Jak mi nejde psát

/  118 komentářů

Na to prostě vůle nestačí…

V sobotu mrtvá únavou, v neděli horečně u pc práce do práce.
Večer, když bych už fakt chtěla psát, mládě doma z práce.
Hovoří, mluví, kecá. Cinká hrnkem na kafe. Hučí varnou konvicí. Ruší vůní pečeného sýra a salámu v toustovači. Pálí s emu to.
– Pálí se ti to!!
– No jooo…
Zapadne k počítači svému.
Ratatatata. Hahaha. Ku..a, zm..e zas…ej…
– Můžeš si to prosímtě dát na sluchátka a trochu si přivřít?
– Tak si přivři ty.
– Já nemůžu, mám tu kočku.
Dal si sluchátka a přivřel si.
Otřevřela jsem editor.
Drrrrrrrrr…
Kočka mi přistála třema a půl packama na klíně a točí se potřetí a půlté dokola, s trpělivostí sobě vlastní na mě hledíc, že jako kdy mi dojde, že se mám svým ctěným zadkem zadkem poposunout kosuek dozadu, aby se líp vešla před klávesnici celá i vleže.
Poposunula jsem se.
Ulehla, spokojeně přivřela oči a drnčení po chvilce odumřelo.
Natáhla jsem se ke klávesnici, opatrně.
Miu.
Krátké ostré upozornění. Ostrý pohled přímo z očí do očí. Nehoupat. Nedotýkat se špiček uší. Nedýchat, ideálně.
Pustila jsem si Svět pod hlavou.

Z neděle na pondělí se mi zdály sny. Silné, intenzívní. Sposta asociací z nich, kdyby to bylo ze soboty na neděli, sedla bych hned po prbuzení k počítači a psala…
Jenže v pondělí musím do práce. Mám na to tak asi deset minut.
Snad to v hlavě vydrží do večera…

Nevydrželo. A to maso, co jsme koupila začátkem víkendu a zapoimněl av lednici, by taky nevydrželo.
Místo psdaní vařím. Teplou večřčeři.
Po práci a po teplé večeři s plným břichem už prostě nejde psát.
Tak zítra.

Zítra je úterý, fakt mám už pevný předsevzetí, večer nevařím, s nmládětem, nekomunikuju, kočce zavřu před nosem, prostě fakt už chci psát.
Telefon.
Stálý zákazník, můj platonický obdivovatel hrobník. Měl si vybírat variantu typu a umístění kytičky na pomníku, myslela jsem, že mi prostě napíše do odpovědi v mejlu číslo varianty a bude.
Omyl. Napřed se asi pětkrát omluvil že volá až tak pozdě, vysvětlil, proč se dostal domů až tak pozdě, pak sdělil, kdo všechno z rodiny tam sedí s ním a pomáhá vybírat a pak se zeptal na můj názor, co by se líbilo mně.
Pomník bez kytičky. Ideálně i bez nápisu, v tuhle chvíli.
Vybrak si nakonec, to je hlavní.

Otevřela jsem editor.
Telefon.
Tatínek.
– Tys mi volala? Cos potřebovala?
– Nevolala.
– Měl jsme nepřijatej hovor.
– No, ale to bylo před čtrnácti dny…
Popovídali jsem si. Zas tak často si nevoláme, abychom si když tak už nepopovídali. Taťkovi se nikdy nechce telefonní hovory začínat, volat ani přijímat, pak se mu zas nechce je skončit, když už mě slyší. Loučíme se obvykle tak na pětkrát, vždycky znova se taťka o něčem zakecá.
Tentokrát to bylo jen načtyřikrát. Sem se prokecla o starším a jeho krachu na vysoké. Téma vhodné k opakovanému řešení a vyvozování poučných závěrů.
– Tati, jé, on mi zrovna volá na skajp, nebudeš s ezlobit, když už fakt skončíme?

Synek na skajpu spokojeně přecházející kuchyni, do půl těla nahý, jak zrovna vylezl z vany, chystající si večeři a sdělující mi, že si řekl, že než zítr aodjede na ty hory, tak že mě ještě pozdraví a sdělí, jak se má, že určitě budu ráda.
Jsem. To bezesporu.
Vypínám editor a hledám v záložkách přehled dílů Světa pod hlavou na ivysílání. Na potom.

Středa. Volám zu práce domů mladšímu synkovi, aby nezaspal a aby mi nezapomněl ze školy donést to potvrzení o studiu kvůli daním. Nebere mi to. Volám asi padesátkrát, posílám sms, ať se obratem ozve.
Neozval se.
Mám strach. Jezdí do koly autem.
Volám do školy, jestli tam je. Jestli dojel.
No není, asi se mu to dneska zase nějak nehodilo.
Cože??
Nebyl ani v pondělí, v úterý byl jen dopoledne. Na odpolední vyučování už se po polední pauze nedostavil. Vysvědčení, co mi neukázal (prý tak nějak jakože omylem) není se dvěma čtyřkama, ale se čtyřma neklasifikacema kvůliu příliš vysoké absenci.
Hlásím šéfovi přepadovku, směje se, utíkám domů.
Auto doma není a kluk taky ne.
Přijel za mnou do práce odpoledne, přinesl mi to potrzení. Omlouval se, že mu doma zapadlo telefon s vyplými zvuky za postel a e ho nemophl ráno najít, tak ho tam ve chvatu do školy nechal, takže všechna moje volání a sms našel až teď.
– A des byl doteď?
– No ve škole?
– Joo?? A co jste měli?
– Informatiku.
– Fakt?
– Fakt. (Rozhorleně uraženě.)
– A žes na ní teda nebyl…
Ticho
– No… já jsem zaspal… dneska…
– Nejen dneska, že…
Ticho.
– Takže od zítřka ať ti bude začínat školy v kteroukoli hodinu, budeš vstávat se mnou, abys už nezaspával.
Večer hrajem hru na otázky a odpovědi, losovat si můžem, co z toho je blbější. Marnější. K čemu je ptát se dvacetiletýho zmetka, co chce dál dělat a jak to tedy myslí se školou, když jediným cílem setrvání ve škole je očividně snaha nemuset jít do práce…

(Tohle píšu a sousedi mi zaklepali na dveře, že zvenku s nimi jde kočka, šla jsem ji vpustit, do misek založila mlíko i granule a znova usedla do polohy psací, ale odvedle se ozývá mmiauu, mmiauu… – naplněním potřeb základních až po okraj misek holt nevykoupím potřeby nadstavbové, tedy hladit a komunikovat… už ji mám před monitorem, dneska ten zadek neposunu, zlatíčko, ani náhodou…)

Takže ve středu večer místo psaní dumám, jestli mám mládě vyhodit z baráku hned a hned ukončit ostudu ve vzdělávacím ústavu, kde si s většinou učitelů tykám jako s bývalými kolegy, a nebo jestli mám ještě počkat až do toho konce června, až ho vylejou ze školy oni sami, a do té doby na něj ještě pobírat patřičné sociální příspěvky a nechat nabíhat slevu na dani pro příští rok… Charakter už mu tak jak tak nezachráním a on zas na chov a údržbu není nijak zvlášť finančně náročnej… spíš je docela nenáročnej… až na to auto, za který mi pořád ještě dluží…

Ve středu se kál a umýval nádobí i podlahy. Zatímco já jsem totál vysťaená po nervech v průběhu dne usnula u videa s panem akademikem Drahošem.
Dneska jsem přišla z práce a vůbec tu synej nebyl. Už dvě a půl hodiny tu není.
Třeba si shání místo, kdví.

Ale… mohla bych psát, to naladění z pondělního rána je hodně podobný…
Telefon.
Maminka. Volám zpátky, mám ještě pár volných minut a jí bych pak stejně zas musela dobít…
Mačká prý ten čudlík na skajpu, co jsem jí minule ukazovala, a stejně to nefunguje, krám mizernej, tak proto volá na mobil, abych s tím něco udělala.
Udělám, mami, až vylezu ze sklepa, protože právě zatápím a u toho počítače nejsem, i když je čerstvě puštěnej, proto ses nejspíš nedovolala…

Ta nevím. Mám to mládě vyhodit z baráku, abych konečně měla klid na psaní, nebo to nemá cenu a ten klid stejně už nikdy mít nebudu?

Komentáře:

  • ratka 16.2.2017 at 20:28

    Mládě nevyhazuj. Nech ať se to vyhnije samo. Tedy tak se mi to jeví jako nejlepší varianta.

  • ratka 16.2.2017 at 20:31

    Právě jsem se oklikou přes několik dalších osob dozvěděla že vypadám unaveně, sešle a staře. A začalo mi pískat v uchu.

  • rulisa 16.2.2017 at 20:35

    2
    Takovej povánoční pečovací šrumec, co máš teď doma ty, by vyšlusoval i podstatně mladší osoby, než jsme my.
    Neboj, až se odstěhujou do svojeho, zas omládneš.

  • Saul 16.2.2017 at 21:37

    To piskani v uchu ve stresovych situacich mate spolecny, ne?
    Mne volali v praci asi pred mesicem k nejake masine,ze tam neco piska.
    A piska to tam dodneska.
    Proste jsem to odpiskal:-)

  • Saul 16.2.2017 at 21:41

    A ted mne napadlo,ze to bude zadreny lozisko.
    Tak aspon ze jsem jiz nalezl root cause.
    Malymi krucky sice,ale neustale vpred:-)

  • rulisa 16.2.2017 at 21:50

    4
    Mě se včera odpoledne po mojí léčbě synovské krize dílenskou slivovicí zeptal šéf, jestli nevím, jako spotřebu vzduchu má tlak u mojí pískovačky. Tak jsem mu pohotově sdělila, že spotřeby vzduchu, eletřiny a dalších pohonných hmot u mých mašin mě nezajímají, neb to platí on, nikoli já. Šéfovi to jen mírně protočilo hlavu, s Nevztahem to málem švihlo o zem, úplně jsem za těma jeho zavřeným očima viděla, jak se mu pod víčkama točej vzhůru mohama. :-))

  • rulisa 16.2.2017 at 21:52

    5
    Obyč bordel by to bejt nemoh? I v superčistým provoze se pidizrníčko písku nebo šponka odněkud ulouplá najít můžou.
    No, rozebrat a očistit by tomu pomohlo tak jak tak.

  • Saul 16.2.2017 at 21:56

    Treba si mladej jen vybral narocnou skolu.
    Posli ho na MBA.
    To udela kazdej a ani tam nemusi chodit.
    My to prekladame jako Mladej Blbej Ambiciozni,coz absolventy toho ustavu vystihuje dokonale.

  • rulisa 16.2.2017 at 21:57

    7 ad 4:
    Hele, a to řešíš ty jako manager? To tam nemáte mechaniky?
    Nebo to musíš napřed rozhodnout, protže tím pádem vyřadit mašinu kvůli opravě z nepřetržitýho provozu?

  • rulisa 16.2.2017 at 21:59

    8
    To bude problém, ambiciózní není z mých synů ani jeden. Mám obavu, že podstata veškerých problémů u obou je právě naprostý nedostatek jakýchkoli ambicí.

  • Saul 16.2.2017 at 22:20

    7
    Bordel u nas v masine?
    To by zavreli celou fabriku.
    Vis kde delam, ne?
    Tam musim mit sterilni I trenky:-)
    9
    Nejsu,nikdy jsem nebyl a nikdy nebudu na managerske pozici.
    Ale nastesti nic opravovat nemusim.
    Jen stanovit diagnozu.
    A to jde nejlepe a bez rizika i zpetne po smrti pacienta:-)

  • rulisa 16.2.2017 at 22:26

    11
    Nepíšu o bordelu infekčním, ale mechanickém. A ten je všude, kde se něco hýbe.

  • rulisa 16.2.2017 at 22:28

    11
    Otázka, jestli ti bude zaměstnavatel vděčný za pitvu místo resuscitace.
    Pojisti se, že až to nastane, tak na tebe nikdo nepíchne, že ti to pištění hlásil už před měsícem.

  • Saul 16.2.2017 at 22:38

    U nas se vsechno podepisuje.
    Uplne vsechno.
    Ale to pisteni jsem nepodepsal,takze o nem nevim,az prijdou s lejstrem,zacnu recustitovat.
    Mne,kdyz neco potrebuju, to tak delaji ostatni taky,svine:-)

  • Liška 17.2.2017 at 0:07

    (ještě nečtu komenty)
    Zaujalo mě
    „Ve středu se kál a umýval nádobí i podlahy.“
    Já bych – kdybych toho teda byla v klidu schopná, ale možná i kdyby mě to emočně bralo jakože asi bralo) – s ním pohovořila, proč se tda „kál“ nebo proč to dělal, jaká je ta motivace, pocit; jestli je to špatný svědomí nebo férový jednání z nějakýho důvodu (auto?). A podle toho aby on sám viděl, co je jeho hlavní pohon, motor, motivace, co je důležitý, aby měl uděláno, hotovo (a neotravovalo to jeho nebo jeho svědomí nebo finannce, strachy o bydlení…? jak to má on). A podle toho aby pak on postupoval od hlavních věcí k vedlejším, od nejdůležitějších nebo nejotravnějších nebo nejstresovějších (nebo co to bude, to může zjistit jen on, ale bylo by dobrý, aby si to postupně zpřehlednil, protože bydlí s někým a něco se tedy týká i tebe).
    A z toho pak snad u vidí i to, jestli je důležitý chodit do školy, anebo jestli teď zrovna je něco jinýho důležitějšího, nebo ne, a jakou to má provázanost s tebou nebo nemá. A jak e naásledkem toho dohodnete na společnějch věcech.
    (se lehko řekne, žejo…)

