Komu co ještě dlužím.
https://www.youtube.com/watch?v=BVKfd-ki_zU
Vím, že když jsem byla malá a chtěla zvíře domů, do bytu v paneláku, nechtěli mi to dovolit. Že jezdíme často pryč a nemohlo by s námi. A že já nemám u ničeho výdrž, že bych se o ně nestarala.
Měla jsem morče.
Měla jsem ho ráda. Ale moc jsem se o ně nestarala.
Vzal si ho pak brácha, když se stěhoval pryč.
Měla jsem o něco později dům, tedy půlku, a v něm psa. O toho jsem se starala. První dítě.
Taky jsem tam měla slepice a králíky, občas prase. Ty jsem měla na užitek. Neb mít zvířata na užitek bylo dobré a chvályhodné, v tom jsem vyrostla, prvního králíka jsem zabila někdy ve třinácti letech, stáhnout zabitého jsem uměla v deseti, za zadní nohy ty mrtvé jsme držívala, co pamatuju. Useknout slepici hlavu, když přestane nést, patřilo k hrdosti samozaopatřovatelské i zootechnicko vesnické, tak potřebné pro oddistancování se od života ve městě. Poturčenec horší turka.
A když mi bylo líto prasete, protože to mělo jméno, líto, až se mi chtělo křičet, šla jsem řezníkovi míchat krev, aby to na mně nikdo nepoznal.
Pak jsem do chalupy i přes manželovo Kočku ne! přijala do chalupy kocoura. Polosiamáka. Dítě lásky, urozené dámy odjakživa tíhly k urostlým plebejcům tam venku za okny. Byl osobnost, svůj, šelmí, dravý, inteligentní…
Tehdy jsem jednou večer (nebo to bylo odpoledne?) nasáhla manželovi bulku pod paží, býval hodně unavený, přiznal, že tam ta bulka je už delší čas.
Byla to naštěstí jen toxoplasmoza. Dneska říkám jen. Tehdy, s malým děckem a velkýma očima ze všeho, jsem měla pocit, že se udusím, když manžela nechali v nemocnici na neurčito a líčili možné komplikace, co z takové zoonózy můžou být. A že je to od koček a jestli nemáme doma taky kočku a jestli to nemá i někdo jiný z rodiny… No měl, dostala to i švagrová, u nás na prázdninách…
Kocour se tehdy na týden ztratil. Kocouři to tak dělají. A pak přišel, přiskákal domů, špinavý, vyzáblý, po třech nohách. Tu jednu rozbitou, chromou.
Veterinář jezdil do vsi často, nemusela jsem nikam jezdit já, stavil se. Díval se na kocoura, že za operaci to nestojí, ale že se z toho možná vylízá jen s tou pochroumanou nohou…
A já viděla chodící toxoplasmózu, ohrožující moje dítě, protože to nese stejné geny jako rodina jeho otce, stejnou náchylnost na stejné choroby… Viděla jsem znamení shůry, tu nohu…
Nechala jsem mu dát injekci. Tu poslední.
Usínal a já už věděla, že je mi zle. Hrozně zle. Že celé to bylo zle. Že nechci, aby to byla pravda.
Jak málo stačí, jedno slovo a skončila jsem život, zbytečně.
Jen pro jednu chvíli, kdy jsem si našla důvod.
Měli jsme pak i jiné kocoury, žádný nevydržel, nejdýl rok a ztratili se. Nebo umřeli.
Taky jsem měla koně, valacha. Hucula. Byl to potvora, o tom žádná, kousal a měl svou hlavu. A taky byl muchař, v létě olezl do krve a neuměla jsem mu pomoct, zvlášť v našich podmínkách ne, když jsme měli jen maličkou stáj na volno s ohrádkou, much všude plno…
Trápila jsem se s přemírou všeho, co jsem si při dvou dětech naložila a neuměla ubrat, a k tomu s kousavým valachem, kterého se děti bály a který byl samý strup od much.
Tak jsem ho prodala. A ještě tu muchařinu kupci zapřela.
Už když ho nakládali, věděla jsem, že ten pocit znám. Že je mi zle.
Ale zdůvodnila jsem si to, rozumově to přece bylo jasné, u nás být nemohl.
Pak jsem měla Meggi. Taky jsem se o ni nestarala zrovna vzorně, natož každodenně, nestíhala jsem při dětech a při práci, ale naštěstí byla ustájená mezi ostatními sportovními koňmi ob dvě chalupy v sousedství a ještě se na ní se mnou občas podílel kamarád, co na ní závodil. Tak to šlo.
Pak dostala tu nemoc. Za kterou nikdo nemohl, prostě smůla, infekce při triviální injekci.
Jenže klostridiová infekce ve svalech jde rychle a je zlá.
Kobyla přežila, držící se zubama za katra boxu bolestí, nepadla, po týdnech horeček a hrozných otoků s kůží praskající, hnijící a odumírající, já s pojistnou smlouvou na úhyn koně nachystanou na stole taky. Jen v práci to stálo za belu a nejspíš to přispělo k tomu, že jsem pak padla mezi ty tři lidi, kterým už neprodloužili smlouvu na dobu určitou.
A najednou bylo ledacos jinak.
To, co jsem předtím chápala, že musím dělat, abych si s kobylou rozuměla, ale nešlo mi to, najednou šlo. Nemluvila jsem na ni hlasem, a přesto mluvila. Dýchala podle rytmu jejího dechu, když byla blízko. Rozuměla jí. Taky byla jiná, po tom všem. Rozuměla.
A mně se začlo příčit zabíjet králíky. Sekat hlavy slepicím.
Popraskaná kůže odumřela do posledního cáru a zarostla novou. Pak začala zarůstat i jizva táhnoucí se od půlky krku do půlky břicha. Začli jsme pomalu sedlat, zase jezdit…
A pak zašla kobyla zlehýnka píchat. Jednou při cestě domů.
Pak kulhat.
Nebylo to našlápnutí do kopyta ani natažení šlachy.
Byl to ten nerv, co tam nebyl. Klostridiový hnis vyžírající podkoží i svaly vyžral i nervy.
Jedna noha pomalu, ale nezadržitelně ztrácela cit. Nezměnitelně.
Ještě pár docela dlouhých roků to trvalo, než zchromla úplně, než se přidala ještě i dušnost. Za tu dobu ještě kobyla stihla pár puťáků a pár výher v menších skákáních, a taky jedno hříbě, co přežilo ochromu, aby se pak zabilo na hříbárně, a jedno hříbě, o němž jsem už od jeho narození věděla, že sice přežije, ale že pro mě tenhle silný, tvrdý, temperamentní, ale o lidi nestojící a svéhlavý hřebec nebude.
A tak jsme se stěhovaly obě. Já sem, ona tam. Někam. Daleko na druhý konec Čech. Kde se měla mít dobře i s hříbětem na pastvině. Protože to hříbě nový majitel hlavně chtěl.
Jenže kobylu pak už ne. Protože už se po odstavu nehodila. Ale prý jí našel lepší místo, říkal mi. Jinou pastvinu, kde chtějí kobylu na hříbata.
Tak jsem řekla jo, tak ji tam prodejte. Když jí tam bude dobře…
Další majitel už si se mnou nepovídal po telefonu. Nezval na návštěvu, podívat se na kobylu a její hříbě. Odmítl se se mnou bavit o návštěvě.
Odmítl mě k ní pustit, když jsem tam přijela,. Odmítl mi ji ukázat. Zavolal policajty, když jsem nechtěla odejít od jeho plotu.
Řekla jsem Ať, hlavně když ona se tam má dobře. S hříbátkem. Konečně se jí narodila kobylka.
Další jaro mi vzkázal oklikou přes dva lidi, že stará kobyla je na prodej, ale že bych musela přeplatit zájemce, co na ni má. Níž že v žádným případě nepůjde.
Dvojnásobek ceny, za kterou jsem ji kdysi prodala. Víc, než za kolik jsem ji jako hříbě koupila.
Neměla jsem ani půlku. Ani čtvrtku. Ještě jsem nesplatila ani to, co už léta dlužím za léčbu toho prvního hříběte z ochromy.
Neměla jsem ani na to, abych jí pak po odkupu platila každý měsíc ustájení někde jinde.
Neměla jsem na to, abych tam pro ni přijela a on mi řekl, že si to rozmyslel a že mi ji nedá, nebo že už ji nemá.
Neměla jsem na to, abych tam přijela a našla trosku, kterou povezu rovnou nechat utratit.
Zavřela jsem uši oči hlavu paměť…
Nejde zavřít srdce. Svědomí.
Mám kočku. Našla jsem ji kdysi na ulici pod autem na parkovišti. Kříčící koťátko, co přijelo odkudsi na motoru, s popálenýma ťapkama. Jednou, už tady, přišla domů po týdnu. Špinavá vyzáblá bolavá, oči nepříčetný, noha visící. Počítala jsem s
pálkou za operaci, za léky, za pohotovostní nedělení příplatek…
Doktor
ji prohlídl, prý že to nevidí jako zlomený, ale pak mlčel
a jen zkoušel citnost, to už jsem věděla, že je to zlý, pak říká,
že s tím nemůže nic udělat, vůbec nic, popsal mi, o co jde a že je jen
naděje, že si na to kočka časem trochu zvykne a naučí se s tím žít…
Koukal na mě tak divně, já začla brečet a pak povídám –
slyším se ještě dneska, ten ubulenej „proti všem“ nasilu hlas – „Tak bude
bytová…“
Doktor pokejv hlavou, „Tak bude bytová,“ – otočil se pro
instrumenty, napíchal jí antibiotika analgetika, řek, že jí to vydrží
na týden a za týden že by už měla být bez těch obrovských bolestí a že nebudu nic zaplatit, že to nestojí za řeč, těch pár mililitrů, když
jí nemohl víc pomoct…
Až pak mi s odstupem došlo, že čekal, jestli ji nechám utratit. A když jsem nenechala…
Mám dluh pane doktore. A poslední možnost, jak ho aspoň trochu splatit. Ne penězi. Neutíkat od toho, co bolí. Co se nepovedlo. Co není tak, jak jsem si představovala. Jak bych si přála.
Moje kočka jménem Kočka má chromou stejnou nohu jako Meggi. Levou přední. Věděla jsem to hned, jak jsem ji s tou nohou viděla přikulhat na práh.
Mám dluh. Už dávno.
A tenhle nepoetický a tomuto blogu nepříslušný spot píšu proto, že nemůžu udělat už nic víc, než to přiznat nejen sobě. Říct. Říct, že jsem zbabělej srab, co si vždycky pro všechno akorát našel důvod. I pro zrady.
Jediný, kdo si přeju, aby se to nikdy nedozvěděl, je můj otec.
Protože když mě kdysi odváděl od matky, jak jsem si přála poté, co mi řekl, že se chce rozvést a odejít, tak už tehdy, ale pak ještě víckrát mi říkal, že si vyčítá, že si ji kdy vzal, protože mě tím, že mi ji dal za matku, poznamenal na celý život. A já mu na to vždycky říkala, Ne, tati, neboj se, jsem v pohodě, silná, všechno zlý je k něčemu dobrý a mně se mockrát v životě vyplatilo, že vím o lecčems víc a každej má přece něco, nejsem zas taková výjimka…
Nemůžu mu říct, Víš tati, největší chyba byla, že jsem se tehdy naučila, že když mám pocit, že něco už neunesu, mám právo odejít…
Komentáře: