí a naplno, ale furt, a asi přes moc – pak prostě naráz šlus. Mrtvo. Nemyslím, nemluvím, nevidím (doslova, přestávám bejt schopná i zaostřit), jen tupej bezmocnej smutek k nevybrečení (páč to taky nemůžu). Zadřený ložiska. :-)

  • radka 2.5.2006 at 20:43

    ja si loziska nezadru. Protoze delam proto, ze chci. Nejsem honena existencimi pozadavky. Tohle mam porad v podvedomi, kdyz me to nebude bavit tak pujdu od toho. Urcite by to bylo v jine poloze kdybych pracovat musela.
    To je ta prijemna stranka plavani po proudu :o)

  • nenapadne 2.5.2006 at 23:40

    Heslo dne: Ono to vzdycky nejak dopadne.
    Vzdycky se nakonec seberes a budes skvela a uzasna :)

  • rulisa 2.5.2006 at 23:50

    Jestli to je na mně, tak jo, spolehlivě. :-) Akorát se na to dycky musím chvilku vyspat. :-)))

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.