protože dneska pršelo a byla všude ve vzduchu. Protože když neprší a není všude ve vzduchu, když ve vzduchu je oheň, stejně se k ní obracíme. Tělem, myslí, bytím… nadějí…
Když nám bylo patnáct, čerstvě na gymplu, byly jsem tři kamarádky. Uzavíraly jsme společenství přírody a lesní moudrosti. Každá jsme měla mít jeden znak, měla být jeden živel. Země, vzduch, oheň, voda. Dvě chtěly oheň. Jedna pak ustoupila, že tedy bere zemi.
Já byla voda.
Nikomu bych ji nedala.
Narodila jsem se ve městě vápence, lázní a řeky. Dřív, než jsem uměla sama chodit, jsem do té řeky spadla. Dřív, než jsem uměla sama sedět, jsem po lijáku seděla hodiny v louži vody, aniž by si kdo všiml, že mám igelit na kočárku děravý. Nestěžovala jsem si prý. Líbilo se mi to. Dřív, než mi kdy kdo mohl říct, že bouřky bych se měla bát, jsem se jí bát přestala. Chodila jsem v ní ven, v létě na prázdninách utíkala babičce z domu a nastavovala ruce, tvář, vlasy a smála se, jak z nich tečou čůrky všude po obličeji i zádech, v noci v bouřce otvírala okna, nejradši ze všeho při bouřce chodila plavat…
Tam, kde jsem bydlela nejdelší kus svého života, tam předtím, jsem měla koně, zahradu, les, louky, nebe nad hlavou i všude kolem, když jsem stála s kobylou na kopci, slunce s vůněmi léta, sen i žní, zemi i vzduch i oheň.
Jen vody bylo málo. Byla daleko.
Nešuměla mi, když jsem otevřela okno. Nevoněla syrovou blízkostí za večerů.
Když jsem se stěhovala sem, napadlo mě, že se mi lomí život. Že to tušení života jako oblouku, po němž člověk napřed stoupá, aby se po něm jinak a jinačí pak zas vracel, právě v tomhle bodě začíná být realita. Že z toho mnohého, co jsem dychtivě a naplno – tak jak dělám všechno – nabrala, odteď zas pomalu ustupuju, abych se vracela k tomu, co jsem opustila…
Ale nebylo by mě ani ve snu napadlo, že se vrátím k vodě.
Když první voda, která mě tady zahltila, byla ta z vlastních očí.
Všechno něco stojí, něco za něco, změny sama sebe stojí nejvíc.
Voda mě podržela. Práce a voda. Práce a lidi v ní a voda. Voda, za kterou jsem mohla po té práci jezdit na kole, čistým vzduchem kolem vlasů jako tehdy na kopci s kobylou, a všecku práci v ní smýt, smýt a vyplavat v ní všecku špínu a pot na těle i na duši, smýt sama sebe, rozpustit, nechat tělo, aby v ní bylo lehčí, bylo v ní, hýbalo se s ní, jak hýbe ona s ním, rozpustit a povolit, a pak na břehu na slunci brečet…
Mockrát.
Když jsem brečela na tom koncertě, říkala si, Proč… proč mě mají chlapi jen na to šukání, proč jsou ze mě všichni tak okouzlení, ale nikdo se mnou nechce být, dát mi to nejcennější, čas… čas, dotyky, vlídnost, radost z bytí se mnou… hrál Redl a Hradišťan…
Včera bylo horko. Krásně horko. Měl se ozvat, kdy a kde se sejdem. Předtím v týdnu chtěl napravit ten koncert. Tak jsem mu napsala, že jsem nad tím přemýšlela a že nechci už nic řešit po sms ani mejlech, ať prostě zavolá, až bude mít čas, a řekne, kdy a kde, a že se s ním ráda sejdu. Tak se ještě po sms zeptal, jestli už chodím na houby…
Pak, včera, přišla zas jen sms, že nad tím taky přemýšlel a zjistil, že už někdy nemá sílu na filozofování.
Odepsala jsem Ok.
Sedla jsem na kolo a jela na Mysliboř, Sedlejov, Třeštici, Kratiznu a Čenkov na čenkovský lom, cestou jsem potkávala lidi, co se na mě smáli, taky jsem se na ně smála a měla vzduch ve vlasech a lesy voněly měkce hebce mechově houbově a louky hořce sladce pozdněletně rozdrcenou trávou, mateřídouškou a slzičkama panny Marie a voda v lomu byla přenádherně čistá, studená, ale čistá, smaragdově ledově čistá, kolem kámen puklinami nakrájený do kostek, břízy a borovice a písek a nebe a nikde tak krásně jako tady v tom kraji… A pak na Růženou, smál se tam na mě hospodský a vyprávěl o T. a svých létech na střední a říkal, To už je let, už jsem starej, díval se přitom na mě, díval se rád, jak se usmívám, neřekla jsem, že je nejmíň o tři roky mladší než já, i když na to čekal, čekal, že potvrdím, že by byl ke mně akorát, jenže proč to říkat, když by to stejně nebylo k ničemu, šťastní ženáči jsou poznat bez zeptání… pak na Roštejn a na Malý Pařezák, voda tmavá do červena, ale nádherně čistá, lidí málo, už k večeru, plavat k večeru je plavat proti slunci, tělo v pohybu podle pohybu vody a v očích zlato, voda, co voní rákosím a železem a rašelinou, nikde není tak krásně jako v tomhle kraji…
A pak jsem ležela na břiše na břehu a tiše brečela, Proč, proč je možné být tak šťastná, vnímat tolik ze života, ale jen já sama… Proč je ode mě ke komukoliv tak daleko… Tak daleko, že se tak daleko za ten úsměv nikdo nedostane… nechce dostat…
Asi že všechno něco stojí, cenné věci stojí nejvíc.
Vím, proč nechci nikoho, kdo by byl ochoten kvůli mně jít třeba do pekla. Protože každý takový bude považovat za samozřejmé, že taky já půjdu do pekla za ním.
Nepůjdu. Ne napořád.
Já miluju tenhle kraj vlídných kopců, lesů, luk, polí a vody.
Už nechci jinam.
Komentáře: