Přišla jsem z práce, přečtla poštu a přibyvší inzeráty na ojetá auta a zalezla do postele.

A jen tak dřímala, útržky snů, útržky polovědomí.

To polovědomí, v němž člověk necítí sebe jako tvar, hmotu, entitu, neovládá ruce nohy hlavu, ale vnímá, co tou hlavou běží. Nezávislý děj jako energetické pole všude kolem, pocity, které nejsou podklady pro reakce, jsou jen impulsy pro asociace, pro uvolnění a pospojování, minulost bez závislosti na čase i realitě, minulost stejně významná, ať byla prožitá, nebo jen zamýšlená, smyšlená…

Mám to ráda.
Plynutí.

Sledování, jak z té jednolité, donekonečna jemnovlnné hladiny jako krystalky ledu a světla vyskakují útržky vjemů a významů.

Třeba že mám na nohou ponožky. Spací ponožky. Ručně pletené, příjemně měkké, teplé, oprané, nekousající, moje…
Čím starší, tím na svých terminálech zmrzlejší.
Čím starší, tím vděčnější za dušiuklidňující radost kdykoli bez sebevýčitek ležet sama ve svojí v posteli a vnímat jen a pouze teplo spacích ponožek.
Čím starší, tím méně nakloněná myšlence se výsady té radosti vzdát kvůli nějakým… vztahům… pofidérním…

Jak je to dlouho, co jsem se zalykala pocity osamělosti… Touhy po něčích dotyku, po možnosti někomu svoje dotyky dát… Proniknout jimi a splynout..
Ještě před měsícem jsem si po probuzení v chvatu ráno před cestou do práce zapsala:

Miluju se s nadějí.
S nadějí, že to bude jiné než s těmi předtím.
Stejné, jako s těmi předtím, když to ještě bylo s nadějí.

Zapsala jsem si to s myšlenkou, že tohle je ono, a že až budu mít čas se k tomu vrátit, navážu na to a napíšu..
Nenapsala jsem. Nevrátila se k tomu.
Nevrátilo se to ono ke mně.
Pominulo to.

Už od loňska to pomíjení klepe na dveře.
A letošní jaro už nebylo stejné jako ta předtím.
Neprobudila jsem se.

Nedychtím, nežhnu, nerozhlížím se, nevyhlížím, netoužím, nesoužím se. Hořkoslastně.

Jen se slastnou únavou vnímám svoje tělo-netělo ve spacích ponbožkách a radost z bytí tak, jak ho mám.

Nemiluju se s nikým. A nechybí mi to.
Nechybí mi naděje.
Je zbytečně vyčerpávající, zbytečně matoucí.
Zbytečně trýznící.

Zato jako bych teprve teď pochopila dosah mnohého, co ke mně předtím doléhalo jako omletá klišé či básnickofilozofické fráze. Hrající si na drama a trágo. Myšlenky o pomíjivosti všeho, co tu za života je a jsme, o dočasnosti, bezvýznamnosti, bezcennosti a nicotnosti…
Prach jsem a v prach se obrátím.

Asi to nejde pochopit do opravdového dovnímání toho pocitu, dokud má člověk většinu života před sebou.
Nebo aspoň půlku.
Do sta žít nebudu, tomu nevěřím.
Ten zbytek do devadesáti by mohl být už klidný, ve stálém ubývání čím dál jednodušší…

Možná je celá ta slavná naděje jen produkt hormonů sloužící účelově k našemu oblafnutí, abychom se snažili o něco, o co bychom se jinak nesnažili.

Ten pán z minulého víkendu je velmi hodný. Příjemně vlídný, laskavý, nehloupý, pohodový. Upřímný a tak trochu natlakovaný nadějí. Nadějí, že to bude jiné než s těmi předtím, kdy se nedostal přes svůj vzhledový hendikep, s nadějí, že to bude i v tomhle našem věku třeba zas stejné jako kdysi, jako to mohlo být, kdyby…

Ale já inertní.
A už delší čas a už vůči jakýmkoli pánům.
Je mi stejně jedno, jestli je, jako jestli není.

Je mi dobře a těším se na svoje ponožky.