…chlapům po hlavách…
Ohlížím se. Dívám se, srovnávám, hledám společný znak. Podle čeho jsem si vybírala chlapy. Ohlížím se a vidím – jak vzhlížím.
Tedy, úplně na začátku, s dušičkou maličkou (byť bojovnou pózou velikou)… A pak omámená a hrdá, že TÁÁKHLE VELKEJ CHLAP má pro mě vedle sebe místo…
Jeden velkej, druhej, třetí – se zmenšovali. A najednou nestíhali. Oni mě. A pak se jen smutně dívali, že jako nechápou, proč…
Popravdě, taky jsem moc nechápala. Jen ten pocit si pamatuju. Že to místo, co pro mě ti velcí měli, je čím dál těsnější, že už tam vlastně ani žádný místo není, že jsem jím prorostla jako tričkem po starší ségře a už se do něj nemůžu vejít, zoufale opatrně v něm hýbu rameny a bojím se narovnat záda, aby neruplo, ale tak strašně bych chtěla, narovnat se, zvednout ruce, prsa vypnout a hýbat se… Jak to udělat, kudy z něj ven, když praská ve švech…
Když je člověku -náct, roste rychle. Pak už ne a začne si myslet, že už by teda moh mít šatník, z něhož se nevyrůstá.
A přesto, třeba po letech…
Další chlap a další skok… Hodně velkej… O celý leta… Někam úplně jinam…
Nevím přesně, jak jsem si dřív vybírala chlapy. Jen mám pocit, že vylučovací metodou. Aby bylo možno k nim dorůst, ale abych se jich nebála.
Zvláštní zjištění, že těch, co jsem se kdysi bála, se dneska už nebojím. Že už nějaký čas nemám pocit, že by mě nějaký muž děsil jeho vzdáleností ode mě, nade mnou, že bych nějakému nesahala po paty.
A zjištění, že žádný z těch, co jsem víc či míň potkala, nebyl špatně. Každý z nich byl tam, kde tehdy měl být, takový, jaký měl být. S každým, skrze každého, dík každému jsem poporostla. Ne od pat, třebas od pasu či od ramen…
A pak se mu odrazila od hlavy a šla dál.
Ale kam? Že by k tomu, až nebudu potřebovat růst skrze ně?
Komentáře: