Rozebírám, od toho ho mám

/  97 komentářů

…jsem si s dovolením půjčila od Lišky.

Už tři měsíce se mi na stole u počítače povaluje papírek s rukou načrtnutými (v letu škrábnutými) hesly

– hraju role
– bojuju z principu.

Leží mi na stole, leží mi v hlavě. Sleduju se. I v tom letu, v němž nestíhám konat, stíhám myslet.
Občas pořád na totéž (jak vidno z mých článků v posledních letu letech).

Sleduju se, jak se točím v kruhu po pořád stejných tématech.
Jak se vracím pořád znovu do určitých bodů.
Jak se mi pořád znovu vrací určité věci a uzlové body v životě.
Jak se mění můj pohled na ně, pod vlivem dalších událostí, ale i pod vlivem potřeby ty věci vidět tak, aby mi ty věci i ten pohled na ně seděly do způsobu života, který zrovna žiju, do názorů, které zrovna razím, do role, kterou zrovna hraju…

Jak v reálu přijímám role, do kterých mě obsadili jiní.
Ne tím, že bych dělala, co nechci. Ale tím, že když jsem za veselou, tvářím se vesele, když za velící, velím, když za popletenou trhlou babu, dělám ksichty a pronáším žblebty…
A všechno mě těší. V danou chvíli. V tu chvíli, kdy odrazem od druhých vidím, že jsem je nezklamala, že jsem je potěšila tím, jak funguju. Pobavím, zorganizuju, povzbudím tím, že jsou na světě ještě větší trubky než oni sami.
Cokoli podle potřeby.

Co z toho jsem vlastně já…

Doopravdy já. Ta podstata. To stálé. Pevné.

Možná že i ty boje na obranu kdekoho, stačí se mi zazdát a jdu do bitvy naplno, na očištění jeho jména, pro odčinění nespravedlnosti, tak že i tyhle boje vedu spíš ze vzbouřené krve a cítění se v té roli, než pro skutečné mravní přesvědčení.
Protože když se najde důvod nebojovat, když mě někdo přesvědčí, že jsem situaci viděla mylně, klidně bojovat přestanu, a jsem zbabělec, nevydržím, uhnu, najdu důvod, proč nevydržet a neskončit na hranici…

Mám vůbec šanci najít v sobě něco stálého, ryzího?
Má vůbec smysl to hledat?
Možná jsem jen to nic za tím vším.

Po Roštěnce se k tomuhle všemu ještě přidalo – proč je mě moc, když se vidím z nadhledu a jsem sama sobě přitom protivná? Proč se ve společnosti prosazuju, když bych nejraděj vůbec nemluvila a jen vnímala, proč jdu do všeho čelem a hlasitě, když se toho nejvíc bojím nebo je mi to nepříjemné?
Proč ve svojí roli přijaté zvenčí srším vtipem a inteligencí a ve svojí roli, do které padám o samotě, u klávesnice, srším nevtipem, nemilosrdnou rázností, poučkami a radami…
Když v reálu, mimo jakékoli role, jsem… nudná… tuhá jak prkno a nenápaditá, prostě se jen nechávající nést tím, co je, tím, kdo je vedle mě…

Tvář lidí v klidu, v zamyšlení, když se neusmívají a ani nijak vůbec na nic a na nikoho nereagují, prý ukazuje, jací doopravdy ve svojí podstatě jsou, co je v nich zaryto, do rysů kolem očí, úst… někdo má tvář klidnou, volnou, někdo nešťastnou, někdo odhodlaně zatvrzelou…
Přála bych si – a někdy si to vsugerovávám – abych když jen tak jsem, jen tak přemýšlím, vypadala klidně, spokojeně, uvolněně, vlídně a pohodově…
Jenže nevypadám. Vím, že když třeba jedu na kole a takhle se cítím, takhle na mě lidi reagují, je to proto, že se bezděky maličko usmívám. Moje tvář bez úsměvu, v klidu, v soustředění, je tvář věkem strhaného, uštvaného, nedůvěřivého, se všemi bojujícího mopslíka.
A nebude to lepší, už jenom horší.
Tak, jako mi věkem do hlavy vylízají moje vlastní chyby a odvrácené strany, vylízají mi i do tváře.

Hledám odpovědi, protože neumím udělat, aby mi to hledání v hlavě nenaskakovalo. Kdekoli jsem, při čemkoli, co dělám.
Jenže co z odpovědí, které mě napadají, je skutečné přiblížení se skutečnosti, a co z toho je jen další fráze z další, nebo té stejné nechtěné z role, do které mě to zas táhne…
Vždyť vím, že umím napsat článek tak, abych říkala „A“, ale čtenář vnímal „B“ a po přečtení mě přesvědčoval, že si „A“ nemám vyčítat…
(Teda až na Ratku, ta tam spolehlivě vydoluje „Z“.)

Jakou šanci mám potkat a zaujmout a hlavně udržet si tak úžasného muže, jako je pan R., mít partnerství jako mají pan a paní R…. Když jsem tak neurčitá, nejistá, nečitelná, přecitlivělá a přeexponovaná… částice metru dřeva, poleno…

Ale vzhledem k tomu, že padesát mi bude už za rok, tak to asi ještě ten rok nějak překlepu a pak už to snad bude dobrý. :-)

Komentáře:

  • ratka 3.9.2016 at 9:26

    znáš se velmi dobře…ale jak zvolnit nevím. Sama jsem zvolnila teprve stárnutím, uvolněním z tlaku po „výkonu“. Tlak zmizel sám od sebe.

  • Komorebi 3.9.2016 at 11:29

    A není právě naším úkolem se snažit hrát ty role co nejméně anebo se od nich alespoň snažit upustit, co to jde? Možná právě proto, že se o to nesnažíš, máš pocit, že nevíš kdo z těch tuctu rolí, které hraješ, vlastně doopravdy jsi. No nebo to je ještě jinak, že..

    Hledat v sobě něco ryzího, něco skutečného má stoprocentně význam! Nebylo by to snad moc lehké se spokojit a ukončit tuhle otázku tím, že jsem nic za tím vším? Musíš hledat, každý musíme…myslím, že nám ani nic jinýho nezbývá.

    Řekl bych, že chlap v tom nevidí potíž, kdy je ženská nejistá/nečitelná, jenom musíš víc najít sebe uvnitř, ten stav, kdy to děláš hlavně kvůli sobě a ne kvůli potřebě druhých, kdy plníš jejich požadavek na to jakou hru a roli máš v tu danou chvíli hrát, není od věci tyhle požadavky někdy smést ze stolu na zem ať se roztříští a rozletí do všech stran, potom může přijít něco co se více blíží něčemu skutečnějšímu než doposud cítíš.

  • rulisa 3.9.2016 at 11:49

    2
    1. odstavec: Proč myslíš, že se nesnažím? Z čeho to tak vyznívá?

    3. odstavec:
    Ano, přesně o to se snažím už cca 15 let.

    Jenže ono to předpokládá vnímat v první řadě sebe, mít pořád sama sebe pod diagnostikou. Což (mi) nejde. Jakmile začneš vnímat víc ostatní, vcucne tě to a ty přepneš na automatiku – která je hrát roli. Doladit se tomu, co vnímám u ostatních. Přizpůsobovat se tomu, co vnímám od ostatních.

    Jen sem tam se mi už podaří v té lavině vnímání zvenčí zachytit signál o potřebě stopky u sebe uvnitř.
    Jinak je to jak mixér. Že tě to zas semlelo, uvidíš, až když se zastaví. Tj. až situace pomine a bez pohonu té energie vjemů zvenčí zastavíš i ty.

  • rulisa 3.9.2016 at 11:59

    Naštěstí mi ta stopka vcelku dobře funguje při sexu, tam sama sebe vnímám natolik silně, že mi hraní rolí nejde vůbec.
    Akorát že tam při jediným by to asi bylo žádoucí, takže zase blbě. :-)

  • Komorebi 3.9.2016 at 12:17

    Vyznívá mi to z tohohle: „Pobavím, zorganizuju, povzbudím tím, že jsou na světě ještě větší trubky než oni sami.
    Cokoli podle potřeby.“

    15 let? A jak se ti to daří? Jaké jsou dnes viditelné změny v průběhu toho období?

    S třetím odstavcem souhlas, ale jde s tím taky něco dělat. Třeba to, kdo to okolí tvoří, neříkej, že nemáš lidi, se kterými ty role můžeš rozbíjet a se kterým se cítíš víc skutečná, pak potom nevím jestli myslíš v článku okolí jako společnost lidí co tě „nutí“ hrát a nebo okolí i jako ty potencionálně nejbližší, před kterýma bys to neměla mít zapotřebí (to co cituju nahoře).

    Není to prdel ten život no, ale bojovat musíme. :)

  • rulisa 3.9.2016 at 12:31

    5
    1. odstavec:
    No to je přece popis podstaty problému. Ne chlubení se mým životním mottem. :-)
    Dej si do kontextu s ostatním textem. :-)

    2. odstavec:
    Rozvedla jsem se, přestala dělat jednatele sportovního klubu, našla si práci, ve které se nebojím něco žblebtnout, i když je to blbě, rozešla se s několika muži, když jsem dospěla k názoru, že ty role už hrát nechci, jeden se rozešel se mnou, dnes říkám díky bohu, že mě zbavil té role.

    3.
    Někde píšu něco o tom, že mě někdo nutí něco dělat?
    Mám pocit, že se trošku míjíme v signálu odeslaném a přijatém. :-)
    Nepíšu okolí, píšu vnějšek. To jsou všichni. Jakýkoli impuls zvenčí. Lidi, často i zvířata, diskuzní texty.
    Pokud se budu snažit nějaké role rozbíjet pomocí/prostřednictvím jiných lidí, budou ti lidé pro me jen skočením do role jiné, to je nesmysl.

    Možná zkus nehledat tak urputně ty odpovědi a vymýšlet návody, stačí když se zkusíš – to blbé ženské – vcítit. A budeš třeba víc v obraze. Jde o ten proud energie, ne o nějaké nucení. Problém je ve mně, v dění ve mně, v mém způsobu vnímání a reakce na vnímání, plynoucí z mých potřeb zřejmě vzniklých někdy v dětství (ty odpovědi znám), nikoli v lidech okolo.

    No a než to procítíš, tak já se jdu projet na kole, dokud ještě neleje a dá se koupat. :-)

  • rulisa 3.9.2016 at 21:44

    Výlet byl supr, spíš na samostatnej článek, ale úplně nejspíš místo psaní asi usnu. :-)

  • Komorebi 3.9.2016 at 21:59

    Proc by to bylo blbe? Blbe by bylo spis kdybys to hrala dal a zůstala s nima.

    No proto jsem to dal do uvozovek, ale stejne marne, kdyz jsem to sliznul, haha. S tim zaverem třetího odstavce to je zajimava uvaha a budu nad tim muset premyslet dele, kazdopadne, jak tedy muzeme hrani roli s blizsimi lidmi minimalizovat kdyz při jejich rozbiti se presunem do jine, coz mas zrejme pravdu, v tech hrach zustaneme asi navzdy, stejne ale na tom záleží jak v jakem kontextu.

    Snazim se vcitit neboj, jestli me vyjadrovani pusobi na urovni chladnyho sutru, tak se omlouvam, ale neni to v umyslu.

    Doufám ze vylet byl fajn, ja byl na delsi prochazce take a naramne si to uzil, dnes bylo hezky, na triko, kratasy a pritom pod ne narazel ten prijemne svezi vitr, zadnej extra parak, ideal.

    Ja chtěl pred spaním jeste odpovedet, no doufám tedy ze z casti jsem to splnil. :)

  • rulisa 3.9.2016 at 22:21

    8
    Nepůsobí ani chladně, ani šutrovitě.
    Jo, taky mi přijde, že z toho nejde ven, leda najitím jistoty v sobě, aby to člověka tak nevyvádělo z míry. Aby byl splachovací, že se to děje. Zatím jsem víc nevymyslela, jen že je to zřejmě druhá strana nějaké mince – asi té vnímavosti? Nevím. Už jsem si mezitím nalila a je mi fajn, tak už se mizerně vciťuju i sama do sebe. :-)

    Za odpověď děkuju, rozhodopádně. :-)

  • Komorebi 4.9.2016 at 11:02

    Psal jsem komentář z mobilu a v momente kdy klikam na odeslat si vsimam ze neni zapnuty internet, jenze uz to samozrejme nevratis, jak symbolicke :) takze znovu…

    Jo myslím, ze to tak je, nezbývá nam asi opravdu nic jineho nez to PRIJMOUT, coz je v podstatě to same co myslis tim byt splachovaci, jen lip vystihujici.

    Davam si domaci vyvar a lezi vedle me kocour kterymu chybi predni zuby a vzdy mu tak trci jazyk z pusy ven protoze ho nema cim udrzet, kdyz sleduju toho pitomce, tak me napada ze mozna tak priblble pusobime všichni, aspon teda ti co nad vším premyslime, jsme precitliveli a neumime splachovat. :))))

  • rulisa 4.9.2016 at 11:49

    Jo, výstižné… :-))

    Kocour taky nedumá nad tím, že vypadá jako pitomec, prostě mu jen chybí zuby. A ostatní kočky a kocouři jeho jazyk určitě taky neřeší.

    Vybavuju si takových koček pár, většinou byly starý a takhle jim trčel jazyk. Ač původním vzděláním zootechnička, dumala jsem, jestli nemají nějakou obrnu nebo nějakou nakažlivou chorobu – a jasně, akorát už neměly zuby.
    Stejně jsem je vždycky pohladila, když o to stály.

    Domácí vývar, mňam… seběhly se mi sliny. Ale rejpu po troškách na zahrádce (tempo a la šnek pohodář) a dosycuju se akorát chlebem s máslem a medem. A ovocným pivem. :-)

  • Liška 4.9.2016 at 19:23

    Pěkně!
    (ještě nečtu komentáře)
    Teď si8 říkám: čí článek to vlastně právě čtu… :))

    Ale to trvalé, stálé, že chceš zahlídnout, to chápu, to mě taky napadá.
    Je to ale v podstatě všechno dynamický, proměnlivý, ten život. A něco fakt trvanlivého, stálého, by už zas bylo rigidní a to je už blbý.
    Takže co! Dobrý!

  • rulisa 4.9.2016 at 21:21

    12
    3. věta – No to je taky otázka… :-)

  • ratka 4.9.2016 at 21:23

    Trvanlivé stálé… je jen na pozadí proměnlivého…

  • ratka 4.9.2016 at 21:28

    na plátno se maluje, pozadí je to plátno… a něco maluje, lépe nebo hůře, vesele nebo smutně, až no to že to plátno se pořád smývá takže se obrazy pořád mění… my provázeli turisty, máme jich pořád více a je to velmi zajímavé… pestré, a příjemné a poučné. Je to mnohem lepší než fabrika a volnější. stálost spočívá v tom že jsme u toho furt my a pestrost že děláme furt něco jiného.

    A jen tak pro zajímavost, ta akce byla opravdu super… vydařila se. Dnes jsme si doma připomínali že to bylo fajn… všecko. Prostředí, lidi…pestrost.A učím se nové věci. Vlastně to dělám celý život.

  • rulisa 4.9.2016 at 21:42

    Zrovna si přehrávám písničky, co mám vlevo v odkazech, a říkám si, to je každej pes jiná ves, a to tam ještě nejsou zdaleka všechny, co mám v odkazech v oblíbených, v tom rozsahu žánrů a stylů a patosů a tvrdostí… Jestli jsem všechno, co je ta muzika, tak potěš koště. :-)
    A to ani nevíte (teda teď už víte), že když si ty písničky přehrávám, u většiny bulím. Sebelítost je děsná mrcha.

    Ale před hodinou a půl jsem ještě seděla na zahrádce u dohořívajících uhlíků pod kamenem (a telefonovala s Aninkou, všecky vás moc zdraví a děkuje za fotky), a než mi zazvonil ten telefon, seděla jsem ve večerní samotě a tichu, mlčela jsem skoro celej den, skoro celej den na zahrádce, sama, v pohodě při práci, vrtání se v zemi a rovnání hlíny a obhlížení, co kde jak přibývá a co to bude ještě chtít, mlčela jsem i sama večer u toho tepla od kamene a pocit byl fajn, jako vždycky tam, zvláštně fajn, jakože vůbec nic netlačí, nekřičí, nechvátá, není… doma nevečeřím u stolu, abych nevečeřela sama, na zahrádce mi to nevadí, je to tak zvláštní, nerozumím tomu, jestli je to tím, že je to venku, po práci, když má člověk dobrej pocit z té práce a tak akorát vydáno energie…
    A to jsem si právě říkala, Tohle jsem já, tohle asi jsem doopravdy já, ten stav, jako by nebylo vůbec nic, jen přítomnost…

  • rulisa 4.9.2016 at 21:44

    15
    Jj.
    Ono je asi skoro všechno lepší než fabrika. Snad krom obchodování.

  • rulisa 4.9.2016 at 21:47

    15
    Ale plátno je taky oproti jakémukoli obrazu šedivé a fádní. Nudné.
    Tak to tak asi je.

  • ratka 4.9.2016 at 21:50

    a pojišťování a učení :-) a úřadování..Fabrika je velmi poučná… v tom smyslu bych se jí zastala, že pro mě obsahovala spoustu poučení které se mi nedostalo od rodičů v dětství či v průběhu dospívání :-)) Poučila mě až fabrika. O životě a jak to chodí

  • rulisa 4.9.2016 at 21:52

    No tak jsem si teď chvíli intenzívně zkoušela představit vás dva jako průvodce (po vašem městě?) a naznala, že kdyby byli všichni průvodci jako vy, tak bych snad i byla ochotná jet na výlet s cestovkou. :-)

  • ratka 4.9.2016 at 21:54

    18. ano…je nudné. a asi to je podstatou všech problémů. že šedivé plátno musí být nabarveno… opakovaně, a pořád dokola v pestrých barvách, aby nebylo tak nudné. aby obsahovalo barvičky…

    jenže…pořád je to plátno.

  • ratka 4.9.2016 at 21:55

    20 tak to mě těší :-) určitě bude příležitost… profesionálně provedeme

  • rulisa 4.9.2016 at 21:57

    19
    Tohle poučení jde asi získat i v jiných výrobách, kde dělají lidi, co na víc nemají.
    Zemědělství je občas taky maso, nejen ve stájích.
    Ale stejnak je na to poučení nejvíc potřeba vlastní srdce a otevřený myšlení, abys viděla, co jiní nevidí.

  • rulisa 4.9.2016 at 21:57

    22
    Beru za slovo. :-)

  • rulisa 4.9.2016 at 22:00

    21
    Takže kdybychom se navzájem dokázali vidět a akceptovat v naší plátěné nudné šedivosti a nemalovali si něco víc, ubylo by podstatně problémů… I v nás samých.

  • ratka 4.9.2016 at 22:04

    25. tak. dobrou :-)

  • rulisa 4.9.2016 at 22:05

    Brou. :-)

  • Komorebi 4.9.2016 at 22:15

    Mne ted vas rozhovor pripomnel sebe pred pul rokem kdy jsem mel pocit ze musim o vse prijit (prachy, prace, lidi…) proste se dostat na dno, abych na „něco“ prisel a mohl pokracovat, ale byla to jen naivnost, zbabělost a sobeckost…vtipny je ze prvni kdo mi to rekl byl psycholog u kteryho jsem na druhym sezeni si říkal „co ja tady kurva delam, vzdyt je uplne jasny co musim udelat!“ Prisel jsem jen o prachy naštěstí v dobe kdy ve mne bylo total prázdno…

    Do par tydnu lezela na stole vypoved a mne se vratila chut a energie. Zmena prostredi je v depresich a podobnych stavech asi prvotne nejdulezitejsi, pak az se da makat na te prestavbe vnitrku, aspoň tak to na me pusobi ted zpetne, ale treba je to trochu jinak..

    No to jen tak bokem, ze me to proletelo hlavou ted..

  • rulisa 4.9.2016 at 22:23

    28
    Deprese nějak vznikly, působením něčeho. Tlakem něčeho. Teda si myslím já. Takže změnit to něco asi je nezbytná podmínka. Jinak je to jako léčit si alergii na jahody a cpát se přitom denně jahodama.

  • rulisa 4.9.2016 at 22:26

    28 Jinak mně ten tvůj „efekt psycholog“ pro změnu připomněl moje obvyklé – nevím si rady, píšu/volám technické podpoře – a v tom okamžiku mi docvakne řešení. :-)
    On asi člověk musí napřed jaksi vypnout, tím, že problém deleguje jinam, aby to v uvolněné hlavě zaklechtalo a doklaplo.

  • Komorebi 4.9.2016 at 22:31

    Jo, když v tu chvili vidět to co nechcem videt je občas problem, ale verim ze jsem uz v tom lepsi a dnes bych vyresil drive a nezahraval si.

    To jsi vystihla, uplne se v tom vidim, možná zkusit vic rozdejchat situaci pri nejake prekazce, v klidu zrekapitulovat a zapnout zase na obrátky, snaha hledat reseni. Pouzivat to na krku někdy boli. :))

  • rulisa 4.9.2016 at 22:40

    31
    Jo, vidět to, co vidět nechcem, je sakra problém…
    I když to vidíme, jsme mistři omluv a vysvětlování, proč to tak nemůže být nebo proč vlastně ani není důležitý, že to tak je…

  • ratka 5.9.2016 at 9:13

    30. delegovat jinam… odevzdat ho. on jakoby se extreně zpracoval (bez mého překážení mnou) a najednou je zde řešení.

  • Liška 5.9.2016 at 14:08

    31,32
    jen chci poznamenat, pro případ, že byste se svou rychlostí nebyli spokojeni a trochu si za to nadávali – což znám – že je dobrý si za to nenadávat, protože tu rychlost nemáme zcela ve svých rukách. Něco pro to udělat můžem, vystavit se nějak víc tomu, ale ne všechno. My neurčujeme, kdy naše obrana padne.
    A docházím k tomu, že padne právě až potom, co se přestanu kritizovat za to, jak jsem pomalá a nechci něco slyšet a něco mi nedochází. Do té doby ji tím posiluju, se mi zdá.

  • Komorebi 5.9.2016 at 21:28

    Ratka: Vtipné. Jak obejít ten jeden (zbytečný) krok delegování? Jak na něj vyzrát…?

    Liška: S tímhle mám v jistým kontextu obrovskej problém a řeším stále otázku zda-li to je něco co mě sráží nebo naopak žene kupředu víc než kdybych ho neměl, takže nevím vlastně jak to vyložit a i popsat. Jde o to, že mi o dost zkušenější a starší lidé říkají že jsem hrozně moc myšlenkově napřed a já sám si přijdu že mi stále něco ujíždí a jsem pozadu, nevím v jakém čase vlastně žiju, někdy. Je strašně těžký to teď ze sebe dostat do zprávy vám, omlouvám se za krkolomnost toho příspěvku, ale vážně mám dojem, že ve svým věku jsem posbíral po škole hrozně moc informací které se mi nedaří ještě postupně zpracovávat uvnitř sebe tak jak bych chtěl nebo jak by bylo správné, zkrátka nevím jak zpomalit tu jízdu, jakmile jí zpomalím, jen tak pohladím tu brzdu, tak si zas přijdu že mi ten peloton předemnou ujíždí a já pak budu muset víc máknout. Otázkou je také, došli bychom k těmto závěrům a zpětným reflexím, kdybychom si tímhle pomalým závodem neprošli? Odpověď zatím neznám.

  • ratka 5.9.2016 at 21:35

    35. nijak… nelze ho obejít. Nelze se vytáhnout z močálu sám za vlasy, je třeba opora (virtuální). jako když se spojují 4 body na papíře dvěma liniemi. Musíš přiložit papír, udělat čáru… a pak papír odložíš. Je třeba udělat úkrok stranou. a jelikož stranou „nic“ není… je třeba tam „něco“ podložit.

  • rulisa 5.9.2016 at 21:46

    35
    Vnímání tempa závodu je subjektivní a relativní…

    Já ten závod nikdy neměla, respesktive tak necítila, ani jsem neměla pocit, že bych nasbírala strašně moc informací po škole, u mě to bylo spíš během puberty pod vlivem italského manželství mých rodičů a jejich rozvodu a vztahů s nimi i jejich dalšími partnery, a pak ve vlastním manželství a hlavně při mateřství. Ale nebyl to pro mě závod, byl to říční proud. Jako když jedeš vodu, tuhle je to pomalejší, tuhle peřeje, občas seskok přes jez…

    To, že jsi v něčem myšlenkově napřed, lidi občas říkají jiným lidem, kteří se jim zdají přemýšliví, hloubaví. Otázka je, co to vlastně je být myšlenkově napřed – jestli schopnost nějaké věci vidět a přemýšlet o nich, nebo jestli schopnost je zpracovat, zapracovat do svého života a odžít. Zvládnout je žít. (Chtěla jsem napsat „užít“ jako uřídit, urejdovat, ukočírovat, ale asi by to byla už moc matoucí slovní hříčka.) A pak do myšlenek promítat to, kde jsi, víc vepředu než jiní.
    (Nevím, jestli té změti rozumíš, není to podáno úplně zvládnutě.:-)

    To, co popisuje Liška, není asi ani tak moc otázkou schopnosti myslet, ale spíš mít odžito.

    A tvůj pocit závodu může být právě ten konflikt mezi myšlením a žitím. Mezi schopností myslet a schopností to užít (unést odžitým žitím), nemáš odžito, nejde ti to myšlení zpracovat.
    (Jen teorie, nepřemýšlela jsem o tom dřív, píšu, jak mi to letí hlavou teď aktuálně.)

  • Liška 5.9.2016 at 21:58

    36 ratko
    to zní jako hrozně zajímavá metafora! Ale úplně jsem to nepochopila – nemůžeš to ještě prosím přiblížit? Mě by to zajímalo.

    35 Komorebi
    Ideální by bylo – kdyby nám to tak ve všem snadno šlo, ale spíš nejde – si říct nebo spíš ne říct, ale pocítit „ať mi peloton ujede a já chvíli půjud pomalým tempem víc v sobě, anebo ať někdy frčím napřed a nestíhám reflektovat všechny svoje věci, je to jedno, obojí je v cajku, ať bude jen jedno z toho, anebo se to bude střídat.“
    To se mi stalo někdy na začátku léta – když jsem si najednou řekla tohle (na jiné téma), ubylo trochu sebekritiky, vnitřnímu kritikovi jsem vzala vítr z plachet a pak teprve jsem zjistila že jsem přístupnější uznat něco, nějaký aspekt nezralosti v určitém druhu dejme tomu, který se toho týkal. Pak teprve jsme to mohla slyšet nebo dokonce nahlas říct a to je začátek dobré cesty – že to téma už můžu zpracovávat přímo. Ne jen kolem dokola, aby náááhodou někdo jinej ho nepojmenoval, protože to bych dost nerada slyšela a přiznala si.

  • Liška 5.9.2016 at 22:04

    37
    jo, to je taky zajímavý (a taky to úplně nechytám:)

    37, 35 Komorebi
    ad „peloton, myšlenkově napřed…“ mi připadá, že se týká uvědomování, touhy si věci uvědomovat a dělat je vědomě. A to já chci taky a u mě je za tím velkej vnitřní kritik. Říká, že přece „už bych měla“ všechno vědět o sobě a tak, ke všemu to napasovat na teorie, vědět v každou chvíli, co dělám a proč, atd. :-)
    jenže to neví prostě nikdo. Dá se to pozorovat, jo, často až zpětně (a neznamená to, že jsme neschopný, když nevidíme všechno přímo v tu chvíli… i když já bych děsně chtěla a ráda bych tu metapozcii, pozici pozorovatele měla zmáknutou imrvére. Ale co by si člověk užil? Asi prd.)

  • Liška 5.9.2016 at 22:08

    … jo ještě by bylo pünktlich (aby mě můj vnitřní kritik neprohnal, že jsem to nedodala:-)
    dodat, že říkám věci, co se týkají mě, ale na jiný typ osoby to platit nemusí; na typ depresivní obecně asi ano.

  • rulisa 5.9.2016 at 22:16

    39 druhý odstvec:
    Právě, to nikdy nejde tak, jak si část života myslíme, že bychom měli. A z toho máme spoustu stresů až komplexů.
    Teprv až se člověk postupně sžívá s tím, že to nejde a hlavně že _o to nejde_, pak teprv ty konflikty mezi přijetím reálu a diktátorským vniřním kritikem ustanou. Až se člověk smíří s tím, že je možná fakt jen to plátno…

  • Komorebi 5.9.2016 at 22:22

    37 Rulisa: Odpovídám okamžitě bezprostředně po přečtení jinak neudržím myšlenku v hlavě. Vystihla jsi to přesně jak to je, směju se tady, tobě ten komentář přijde jako změť slov který ti nějak proletěl a tys ho nesrozumitelně pro někoho podala, mně to přijde zas jako jeden z nejjasnějších a nejpochopitelnějších příspěvků zde pod článkem, ano trefila ses.
    Nezvládám to zpracovat, nezvládám to žít, nevím jak to použít a implementovat ve svůj prospěch, tam kde se to počítá nejvíc, tam venku, mimo virtuálno. To, že jsem napřed neměla být nějaká povrchní povzbuzující poznámka ani egoistický vyjádření o sobě samém, protože to dělám nerad a teď se zamýšlím že to tak mohlo vyznít, myslel jsem to prostě doopravdy, jak to je, do poslední písmena, možná zas vysvětluju něco zbytečně protože to tak nikdo z vás nevzal..

    Proč mám přístup k těm informacím tak brzo, nechápu to, proč se mi to plete teď do života, když to nejsem schopný zpracovat, dělá mi to bordel, všude, hlavně v hlavě. Cítím se kvůli tomu čím dál tím méně TEĎ A TADY.

    Jdu dočíst zbytek komentářů..

  • rulisa 5.9.2016 at 22:23

    40
    Jo, mě třeba pokaždý zarazí, jak pečlivě ty ty slova, co se používají v češtině jako hovorový či slangový už dávno v přepisu, píšeš v originál tvarech.
    U nás doma se takl říkalo, že je někdo pinktlich nebo že něco musí bejt pinktlich. Ale když to napíšeš německy, čumím okamžik jako puk, co to je a proč to musíš napsat německy, jakože seš tak pinktlich a že to dáváš najevo, že to musí bejt vidět…
    Co myslíš, souvisí to nějak s tou tvojí posedlostí v poslední době opravovat lidem češtinu i na FB? Třeba jako rodinný zatížení, být hrdá na jazykovou vzdělanost a dodržování kultury jazyka?

  • Komorebi 5.9.2016 at 22:27

    38: Liško děkuju za komentář, ratka to napsala hodně z hloubky a líbí se mi to, jen se mi to nedaří opět celé uchopit, ale ono je to správně!

    Já si nestěžuju, já hledám, jen jsem netrpělivý, chtěl bych ty odpovědi někdy tak moc hned teď vědět, ale pak před spaním si řeknu „o co ti jde kámo, buď v klidu“, proto vám z toho tady dělám kvíz show. Druhá část odstavce pro mě příliš nekonkrétní a nedokážu se ti k tomu nijak vyjádřit, možná je to ale pozdní hodinou a únavou.

  • rulisa 5.9.2016 at 22:28

    42
    Děkuju. :o
    A ne, nevyznělo mi to jako naparování se, člověk pod neustálou kulometnou palbou myšlenek je jak přivázaný pod neustálým kapáním vody na hlavu. A pak je mu prd platné nějaké hodnocení o tom, jak mu to myslí nebo jak je napřed. Od běhu nebo dívání se do monitoru si jde odpočnout, od myšlení ne.

  • rulisa 5.9.2016 at 22:30

    42
    Fyzická práce s nutností se soustředit jen na ni by nepomohla? Udřít se a pak hodně pohyb…

    Teda, to píšu svoje recepty…

  • Komorebi 5.9.2016 at 22:30

    39 Liško doufám, že až si ty odpovědi v průběhu dosadíme do skládačky a budou nám pasovat a stejně se zas vynořej dílky kterým nám tam budou chybět, tak se společně zasmějeme :), jo asi by to nebylo dobrodružství potom, kdyby vše bylo podle nás a na vše jsme přicházeli tak snadno, tobě i mně asi chybí víc toho vyrovnání se s tím, jak to je..

  • Komorebi 5.9.2016 at 22:34

    46. Práce kde musím bejt tady a teď naštěstí je, o to víc se vyrojí myšlenek v pozdějších hodinách v mém minibytě, kde mi dělá společnost jen můj monitor. :) i proto jsem si začal sám část věcí psát..

  • rulisa 5.9.2016 at 22:35

    Psaní je fajn, zdaleka ne jen na blog. Kdybych od té puberty furt nepsala, dávno by mi jeblo.

  • Komorebi 5.9.2016 at 22:37

    42 Poslední věta bomba. Tu přepisuju, beru jí zároveň jako odpověď na to jak lidé unikají od světa pryč a nemusí to být zrovna jen chlast…Poslední dobou se přestávám divit těm co to nezvládají, ale obdivuji ty kteří to mají ještě těžší a bojují stále na svých..

  • Liška 5.9.2016 at 22:38

    43 ru
    super!

    Jednak to přepíšu originál, protože si dobře všímám, že někdo říká pinktlich a někdo pintlich – a prootže já se nehcci přiklonit ani k jednomu z těch dvou. Tak to napíšu původně.
    Taky proto, aby bylo jasné, co je to za slovo, odkud je, co znamená (protože některá zhovorovělá můžou ten obsah mít lehce posunutej).
    A i proto, abych ve své hóchnóbl :) zaměřenosti na slova ukázala (ve své představě „masám“, které si to třeba někdy přečtou:-)), že to slovo pocház odtud a odtud a čte se proto tak a tak – například nikdy nepíšu renezance se Z, protože vím, že původně je se dvěma S a to se čte S a nikdy Z; proto tam ty dvě S jsou…
    asi mám touhu dělat osvětu; jsem prostě záchranářskej typ.

  • Komorebi 5.9.2016 at 22:39

    49. Mně začalo jebat takže snad včasný zákrok, ty píšeš přes 30 let? Kolik beden se sešity leží teď u rulisy na půdě?Nebo je ten poklad někde zakopanej?

  • rulisa 5.9.2016 at 22:40

    Únik… jo, je potřeba. Na reset.

  • Komorebi 5.9.2016 at 22:42

    53 – Záleží jak často, pokud dost tak jsme sračky.

  • Liška 5.9.2016 at 22:45

    47 Komorebi
    “ chybí víc toho vyrovnání se s tím, jak to je..“ – ano, přesně.
    Mně to žene být lepší a lepší („Mohlo to být lepší“ je jedna z hlášek matky, introjekt) a hodně se kritizuju – a to právě proot, že ve skutečnosti se cítím až příliš málo dokonalá, málo dobrá Míň dobrá, než ve skutečnosti jsem. A to já jsme fakt dobrá, vím to, ale ten spodní podproud pořád říká „mohlo to být lepší“, nicmoc, seš horší, než bys mohla… a podobný kritický kecy.
    Klasika.

  • Komorebi 5.9.2016 at 22:46

    Měl jsem rozepsanou jednu story, kterou jsem chtěl vyndat z hlavy jak Brumbál do toho hrnce v jednom dílu Harryho Pottera, ale udělal jsem přímo hrubku, že jsem rozkliknul záložku o rýpání do škeble jestli je novej koment, no a byl, tak dopíšu jindy, jsem vyždímanej.

    Lidi, děkuju za zpětný reakce, jsem o něco klidnější, moc fajn se to od vás čte, dnes už ale stačilo. Dobrou noc :)

  • rulisa 5.9.2016 at 22:46

    49
    Něco tahám s sebou, něco vzal čas. Něco umřelý harddisky. Mívala jsem ráda čtverečkovaný tlustý sešity – knihy, do čtverečků s toho vešlo… :-)
    První pohádku jsem napsala v první třídě, první „román“ asi v pátý, ale zůstal nedokončenej, většina jich zůstala nedokončených. :-) Tak už to bude spíš těch čtyřicet…
    Což je smutný, když se veme, že vlastně nic z toho ve smyslu hodnot naší společnosti. :-)

    51
    Renesance se z je zrůdnost. To nepíšu taky. Aji nově povolený skloňování latinských slov na -um jsem nepřekousla.
    Ale na osvětu kašlu. Akorát když mě někdo péruje, tak ho utřu.

  • Komorebi 5.9.2016 at 22:47

    55 – Tak teď se cítím, jak kdybych ti to někdy nadiktoval. Hustý.

  • Liška 5.9.2016 at 22:47

    50 Komorebi
    jak poslední věta 42 – tu 42 jsi psal ty:) a je to „Jdu dočíst zbytek komentářů..“

  • rulisa 5.9.2016 at 22:48

    56
    Dobrou, a když se delší čas neobjevíš, budem vědět, že píšeš. :-)
    (Taky mi nejde psát paralelně k sobě i na blog. Jsou to jiný koleje. )

  • Komorebi 5.9.2016 at 22:49

    57. No vidíš a ten největší a nejzajímavější příběh píšeš každým dnem, a pak že za čím že se to ženeme? Haha, mám to rád.

  • Komorebi 5.9.2016 at 22:50

    59 Liška a pak že nejsem egoistickej :D to byla reakce na tu tvoji poslední větu samozřejmě, popadám se za břicho.. :)

  • Anonym 5.9.2016 at 22:52

    56 Komorebi
    Dobrou!

    A ad 52
    „začalo jebat“ – to je OK, seš schopnej na to nějak reagovat, poradil sis, tak co; seš dobrej. Taky i začlo jebat ai před 13 lety a pravděpodobně se to nezopakuje a i kdyby, jsem v normě, protože mít neurotický epizody je prostě norma! Lepší než nemít nic, necítit, neprožít krizi, … to by bylo podezřelý a oploštělý.

  • Komorebi 5.9.2016 at 22:53

    Ale to jak se k tomu očíslování ještě míchá číslování komentářů na který reagujete, je pěkně na nic.

  • rulisa 5.9.2016 at 22:54

    Zvykneš si, kam koukat.

  • Liška 5.9.2016 at 22:57

    Dobrooou!
    Jsme prostě dobrý! Jenom to málokdy chceme vidět!
    – Nejen že některé nepříjemné věci člověk nechce vidět, slyšet, ale i to, že jsme fakt dobrý.

  • Liška 5.9.2016 at 23:02

    ru
    43, potažmo moje 51
    to mě fakt potěšilo, ta tvoje super reakce, pozorování. To je výborný! Takový reakce jsou požehnání, to je ohromný.

  • rulisa 5.9.2016 at 23:08

    Díky též, dneska dostávám samý pochvaly, musím jít honem spát, než si to pokazím. :-)
    Ale já vás taky pochválím, oba, supr debata, jsem ráda, že jste to tady taky jednou rozjeli jiným směrem, a určitě přínosným.
    Tak dobrou noc, padaj mi víka. :-)

  • Komorebi 5.9.2016 at 23:18

    Taky děkuju, rad se sem co nevidet vratim. :)

  • ratka 6.9.2016 at 12:27

    38. asi pozdě bycha honiti… ale pokusím se vysvětlit (chabě) tu 36. chtěla bych jen říct… že je to výsledek určité bezmoci… hlubokého porozumění že nemám moc nad tím co se mi děje v hlavě, jaké myšlenky se tam rodí… že najednou tam myšlenka je a já NEVÍM jak se tam vzala… tedy že musím přijímat to co se mi děje, jak se mi to děje…. že nemám jinou možnost. MOhu se jen dívat a vnímat co mě napadá, co vidím, co cítím, to co se děje…. Výsledkem tohoto poznání je uznání, že nejsme schopna správně zpracovat informaci, tedy vědomě… že to musím nechat „koňovi“ a tak automaticky odevzdávám vše … co se mi děje, vzdávám se toho, nechávám to být a volně proudit… a vzhedem k mé víře do dávám Kristovi ke zpracování, jendoduše věřím že nemám nad myšlenkami vládu, ale toužím po tom aby byly zpracovány „dobře“, tedy v dobrém… a tak je předám dobrému a pak jen čekám cpracovaný výsledek. v okamihu…. děje se to ihned… nepřemítám nad věcima, tedy kromě psaní na blog nebo učení, ale i tam se nechávám inspirovat a nechávám věci plynout volně… v důvěře že tak to je dobřee, že se mi v hlavě rodí to co se rodit má a ne sračky. :-) tudíž mě ani netrápí komplexy či úzkosti.

    Není to jednoduché. musela jsem k tomu dospět…vzdát se. vzdát se sebe.

  • rulisa 6.9.2016 at 12:32

    70
    Dovolím si otázku – proč potřebuješ vědět, odkud se ti v hlavě vzala nějaká myšlenka?

  • ratka 6.9.2016 at 12:34

    abych věděla čemu slouží… z jakého ducha pochází.

  • rulisa 6.9.2016 at 12:37

    No z tvého, a k čemu slouží, stejně nebudeš vědět, pořád to bude jen tipování a odhadování – nebo víra. Což je prostě volba jednoho z možnýcvh tipů.
    Nehledě na to, že jakákoli myšlenka může nakonec sloužit něčemu úplně jinému, než kvůli čemu vznikla.

  • ratka 6.9.2016 at 12:54

    73. jinak… nechápeš o čem mluvím. Nemohu ovlivnit co mi v hlavě vzniká…. je to automat. Když zaregistruji myšlenku, již tam je! Není to tak že bych ji já vědomě vyráběla, ona se tam „udělá“ a ty ji jen eviduješ. Vše ostatní jsou tanečky, vysvětlování a zdůvodňování proč tedy ty tvoje myšlenky (reakce) jsou ty které jsou. tedy proč jsi je „zvolila“ ačkoliv i ten výběr byl v důsledku již následkem.. nějakékombinace která se děje v přítomnoti… která „je“. A ty ji registruješ.

  • ratka 6.9.2016 at 13:02

    Ale to už jsme řešili, nechala bych to otevřené…. :-) je to způsob nazírání, víra… v to co se „mi děje“. Máš to podle mě taky, taky věříš tomu co se ti děje. že je to tak správně… nepochybuješ o tom.

  • rulisa 6.9.2016 at 13:13

    74
    Nevím, spíš nechápeš ty, to se takhle automatem nedělá jen tobě, ale každýmu. Ty tanečky a vysvětlování jsou lidský apendixy, protože si to lidi potřebujou nějak vysvětlit a zdůvodnit, jako ty, hledají smysl ode všeho jako opodstatnění svých rozhodnutí a svého bytí – já nepotřebuju krista k tomu, abych to brala, že v hlavě se mi něco děje nezávisle na mně a že nemá smysl hledat, jestli je to správně nebo špatně.

    75
    Anooo, přesně tak! Mám to taky tak, že věřím tomu, že to, co se mi děje, je správně. Ale nepotřebuju k tomu toho Krista, protože aji bez něj jsem se nikdy nezatěžovala dumáním, jestli to, co se mi děje a na co myslím, je správně nebo špatně kvůli tomu, z čeho to vzniklo…. Jestli to vzniklo z dobrého nebo zlého ducha, abych se jako mohla rozhonout, jestli myslím správně nebo špatně… jestli tu myšlenku použít nebo ne…
    To závisí na úplně jiných věcech.

  • ratka 6.9.2016 at 13:41

    76. vím že se to děje všem, nejsem blbá… jen že někteří mají z toho úzkosti a pocit že to musí nějak „pořešit“, tedy předem si spřádají plány a řešení a pak je to třeba zcela jinak.. protože ty plány a řešení jsou jeh hlavové záležitosti, není to reálné…. reálným se to stává praxí, žitím… dotýkáním se.

  • SV 6.9.2016 at 13:45

    koho, nebo co máš na rozebírání? nejak som nepochopila ten nadpis
    ua, slovo udržet je v súvislosti s partnerským vzťahom dosť nesympatické
    a, nie si žádné poleno!

  • ratka 6.9.2016 at 13:47

    Druhý odstavec, to není důležité, to je pouze subjektivní úkrok stranou… jakoby vně, abych v tom nebyla zachycená, abych to dokázala pouštět za pochodu a tudíž přijímat ihned „nové“….je to pomůcka jak zůstat přítomná a nedělat si starosti, i když si je dělám… stačí chvilka nepozornosti a koncentrace se mi rozhodí a jsem v pytli (v myšlenkách) ale vrátím se hned zpět. teď vím jak, mám metodu :-) umím být v klidu, nekmitat jak molekula :-)))

  • SV 6.9.2016 at 13:50

    víš, mám pomerne veľa kamarátov singlákov, mužov, aj ženy
    sú to perfektní ľudia, dobrí, a pekní, a zaujímaví
    len proste zatiaľ nestretli k sebe tú správnu polovičku
    nic míň nic víc…..

  • rulisa 6.9.2016 at 14:01

    77
    No, už se do toho zamotáváme. O realitě jsi předtím nepsala, psala jsi jen o potřebě vědět, odkud myšlenky ve tvé hlavě vznikly, abys „věděla čemu slouží… z jakého ducha pochází.“ (tvoje 72)
    A mně není jasný, k čemu to potřebuješ vědět, nebo spíš, co tě tak zoufale nutí to chtít vědět, dkyž je to úplně nepodstatný, zbytečný a marný.

    Stejně jako ty ostatní tanečky okolo v komentářích, jimiž se to – sic poctivě – snažíš vysvětlit, ale akorát k tomu přidáváš další věci, který na to až v dalším navazují, ale nepdomiňují to, takže to jen rozšiřují a mlží.

  • rulisa 6.9.2016 at 14:05

    Jinak ad 78 – Po pár vztazích s nevztahy mi přijde, že nemám problém chlapa sbalit, rozuměj začít s nějakým, ale udržet si ho dýl než rok. Udržet nikoli ve smyslu, že bych ho držela, ale že prostě pak jen pozoruju, jak odpadává. Protože ho už nebavím.
    Jenže to je nejspíš taky mým výběrem chlapů.

  • rulisa 6.9.2016 at 14:06

    79 Tomu moc nerozumím, respektive souvislosti s předešlým, ale už jsem zas v kmitu molekuly tady v práci, tak možná až z domu to líp poberu…

  • SV 6.9.2016 at 15:25

    žeby chlaposis pathologica? ;-) neboj, aj to sa dá udržiavať v kompenzovanom stave ;-)

  • rulisa 6.9.2016 at 15:30

    85
    Nojo, kompenzuju, ale to zas nedochází ocenění u žen, jak vidno z následujícího článku. :-))

  • ratka 6.9.2016 at 15:41

    ne hoď to za hlavu, snažila jsem se … to je pravda, ale je to zbytečné, nebudu se ani pokoušet :-)

  • rulisa 6.9.2016 at 15:41

    Co mám hodit za hlavu? :-)

  • ratka 6.9.2016 at 15:47

    ty moje vysvětlení :-))) 70,72,74,75 byla to chyba…. naivita a hloupost z mojí strany.

  • rulisa 6.9.2016 at 16:26

    89
    Ajo, tak ty už jsem za hlavu hodila. :-)
    Naivitu a hloupost v tom ale nevidím, jen obvyklý zauzlovaný chaos. :-)

  • Liška 6.9.2016 at 17:23

    SV 80
    to je pro mě uklidňující!!

    74 ani 79 moc nechápu, ale asi to neva. Nedaří se mi rozlišit, jestli je to popis něčeho jasného známého, anebo něčeho jiného. Ratku mám rozhodně radši naživo, to je pro mě zcela srozumitelná! A na místě a vůbec a svedla mě.
    Teda ne eroticky, ale z věže dolů.

  • Liška 6.9.2016 at 17:28

    77 ratko
    aha, jo, ale tady právě nebyla řeč o věcech, co jsou v hlavě, ale o celkovějším sebepoznání.
    Aspoň já to tak myslela a Mordemy jistě taky, se vsadím.

  • Liška 6.9.2016 at 17:32

    85 SV
    :)))) to mám taky. Občas ty remise… :)

  • rulisa 6.9.2016 at 17:51

    92
    No tak teď jsem se v tom ztratila už úplně, protože jsem měla pocit, že se mnou Ratka diskutuje na téma, které jsem začla v 71.

    Ale jo, jasně, ono to souvisí s tím, o čem jsme diskutovali včera, tedy Ratce to asi přijde, že to tak souvisí, mě to právě nenapadlo, protože myslím, že Komorebi (asi ne Mordemy, Liško? Nebo jsi právě omylem prozradila krytí? Zvukomalebné je to stejně, to mě napadlo hned. :-) neřeší správnost nebo špatnost myšlenek, spíš to, že je jich moc a občas neví, co s nimi, že ho utloukají a dusí… Ale je taky fakt, že když člověk přestane svoje myšlenky pitvat, zkoumat, hodnotit a dávat jim příliš velkou váhu, přestanou ho tak ubíjet – přestanou být tak důležité, člověk se přestane tolik bát, že v nich udělá chybu, přestane se bát jich…

    Asi už jsem pochopila, co Ratka myslela. Teda doufám.
    Akorát mě tam zas popíchnul ten Kristus, no. Ale jasně, zmiňuje ho jako její lék na vysvobození se ze sítě myšlenek, nikoli všelék.

  • Liška 6.9.2016 at 18:07

    Né, pardon – v 92 jsem chtěla říct Komorebi, ne Mordemy. Mně se to nějak popletlo zvukově, zdá se mi to podobný a taky Komorebi se myslím ptal na M. nedávno.

  • ratka 6.9.2016 at 18:14

    94. ano, myslelajsem to jako úkrok stranou…. jak si vyčistit hlavu. Někdo to umí jen tak a někdo k tomu potřebuje pomoc. Tedy snažila jsem se popssat metodu té pomoci, jak to funguje „u mne“, ale je mi jasné že je to čitě subjektivní metoda….úkroku. tedy opuštění nutkavých myšlenek… nebo myšlenek které si nepřeji v hlavě mít.

  • ratka 6.9.2016 at 18:15

    92. cokoliv se o sobě dozvíš… je protaženo myšlenkou. zjeví se ti to jako informace.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.