  • Liška 17.2.2017 at 0:16

    15
    tím úvodním slovem „pohovořila“ jsem myslela jednoduchou přímou otázku pronesenou nenuceně v nějakou uvolněnou chvíli… a pak by se to snad nenuceně rozběhlo dál. Možná :)

  • rulisa 17.2.2017 at 8:02

    15
    Pohovořit můžeš, otázka, co se dozvíš. Nejspíš nic. Dítko nemá v úmyslu sdělovat svoje myšlenky (pokud nějaké takové vůbec má), takže odpovídá podle toho, co si myslí, že chceš slyšet. Co si myslí, že ty si myslíš, že by mělo říkat. Takže když něco řekne a ty dáš najevo nespokojenost s odpovědí, obratem to „upřesní“ či „poopraví“, tj, pokoriguje, případně úplně převrátí za stálého sledování, co ty na to.
    Nedozvíš se nic.

    Pokud vyvine mimořádné úsilí, vine je kvůli mně, abych se nezlobila či neslzela a doma nebylo dusno, ne kvůli sobě.
    Jakmile se zlobit či slzet přestanu a vlídně ho pozvu k večeři, je opět v klidu a spokojený a jakékoli vinutí čehokoli pomíjí u počítače s rpg hrami a videi/y (oba tvary jsou povolené a oba mi přijdou na oko hrozné) o nich.

    Metodiky probuzení motivace v něm samým jsme nesčetněkrát absolvovali už úplně všechny, ale reakce na ně odpovídají reakcím na „motivační“ dotazy.
    Ad 16 po položení jednoduchých nenucených otázek v nějaké vhodné chvíli dávno po odeznění krize se dozvíš v podstatě jen to, co sis myslela i tak – že jedinej důvod je, že se mu prostě nic nechce. Že celej svět je na hovno a nemá to cenu. Nikdy neměl ani málo pevné vůle a ochoty dělat si jakékoli násilí a nikdy už zřejmě mít nebude.

    No, tak to by byla lekce výchovy adolescentů na prahu dospělosti po prosrané výchově v období batolete na prahu předškolního věku, a můžeme popojít zas o kus dál. :-)

  • Jirka* 17.2.2017 at 11:54

    Koukám, že si to vyjídáš pěkně do dna.
    Jestli to chápu správně, tak nevíš, kam chodil a co dělal (?).

  • ratka 17.2.2017 at 12:10

    18. taky jsme to zažili, kluk vůbec nevstal z postele a proležel to doma zatímco jsme my staří pracovali. Byl to ten střední. Vyhodili ho. Myslím že mu to bylo hodně nepříjemné…nečekal to. Něco jako pořádná facka od života. Pak se vzpamatoval. My jako rodiče jsem po něj byli jen kulisáci :-))

  • rulisa 17.2.2017 at 12:21

    18
    Nevím. Odpověď na tento dotaz: „Jen tak. Tak různě.“

    19
    S tímhle jsou problémy setrvale do první třídy, když zjistil, že školu nezvládá, jak si představoval, a že si z něj třída udělala blbečka pro společnej posměch. O těch ostatních problémech s ním víš taky, takže není třeba je tady zmiňovat, jen to ber jako souběh indicií, že lepší už to v tomhle případě nebude. Je jakej je. Na nápravu po jakékoli facce už nevěřím, spíš jen na další pád dolů.

  • rulisa 17.2.2017 at 12:23

    A vzhledem k tomu, že oba moji synové o tomhle blogu vědí, radši bych už to tady opravdu dál nerozebírala. Děkuju.

  • ratka 17.2.2017 at 12:36

    jj. taky s hrůzou čekám reakce na můj blog :-) už jsem uvažovala že některé věci skryji, ale na druhé straně třeba je to dobré.

  • rulisa 17.2.2017 at 13:01

    Jo, nesmí z toho bejt moc pranýřování nebo moc hloubkový studie duše. Čili ne ponižující.

  • Saul 18.2.2017 at 17:12

    Tak jen tak ciste obecne,co vlastne rodicove muzou nabidnout za nahradu intelektualniho skvostu svych potomku,ze“ zivot je nahovno a nestoji za to.“?

    „

  • Saul 18.2.2017 at 17:44

    24:
    Ja kdyz jsem se na to zeptal otce,tak jak mne nikdy nebil,v tech 16 ozralej nad ranem jsem dostal takovou facku,ze jsem druhou dostal o kuchynskou linku,kde na mne cekal(asi mel o mne strach):-)
    Takovy zenovy mistr:-)
    Proste zivot se zije,aby se zil,ne uzival.

  • Saul 18.2.2017 at 18:11

    24:
    Muzou nabidnout priklad,ze to zvladli.
    Ale bez velkyho chlubeni radsi,to ti mladi rozsekaji jednou vetou.
    Holt ta nesmyslnost zivota se touzi stretnout .
    Klid je az se s tim clovek smiri.

  • rulisa 18.2.2017 at 18:21

    24
    No právěže v tomhle věku si myslím, že už nemůžou nabídnout nic. Vůbec nic. Že měli nabízet v tom raném dětství.
    V tomhle momnentě už to není o vedení dítěte, ale o ustupování před hrozbou potomkovského „najustopak“ efektu.

    I když na druhou stranu se rodič asi nesmí hroutit ze slovního odmítání, protože dítě to svoje „Ne, nic, nahovno…“ většinou pronáší s vědomím, že rodiči to sice přiznat v žádným případě nesmí, ale něco by s tím možná dělat mělo. Včera jsem přesně takto přes halasné Ne zaznamenala dílčí úspěch stran vodou prováděné hygieny.

  • rulisa 18.2.2017 at 18:22

    19
    Ratko, a můžu se zeptat, jak pak vypadalo to vzpamatování se?

  • ratka 18.2.2017 at 18:24

    26. hmmm. jsem teď hodně zdecimovaná… a vím že si to dělám sama. Dívat se z pozice těch co to zvládli a „umí“ na ty co se v tom plácají a neumí to, snažit se aby to taky zvládli…. a postupně chápat že ne vše je můj úkol. Jen něco… něco prostě zůstane neuděláno. ale je to moc těžké…jako balvan. v hlavě.

  • rulisa 18.2.2017 at 18:33

    29
    V té 19 se psalo o tvém prostředním synovi… :-)

  • ratka 18.2.2017 at 18:33

    v první řadě dotaz na něj, zda si chce jít svojí cestou… tedy hledat si práci, bydlení etc. prostě jít si po svým nebo zda chce zůstat s námi a studovat. Pokud chce studovat, tak mu pomůžeme ale musí ukázat aktivitu.

    Poslali jsem ho na měsíc k zedníkům. Dodnes na to vzpomíná… jako velkou zkušenost. vstávat ve 4 v pět stál na křižovatce v montérkách a celý den nosil kýble s maltou nebo omítal. Pak změna bydlení a bydlení jen tatínkem. Já odešla. A zmaturoval. A na VS už šel z domu definitivně a rád. Bydlení s akurátním tatínkem byl pro něj očistec :-)) tedy vzpomíná na to se smíchem…jak furt uklízeli.

  • Saul 18.2.2017 at 18:34

    maminskovsky facky zadnej smysl nemaji.
    To jsme se taky tak nejak po obcance na diskotece servali s ciganama a tekla mi z nosu krev.
    Tak jsem to nejak vyresil a prisel dom s hlavou hrde vztycenou vzhuru a mati“dychni na mne…
    chlast,cigarety“.:-)
    Tak jsem dostal taky facku,no facku,takovy maminkovsky pohlazeni to bylo,jenze se mi zase po nem zase spustila z nosu krev.
    Mati v ocich hruzu a uz nikdy potom na mne ruku nevztahla,,ale ze jsem na zabiti,to mi rika dodnes:-)

  • ratka 18.2.2017 at 18:36

    30. jjj. ten se oženil a dobrý. Zatím nemají děti. U nás bydlí ten nejstarší tedy jeho rodina. A nejmladší. Ale ten přes týden jezdí do Brna na intr.

  • ratka 18.2.2017 at 18:37

    zdecimovaná jsem z celé té situace… je složitá. ale vše postupuje kupředu :-))

  • ratka 18.2.2017 at 18:39

    A maminka, tam jsem teď denně, jelikož to nezvládla jaksi. Složila se. ale je to lepší.

  • ratka 18.2.2017 at 18:40

    Pro mě jako mámu je nejtěžší se nezabývat… tím furt. Je to jako šroub v hlavě, co pořád šroubuje. Můj život ustoupil do pozadí a veškerá pozornost je jen „tam“.

  • rulisa 18.2.2017 at 18:41

    31
    Jojo, tak přesně na to jsem se mláděte před pár dny taky ptala. Odpověď nejistá. Nechce jít vlastní cestou, chce se doučit… ale nedává to prý…

    Do práce chodí průběžně, na brigády do místního hotelu, o víkendech, někdy odpoledne po škole, ne po praxi, to by nezvládl.

    Pracovat vydrží, a přijde mi, že tam v té práci je rád, rád tam chodí, protože tam nedělá sám, jsou kolektiv a jedou v týmu a on tam má svoje místo, svůj význam, v tomhle je stejný jako já, tým je pro mě taky motor a moje postavení v něm pro mě důležité, pro psychiku, abych se cítila být platným a uznávaným členem nějak specifického a jedinečného soukolí.

  • ratka 18.2.2017 at 19:04

    Pak je možné, že o školu opravdu zájem nemá

  • rulisa 18.2.2017 at 20:23

    Ale ještě to vzdát taky nechce. Tak to ještě chvíli nechám na něm.

  • Saul 18.2.2017 at 20:52

    39:
    Zkus to nechat na nem tak na furt.

  • rulisa 18.2.2017 at 21:05

    Nechám na něm, co bude chtít dělat. Jako vždycky. Ale má tu podmínku. A tu se rozhodnu já, jak s ní naložím.

  • Saul 18.2.2017 at 21:20

    41:
    Ta tvoje jistota,podminky…
    Mas doma dospelyho chlapa,ale syna…nemuzes ho ovladat,nemuzes mu davat podminky.
    To muze jen zenska skrze sex.

    Nevim no.

  • Jirka* 18.2.2017 at 21:21

    37)
    Ten poslední odstavec zní dobře, zaplaťpánbůh. To bude nejspíš východisko – buďto hned, nebo až po přetrpění školy, když to dokáže.
    Taky jsem si vybíral práci podle kolektivu – teda nevybíral, to těžko odhadneš dopředu, ale vypadal podle toho pocit z práce, její průběh a délka setrvání na jednom místě (změnil jsem to celkem třikrát). Když jsem šel dělat sám na sebe, tak jsem o tohle na dlouho přišel. Teď se snažím částečně vrátit princip kolektivu zpátky, ale bez každodenního potkávání to není zatím možný.

  • Saul 18.2.2017 at 21:40

    37:
    Posledni odstavec:
    Jo.
    Chodit za skolu neni problem,tam o nic nejde,ale z kolektivu utikaji jen slabosi.(nebo hrdinove)

  • rulisa 18.2.2017 at 21:50

    42
    Můžu mu dávat podmínky. Právě proto, že nemám jistotu. Právě proto, že mě tenhle byt a tenhle život stál hodně moc na to, abych o něj přišla kvůli nějakým exekucím za dluhy z hraní nebo blbých sázek nebo za hrazení škody po nějaké krádeži, a dokonce ani nehodlám mít věčně věkův svoje odložený peníze schovaný v práci, protože doma je mít nemůžu.

    Ještě nějaká světomoudrá poučka po několika pivech a mojí prosbě, aby rozbory v tomhle směru přestaly?

    Mně se fakt nechce zdůvodňovat některá moje rozhdonutí.

  • rulisa 18.2.2017 at 21:52

    43
    Jj, přesně tak, do tohohle taky vkládám naději. Navíc jeden jeho kolega tam mu supluje kamaráda, staršího bráchu i trochu tátu asi dohromady, prostě kámoš a vzor, a to je taky hodně.

  • Saul 18.2.2017 at 22:08

    45:
    Tak to se pak nediv.

  • rulisa 18.2.2017 at 22:13

    Čemu? Tobě, že nechceš pochopit?

  • Saul 18.2.2017 at 22:13

    Ad47
    Nikdo si nemuze davat podminky.

  • rulisa 18.2.2017 at 22:15

    Teda tomu se ani nedivím, páč tak nějak chápu, proč se tě to dotýká.
    Ale pokud to není tohle, tak by mě zajímalo, čemu se podle tebe zbytečně divím, když bych to měla vědět. Nevím o ničem, čemu bych se tady v té diskuzi divila.
    Ale o synovi sem už prosím nepiš.

  • rulisa 18.2.2017 at 22:17

    49
    Může. Byt je můj. A já stanovuju podmínky jako pravidla soužití. On může na moje podmínky přistoupit, nebo jít jinam.

    Právě proto, že už je to dospělej chlap, viz tvoje 42.

  • Anonym 18.2.2017 at 22:23

    Ruliso, jako bych četla o sobě… říkám to m. a ten mi odpovídá, že je to už systémový problém… a vyjmenovává…ale já si s tím tak moc jistá nejsem… dceru jsem vyhostila po střední z domu a to jí nakoplo. Syn se dostal na umprum a chytil se marihuany, a to byl jen ten podružný začátek… nechci o tom ani mluvit. Byla jsem na to všechno sama a dnes nevím, jak jsem všechny ty hrůzy přežila.. asi díky práci, na kterou jsem se upnula.

  • rulisa 18.2.2017 at 22:27

    52
    Děkuju.
    Je to bezmoc. Šílená. Beznaděj a lítost vzpomínek na časy, kdy všechno bylo tak nádherně nadějeplné… všehoplné… Děti byly děti a člověk jim chtěl dávat a dávat…

  • rulisa 18.2.2017 at 22:29

    … a díval se, jak rostou a smějou se a dýchají… a žil tím…
    Tak strašně bych ještě chtěla dítě, s někým, s kým se máme rádi…

  • Saul 18.2.2017 at 22:42

    54:
    51:-)

  • rulisa 18.2.2017 at 22:46

    Co ti na tom přijde k smíchu?
    Nebo nevím.
    Máš svoje pravidla toho, jak se ostatní mají správně chovat. A co pro ně má platit bez nároků možnost hranic. Zejména matky vůči svým synům.
    Zapomeň.

  • rulisa 18.2.2017 at 22:48

    V tomhle si jedeš podle svých vlastních bolístek, na základě nichž normuješ ostatním.
    A přestáváš cítit.

  • Anonym 18.2.2017 at 22:51

    Ano, ten pocit bezmoci a beznaděje je zdrcující. Je to pořád dokola. Pomáháš, pomáhají jiní a pád pokračuje. Je to čekání co bude. Popsala realisticky Boučková v Roku kohouta.

  • Saul 18.2.2017 at 23:00

    56,57
    Neprestavam citit,urcite ne.
    Naopak a nebudu vracet….jen tak zkousim,mas Ru mimoradne mensi odolnost nez ti,ktere zkousis.
    Vis to?:-)
    Nebo taky budes zase vzyvat moji maminku:-)

  • Saul 18.2.2017 at 23:23

    A moje mira trpelivosti pretekla.
    Unfer hru jsem hral dost dlouho….myslim,ze se zabavim i bez toho.

  • rulisa 18.2.2017 at 23:31

    59
    Někdy jsem vzývala tvou maminku?
    Nepamatuju si.
    Leda bys to myslel tak, že ne já, ale že já jako někdo jiný. A to zas já považuju za unfér hru.

    Ty víš tady ze zdejších o mláděti asi nejvíc. A přesto mě dokážeš stavět do role naprosto nechápající matky bez trpělivosti a sobecky myslící jen na sebe, která si vymýšlí podmínky jako manipulaci s ubohým hochem…

    Ne, to jsou podmínky jako nutná sebeobrana.
    Je mi padesát. Už si nemůžu dovolit padnout. Už bych nestihla vstát.

  • rulisa 18.2.2017 at 23:45

    59
    A nikoho tady nezkouším. Nevím, proč máš ten pocit.
    O své odolnosti vím, já ano, a proto jsem ti taky napsala, že přestáváš cítit. Protože jsem už chvíli předtím doufala, že to ucítíš a hodíš brzdu. Nebo aspoň přijmeš tu výhybku v 54.
    Ne, tys ji akorát shodil.

  • Saul 18.2.2017 at 23:54

    61:
    O svym synovi jsi tu zakazala diskusi,coz plne chapu.
    respektoval jsem to akorat ja,vy jste si z nej zase udelaly s Ratkou takonodrom.
    Ne,moji matku a mne jsi primo nerozebirala.
    Ty to umis i jinak.

  • rulisa 19.2.2017 at 0:07

    Aha.
    Takže tvoje 42 byla hnusná prroto, žes věděl, že napíšu něco, co s ebude týkat tebe a tvojí maminky.

    Ok, mohla jsem ti narovinu napsat, že kdybys zažil na vlastní kůži roli otce takového dítěte a měl líp otevřenou cestu k identifikaci sebe nejen s ním, ale i se stranou rodičovskou, tak bys takovými nesmysly, jako že nesmí nikdo dávat žádné podmínky, tady neoperoval. To na stopro.
    Nicméně uznávám, že takhle jsem to prostě napsat původně nechtěla, v obavě, že se tě dotknu.
    Evidentně jsem se tě dotkla stejně, jen jinak.

    Prostě:
    Není to tak snadný, přehledný a bezrizikový, jak to ty z toho jednoho pohledu vidíš.

  • Saul 19.2.2017 at 0:15

    64:
    Co bylo na 42 hnusnyho??
    !!!!

  • rulisa 19.2.2017 at 0:17

    Viz 61 druhý odstavec.

  • Saul 19.2.2017 at 0:19

    Ad65
    Bez vykricniku,pardon,.ale zarval bych to!:-)

  • rulisa 19.2.2017 at 0:25

    42
    Ovládat dospělého syna pod zástěrkou výchovy… Ovládat chlapa přes sex…. Jdi s tím do prdele. To je to nejubožejší, co bych si ve vztahu mohla představit.

    Jestli jsem kluka neměla vyhodit už tehdy, kdyžs mi to rozmluvil. Možná bych pro něj byla udělala víc. Než mu dávat podmínky jako další a další možnosti odkladu.
    Ale nevím.
    Všechno je to vždycky jen kdyby.

  • rulisa 19.2.2017 at 0:27

    67
    Vykřičníky mi neva. Taky takhle občas řvu a znamená to hlasitost důrazu, ne řev na někoho.

  • Anonym 19.2.2017 at 0:49

    Nevyhazuj syna, je těžké sehnat byt, práci, počkej, až odejde sám, vždyť nemá ješte dvacet.

  • rulisa 19.2.2017 at 1:01

    Tak ráda bych alespoň orientačně věděla, s kým si kdy vlastně povídám…
    Nastavit povinné jen jméno bohužel administrace neumí a přes šablony to – jak zjišťuju – neumím já. :-(

  • ratka 19.2.2017 at 7:31

    hmmmm, dobré ráno. jj. Anonym by se měl představit. Co se týče marihuany (a nejen), to se řešilo i u nás. Dorůstající člověk chce mít zážitky… mimořádné a kolektivní. Touží vrůst do kolektivu, být součástí… sjendotit se s celkem, bytí… je mu u prdele jestli má to nebo ono, ale dýchat kolektivně, za to by dal celý svůj život. A není to o sexu. je to o touze být součástí, sjednotit se… mít domov.

    Možná kecám.

  • Saul 19.2.2017 at 7:48

    72 tys Ratko hulila:-))

  • Saul 19.2.2017 at 8:05

    k tomu předtím
    …kladenim podmínek vytvaris vzdor.Je úplně jedno,jestli jsou či nejsou opravnene.Mladej se chova v podstate spravne,nebo aspon prirozene.Reaguje na tebe….Az nebude,pak to teprve bude problém.

  • Saul 19.2.2017 at 8:10

    Jinak je zajímavý,jak se ty diskuse propojuji a osvetluji.Pred par dny bych se s Ratkou hádal,teď tomu přinejmenším zacinam rozumět.

  • Saul 19.2.2017 at 8:25

    51: Co když tohle,se stejným důrazem, jednou uslyší od své partnerky?Třeba proto,ze neumyl nadobi? To už za školu moct chodit nebude.Takze je to na vraždu,na rozchod,nebo na zkurvenej život se sklopenyma ušima.Na co z toho ho jako mama chceš připravit?

  • ratka 19.2.2017 at 8:27

    72. jistě nejen… ale hrozně jsem se rozčílila když to dělaly mé děti. nejen to … slz mi tekly proudem a zapřísahala jsem je u všeho co je jim drahé ať to nedělají, a chodím a čichám a dívám se jak pes, který nepřipouští námitek. že TOTO NE. Umím být tak důůrazná že mi je samotné z toho špatně :-) a musím si jít lehnout.

  • ratka 19.2.2017 at 8:29

    77. navazuje na 76. maminka nemá moc zbraní…ale ty co má, použije s vervou. Muž který seřváán za to že neumyl nádobí má víc možnosti, rozkope to nádobí a práskne dvěřmi nebo to vyignoruje a dělá že neslyší (ohluchne) a nebo se zvedne a jde to udělat, ale to už je na odstřel.

  • ratka 19.2.2017 at 8:33

    edy 77 je absolutní odevzdání z mé strany a nevyvolává ze strany děcka vzdor. spíše se zarazí…a dostane mezi dva mlýny. touhu po kolektivu (venku) a vztah k manice kterou má rád. Protože ať si říkáme co chceme, synové svoje mámy mají rády. a máma by to neměla zneužít. jedině pokud si je jistá že jde o život. tedy pokud věří že jde o život. u mě to bylo dvakrát (u nejmadšího). Když propadal ve škole… a když jsem zjistila že kouří.

  • Saul 19.2.2017 at 8:37

    ano,úkolem maminek dospivajicich synu je ukázat jim,jak vypadá nasrana ženská.:-)

  • Saul 19.2.2017 at 8:46

    Kdesi jsem četl,jak nějaký lékař osetroval ranene ve válce….chlapi,co prosli peklem a i ho sami dělali.Kdyz jim bylo nejhůř,volali prý maminky.Byt matkou je závazek,kterej si chlap neuvědomuje,ale citi ho.

  • zuzi 19.2.2017 at 9:04

    Dobré ráno, ten 2x anonym jsem byla já, zuzi, ne tak už ten co radil ke konci diskuze. Domnívám se podle své desetileté a ještě delší zkušenosti, že je na každém jak se s tím problémem nezdárného děcka vypořádá. Nelze radit a každý „příběh“ je jedinečný. Byla jsem na to vždy sama a syn mně celou dobu podrážel nohy a každého kdo mu byl ochoten pomoci (a bylo jich hafo, syn je sociálně a vlastně i nesociálně inteligentní, umí s lidmi manipulovat) – posral. Prošel si mnoha etapami. Vlastně jsem ho nikdy zcela nezavrhla, ale není cílem zničit i svou vlastní existenci. Nikomu o tom nepovídám a odrážím i otázky přátel a příbuzných. Je to totiž pro přímo nezúčastněné těžko pochopitelné, posuzovatelné a časem jsem tak zatvrdla, že jsem ztratila potřebu být litována a ztratila i naději, že mi někdo kromě syna samého pomůže. Změna se stala až nyní. Muselo ale dojít k nedokonané sebedestrukci z jeho strany a pak se to začalo trochu hýbat. A pomohly i náhody, od kterých by nikdo nečekal, že budou mít úspěch. Tím chci říci, že nelze druhému radit co má dělat. Já byla celé ty roky bezradná, protože nefungovalo nic. Je potřeba se z toho nezbláznit a čekat až se dítě samo vzpamatuje nebo ne.

  • Saul 19.2.2017 at 9:12

    82 poslední veta to vystihuje asi presne.Cau Zuzi:-)

  • rulisa 19.2.2017 at 9:25

    Vezmu to zas průběžně, jak budu číst:

    73 ad 72
    Napsala to naprosto přesně a můžu to jen a jen potvrdit, nejen dík zkušenostem se svými syny, ale i se sebou samou a s mnoha, co jsem kdy učila.
    Jasně, jsou výjimky, velmi silné osobnosti, co si už od dětství šly či jdou za svým, i ty jsem ve škole měla (pamatuju třeba jednoho tichého, do sebe uzavřeného budoucího ajťáka – 3D grafika nebo jednoho nadšeného domácího kutila na zeměděských strojích), a byli úžasní, ale kolektiv většinou nepotřebovali hlavně proto, že kdysi dávno kolektiv nepřijal je a oni si našli tu svou individuální cestu jako náhradu.

  • rulisa 19.2.2017 at 9:34

    74
    To záleží, jaké ty podmínky jsou. Kladením podmínek taky vytváříš hranice a každý člověk ke svému funkčnímu bytí potřebuje znát hranice. Dítě dvojnásob. Každé vytvořené pravidlo je podmínka, každý zákon – je to sdělení, že nebudeš-li se chovat tak a tak, pijde to a to.

    Vytváří v tobě vzdor podmínka, že když někomu něco ukradneš, půjdeš sedět?

    Jo, ve mně vytváří vzdor tisíce blbých podmínek v tomhle státě, stejně jako mi vytvářely vzdor mnohé blbé podmínky ve škole a celý život budou vytvářet můj vzdor blbé podmínky v zaměstnání, ve zdravotnictví, ve společenství vlastníků bytů… ale právě proto se s tímhle vzdorem má děcko učit žít od mala. Vzdor vůči hranicím a podmínkám v sobě pořešit a zvládnout.
    Jinak bude sedět v kriminále celej zbytek života nebo ten zbytek života bude mít zatraceně blízko.

    Vychovávat dítě nebo soužít s někým tak, abych v něm nikdy nevzbudila žádný vzdor, je naprosto k ničemu. To jsi jen hadr na holi děsu ze strachu nikoho se nedotknout, nic neudělat proti ničemu, věčně v křeči. Ne asertivní vyrovnanej člověk.
    O tom, co to dělá s tím druhým, ani nemluvě.

  • Saul 19.2.2017 at 9:47

    85:nejde o podmínky,na ty má každej právo,jde o jejich sdělení.Pokud je bezpodmiecne,tak je silná osobnost ze vzdoru vyvrati i za cenu sebedestrukce,slabá se jim podridi,ale bude se sebedestruhovat úplně stejne.Sdeleni je slovo,slovo je pochopeni…podminka je strach

  • rulisa 19.2.2017 at 9:49

    Pokrač 74.
    Nechová se správně, a to nereaguje na mě. Nechová se správně tam, kde nejsem já.
    Pokud je podmínka taková, že když něco dalšího, tak že odejde z domu, je to podmínka založená právě na tom, aby se naučil chovat se správně i beze mě, aby pochopil, že ty podmínky mají svůj smysl a že je na něm, aby si je on sám dával a dodržoval, jinak půjde už jen níž a níž, protože už nebude mít za zády tu maminku, co ho z toho vždycky znova vytáhne. Byla podmínka, že odejde z domu okamžitě, jakmile to zas udělá, tu porušil už dvakrát, takže už dvakrát dostal odklad s tím, že pokud si chce dodělat školu, může doma zůstat, a že se mezitím uvidí, jestli se už srovnal, nebo ne. A třeba pak…
    Vysvětlovala jsem mu to i na principu toho dluhu, že dítě, pakliže potřebuje, od rodiče prostě dostane, sice ne všechno, jen s mírou a s kecama, ale dostane, rodič ho nenechá padnout. Ale když dítě rodiče okrade, tak to prostě musí vrátit. Ale že když je to zadlužený dítě pak už dál slušný, pracovitý a snaží se, rodič mu samozřejmě dluhy odpustí, řešit už je nebude. Protože to, oč jde, nejsou ty peníze…

    Doma zůstal, ale jak vidno na způsobu dělání školy, to srovnání sebe sama se zatím nevede.

    Víš, ty si můžeš argumentovat jak chceš, že ty o synovi nic nepíšeš, ale pokud neustále vedeš dialog tím směrem, že mi něco vytýkáš a tvrdíš, co jak vůči synovi dělám špatně, tak já prostě nemám jinou možnost, než ti vysvětlovat a upřesňovat, proč co dělám, a pak už o synovi psát musím. Bez toho to nejde.
    Není to úplně čistý

  • rulisa 19.2.2017 at 9:58

    76
    Neuslyší, tam to tak prostě je. Když se sejdou dva, oba mají svoje podmínky. Buď se do nich navzájem vejdou, nebo se rozejdou. Není co řešit. Jestli se ti zdá, že partnerství je něco, kde by neměly být žádné podmínky, tak jsi na omylu.

    Jinak pokud chceš moje podmínky omezit na vydírání dítěte debilním umytím nádobí, tak mě to fakt, ale už fakt hodně uráží. To jsem fakt tak hrozná, že si představuješ tohle? A ty bys byl s partnerkou, co by tě takhle týrala, vydírala, jak to popisuješ? Proč? Taková baba se přece dá poznat dost rychle, proč bys s ní byl?

    Zkus to otočit. Zkus si představit, že bydlíš u partnerky v jejím bytě, ale pravidelně třikrát týdně přijdeš domů našrot ožralej, sprostě ji seřveš a pozurážíš a pak se jí pokusíš ukázat, jakej umíš vášnivej sex, když jí to teda tak chybí, což ti samozřejmě moc nejde, páč pod vlivem ti nestojí a i ty sám seš rád, že vůbec stojíš, takže je z toho jen fraška na pomezí pokusu o znásilnění. A partnerka si jednoho dne po dalším takovém večeru dá podmínku, že pokud chceš s ní dál v tom bytě zůstat, nesmíš už v tomhle stavu domů přijít.

    Zdá se ti to jako vydírání a nefér partnerská podmínka?

  • rulisa 19.2.2017 at 10:00

    77
    Tak to jsem teda moc neřešila. :-) Jasně, strach jsme měla, ale spíš z těch lidí , se kterými hulil, ale to je jedno, jestli s nimi hulí, chlastá do němoty nebo obráží herny. To hulení mi přišlo eště tak nejmíň škodlivý.

  • rulisa 19.2.2017 at 10:02

    79
    Díky!
    Přesně tak.
    Krom toho kouření, tam mám dosazeno to druhé s mým mládětem.

  • rulisa 19.2.2017 at 10:03

    80
    Ne nasraná. Nešťastná.

  • Saul 19.2.2017 at 10:07

    Ses silná ženská Ru.I já mam někdy strach jít s tebou do sporu(což o me síle ,ci slabosti nic nevypovídá) Jestli chceš svoji silou vyprovokovat syna,je to cesta do pekel pro vás oba.On asi není z tvyho těsta,i když z tvekrve a chce jít svoji cetou,kterou samozřejmě ve svým veku nezná.

  • rulisa 19.2.2017 at 10:08

    82
    Zuzi! Ani nevíš, jak přesně ses trefila do toho, co cítím… prožívám… co si myslím…
    Tebe jsem v anonymovi poznala podle tvého „m.“. Tu včerejší noční nevím, jen tipuju.

    Anonymnost určitě není záměr, jen je prostě problém, že ten formulář dovolí odeslat komentář bez podpisu. Což se stane běžně, že člověk se soustředí na to, co chce říct, a zapomene se podepsat.
    Ale nastavovat povinné vyplňování jména i mejlu mi přijde jako dost opruz. To nechci. A jnak (jen jméno) to bohužel nastavit nejde.

    Kdybyste s m. plánovali poznávací výlet do T., tak se určitě ozvi. :-)

  • rulisa 19.2.2017 at 10:10

    92
    Nebráním mu jít svojí cestou, ale jsem nešťastná právě z toho, že nemá vůbec žádnou a řeší to tím úplně nejblbějším způsobem.
    Kéž by si nějakou našel a té se chyt a držel…

  • Saul 19.2.2017 at 10:37

    Nejblbejsi způsob vede k nalezení te nejlepší cesty.O čem si tu probuh už roky pisem…jen od toho uchránit své dětičky,ze maminky:-))

  • zuzi 19.2.2017 at 10:52

    Ruliso, ty to přežiješ, jak říká Saul, jsi silná ženská. Ale ono nic jiného než být silný nezbývá a člověk se to naučí. Naučí ho to pocit bezmoci kombinovaný s disciplinou a vůlí že to nesmíš vzdát a třeba po sté se zase zvednout. Je to takové patetické, když se to napíše :), ve skutečnosti se člověk stále v sobě chvěje, pochybuje, ale současně se tím posiluje a „roste“.

  • ratka 19.2.2017 at 11:58

    96 jj.

  • rulisa 19.2.2017 at 12:27

    96
    Děkuju, jasně, že to přežiju/přežijem, a zvlášť v našich letech si myslím, že už víme, že je čas od času akorát potřeba to nějak vydržet.
    Jestli to vyznělo, že si tady stěžuju, tak to je právě to, co jsem nechtěla. Jenže když se to začne pitvat a vysvětlovat, co jak bylo a nebylo, tak to tak zákonitě vyzní.
    Tohle je letitej problém, začal cca ve dvanácti třinácti letech. A možná ještě dřív.
    Celou tu dobu to nějak řeším a čas od času brečím a peru se s tím a snažím se pak zas najít to lepší a užívat si toho hezkýho s klukem, protože toho taky není málo, a nepsala jsem o tom, tak jste to ani nevěděli. Takže nic akutního, jako že bych si to házela nebo tak. Prostě jen další šlupka z mnoha. A byly i horší.
    Kdo ho znáte osobně, víte, že je to jinak kluk docela hodnej a vděčnej, když je mezi dospělýma užitečnej.

  • ratka 19.2.2017 at 12:34

    98. vůbec to nevypadá že si stěžuješ… naopak. já staršího řešila celý život… a když mi odešel očí tak sjem si řekla že to je jeho život, ať si to dělá jak chce. jeho život – jeho problémy. A on se vrátil a ty problémy přivezl k nám. taky to není moc vtipné. ale očekávám že se tomu časem budu smát.

  • rulisa 19.2.2017 at 13:01

    Doufám v totéž. :-)
    U nás obou.

  • SV 21.2.2017 at 13:59

    Saul 42: fuuuj, to je hnusný! ble, také niečo si zažil?! 8 – /

  • SV 21.2.2017 at 14:23

    100 Ru: súhlas s Ratkou 99, držím vám labky!

    a, ak to nebola len básnivá otázka ;-) tak podľa mňa ešte daj šancu, mláďa je ešte mladé….

  • ratka 21.2.2017 at 15:25

    101. domnívám se že takové případy jsou dost časté… moc ženy pak končí se ztrátou sex apellu. a jiná nová neokoukaná… má pak šanci.

  • rulisa 21.2.2017 at 15:36

    103
    Jsou většinové.

  • Saul 21.2.2017 at 16:40

    101:nastesti ne,ale chlapi v praci rikali..
    ;-)

  • Saul 21.2.2017 at 17:06

    No, kdyz to nenazvem ovladanim,ale motivaci,tak kazda zenska vi hned o co jde:-)

  • Saul 21.2.2017 at 17:43

    102: „labky“to jsem vubec neznal.Ta slovencina je takova zpevna,pokud teda zrovna nezpivaji vychodnari v hospode,jak si vzpominam z vojny. Ale to uz asi neni slovencima,to hutoreni:-)

  • SV 22.2.2017 at 9:39

    103 + 104: fakt?! ja kde žijem?! 8 – ) aha, v lese.

    ale vážne. mne sa väčšinové nezdajú. moje kamarátky nič také nerobia. a u seba si to teda vôbec neviem ani predstaviť. by som sa musela sama zo seba pozvracať. fuj. a druhýkrát z toho blbečka, ktorý by mi na toto skočil. to by mi načo bolo, taký hadr? však to nie je ani vzrušujúce.

  • rulisa 22.2.2017 at 9:41

    Neptej se těch kamarádek, zeptej se jejich chlapů.

  • SV 22.2.2017 at 9:41

    106 Saul: no, tak ja asi nie som ženská ;-)

  • SV 22.2.2017 at 9:46

    109 Ru: poznáme sa roky. aj s ich chlapmi. chodíme spolu na výlety. a mám aj celkom dosť kamarátov chlapov. a vieš, že je to plemä ukecané ;-) niekedy viacej ako ženské ;-)

  • SV 22.2.2017 at 9:48

    Saul 107: tak. oni celí vyhodňare sú taký zvláštny druh ;-)

  • rulisa 22.2.2017 at 10:03

    Neberu to jen podle svých nejbližších kamarádů, ale podle sousedů ve vsi, v baráku, kolegů v práci, skorokamarádů a skorokamarádek od koní, podle příbuzných v širší rodině i podle známých ženského rodu, co mi nejsou blízké… – prostě podle populace obecné.
    A tam bohužel opravdu platí to, co píše Saul. V míře většinové.

    A i ti věřím, že ty nebo tvoje duše spřízněné to máte jinak, taky na to nehraju a bylo by mi zle, i jen kdyby si chlap o mně myslel, že to tak dělám, natož kdybych to tak doopravdy dělala.
    Ale nevěřím, že vůbec ani nevíš, že to tak obecně u mnohých funguje. Že ses s podobným názorem jako reálně prováděným a za normální a přijatelný, či dokonce pro vztah správný podávaným za svůj život ještě nesetkala.

  • rulisa 22.2.2017 at 10:07

    Ona totiž jedna věc je to, co děláme my osobně, protože si myslíme, že tak to máme dělat správně, a jiná věc je, co v reále existuje bez ohledu na nás.
    A tohle tak existuje. Nepopiratelně. Už věky věkův.

  • ratka 22.2.2017 at 12:50

    114. ano…je to tak.

  • Liška 22.2.2017 at 17:09

    Jééé, tady je hodně nedávných komentářů, to se těším, že si teď počtu. (Ale jakto, že se mi nezjevily ve čtečce včera nebo předvčírem?)

  • rulisa 22.2.2017 at 17:36

    116
    Někdy drhne, když se na tom blogu dlouho neobjeví nic nového. Ona sama pak prodlouží intervaly kontrol, aby se nehonila furt zbytečně. :-)

  • Liška 22.2.2017 at 19:08

    Tou čtečkou to nebylo – od kom.100 jsem to četla, předtím 80 položek ne, ty jsem nějak vynechala a přečetla až teď. No, tak jdu číst další věci vedle :- )

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.