Sbaleno, ustláno, přebytečné stopy života uklizeny do koše, pokoj vybydlený…Poslední zamkne dveře.
A vrátí klíče na recepci.
"Tak nashledanou."
"Počkejte, ještě zálohu na klíč!"
Pod skleněnou gilotinou recepčního okýnka si beru stovku, která měla patřit někomu jinýmu.
Je vedro. Vedro na umření. Na pomalou chůzi strakatým stínem stromů. Na léto a nespěch.
Schválně jsem si předem nehledala spojení domů. Aby mě nutkání něco stihnout netlačilo do spěchu. Abych měla čas. Léto je čas na to, aby měl člověk čas.
Když jsem jela sem, měla jsem tolik času, že jsem v poslední třetině cesty zapochybovala, jestli vůbec ještě ten den dojedu. Oklikou kde všude, jak to bývá, když se v rámci léta a užívání si spousty času necestuje za peníze. Nakonec jsem dojela, docela bez zpoždění, a ani jsem se nebála, asi proto, že ten pépéelkař, co mě svez, se střídavě na svět, letící okolo, na ty cifry na tachometru a na mě taky smál jako kluk, co právě vyhrál v kuličkách. A pak kvůli mně sjel z hlavního tahu, abych se nemusela plácat napříč meandrů šestiproudovky a hledat konečnou metra.
"Díky moc," řekla jsem.
"No, máte zač," smál se on, ruku už pěknou chvíli na šaltpáce v poloze za jedna, uprostřed totální odpolední dopravní kalamity.
"Koukám…" Přiznala jsem provinile. "Tak já to pošlu dál."
"Tak jo. Pošlete. A ne že se na to vykašlete…"
Zamávala jsem mu na šťastnej dojezd do Mladý Boleslavi. K jeho mladý ženě, co se ho už nemohla dočkat, aby spolu šli kamsi, kam jí slíbil.
To bylo sem. Odsud už autobusem. Sice zase oklikou…
Jednomu autobusu jsem zamávala do stopsvětel, další bude až za půldruhé hodiny. Sedím na zídce před nádražím, kelímek od kafe z automatu se roztýká vedrem.
"Ahoj," ozve se, obatůžkovaný mladík tak kolem osmnácti přidřepá přede a pode mnou, celý nesvůj úzkostně pokornými rozpaky, skoro čekám, kdy sepne ruce. "Já mám takovou prosbu, já vím, že je to strašně blbý, fakt je mi to trapný, ale…"
Vyslechnu historku o kolapsu dohody s kamarádem, co měl mít peníze na cestu, ale odjel dřív. O tom, jak kdybych aspoň pět korun… že potřebuje nasbírat osmdesát, na jízdenku…
"A co kdybysme to udělali jinak," povídám. "Já ti to půjčím celý a ty mi to pak pošleš."
"Jak pošlu…" Vteřina, než mu to dojde. Málem to s ním seklo. "Ježíš, to byste fakt udělala, to není možný, to není možný…"
Vodopád dokonale konsternovaných díků z přetlaku nevěřícího úžasu nad takovým štěstím. V šoku skáče z tykání do vykání a nazpátek. Píšu mu číslo svýho bankovního účtu, v hlavě Fouskův článek o půjčce stopaři, jehož prý okradli, a směju se jako kluk, co vyhrál v kuličkách.
Stovka zálohy na klíč se přestěhovala k mladíkovi z Mladé Boleslavi.
Vlastně jsem to zas tak o moc dál neposlala.
Dlužno podotknout, že když jsem pak už seděla v autobuse, viděla jsem ho chvátat na nástupiště kamsi naproti.
Příčina okliky po cestě domů – jedna velmi dlouho slibovaná, lehce nostalgická návštěva. Starý pán při ní svítil jako sluníčko. (Moje sluníčko, říkala jsem svého času já jemu i on mně.)
Na sluníčku jsme probrali jeho práci, jeho kytky, slízali zmrzlinu. Pak mě odvezl na nádraží.
Poslední spoj domů toho dne. S přestupem. A ještě jen do našeho pidiměsta, odkud mě čeká pět kiláků pěšky po rozpáleným asfaltě. Tam ani stopovat nemá cenu, takhle večer ze státní na okresku do Zapadákova nikdo odbočovat nebude.
Ale co, to zdržení se na týhle návštěvě za nějakých směšných pět kiláků pěšky stálo….
Ten přestup jsem pro… Proluštila v sudoku. No prostě jsem seděla na lavičce až moc opodál a autobus zaregistrovala, teprve když projel kolem. Zrychlujícně. Tramtadadá, stopsvětla…
Laju si a jdu na stopa. Je večer, ale asfalt zatím ani trochu nevychladl. I dva kilometry přes město jsou až dost, natož pak ještě těch posledních pět, co mě bude čekat na závěr… – S lítostí koukám na kamion z jedné "naší" fabriky, ani nepřibrzdil, bodejť, na objížďce stažené na výpadovku úplně jiným směrem mi těžko zastaví někdo, kdo za chvíli odbočuje… A vůbec mi nějak nikdo nezastavuje…
Že by mě štěstí tak naráz opustilo? Že bych to poslala dál a tím se to otočilo, už se mi nic nevrátí? Starýmu pánovi jsem přeci udělala radost, hodila za hlavu pět kiláků, abych mu tu radost udělala, tak jak to… Ach jo…
Ale ne. Přece jen. Dodávka. Zase. Když nic, tak mám štěstí na dodávky. A na šoféry. Šofér očividně zklamanej, že s ním jedu jen ten kousek k odbočce objížďky. Já taky, byl hezkej, sympatickej, fakt… Ještě chvilku a jiskry by lítaly…
Místo toho zas na krajnici a pro změnu jako by někde těm autům stáhli šraňky. Ani kolo. Teda, kolo jo, dokonce i motorka. Ale volant žádnej.
Ten druhej, co jel, mi zastavil.
"Jedete do X.?" ptám se už napůl nasoukaná do auta s ústeckou značkou, odhodlaná nenechat se vykopat, ať jede kam jede. Hlavně když pojede.
"Jo, do X."
Paráda. Silný auto hladce zvládající zatáčky (Ústečák? Kde tam mají takovýhle zatáčky?), klimatizace, příjemný mladý muž, zdá se být maličko upjatý, ale usmívat se taky umí, trochu mi někoho připomíná, možná nějakýho herce nebo moderátora, čertví…
Jede z práce na otočku domů. Služebním autem. Tady v kraji je to s prací špatný, tak pracuje pro firmu kdesi v čertech. Koukám jako puk. A pak kápnu božskou, že se mi na Ústečáka jeho styl projíždění zatáček beztak moc nezdál. Bodejť, když je z X.
"No, ne přímo z X. Kousek vedle."
"Aha." Blikne mi v hlavě. "A nejedete z X. náhodou na Y.?" Sonduju pohotově stav a možnosti.
"No, jen kousek. Hned na první křižovatce odbočuju do takový…" (Nechce se mu říct ‚prdele‘.)
"Směrem na Z.?"
"Jo, tam, ale ještě o jednu dál…"
Málem to se mnou seklo.
"Tak já s váma pojedu až do Z., jo?"
Koukne na mě a rozchechtáme se oba, upjatost je v tahu. Už je mi jasný, koho mi připomínal. Sám sebe.
Vysadil mě přímo před domem, dobře o čtvrt hodiny dřív, než bych se byla dobelhala po pěti kilometrech od neujetýho autobusu.
Štěstí si jezdí po vlastních cestách. Po objížďkách.
A já pořád věřím na Pošli to dál.
Komentáře: