Z ničehonic se toho děje tolik…

Zasádrovali mi ruku. Například.

Kdo mě zná blíže, víže, se potýkám už několik let s recidivami svrabu, který si vozím na 99 % od maminky, která si ho dovezla z eldéenky, kde byla na doléčení po těžké operaci. Maminka svrab rezolutně popírá, kůže ji určitě svědí jen z léků na štítnou žlázu, k doktorovi s tím v žádným případě nepůjde a mazat se ničím, co jí dovezu, taky nebude, protože já se svým svrabem jsem akorát tak paranoidní, jasný, zatímco já si po čtrnácti dnech až třech týdnech po každé návštěvě maminky, kdy si vymůže, abych jí poškrábala svědící záda, zaléčuju pupínky svrabu.

Na nervy jsem z toho bývala dřív, dokud jsem si běhala do lékárny zas a znova nechávat umíchávat a pak poctivě vždycky tři až čtyři dny dny mazala celý tělo sírovou mastí bez koupání během léčby a smrděla díky tomu jak morová rána na pochodu, hanbou se propadala v práci a vyhýbala se sousedům v baráku natož jakýmkoli návštěvám. A pak si další týden léčila kůži rozežranou tou sírou.

Pak jsem objevila kouzlo stoprocentního tea tree oleje. Od té doby ho kupuju vždycky po několika kusech, když je v akci velký balení. Stačí se namazat párkrát za den na postižených místech a je po svrabu, smrdím sice taky, ale jinak a společensky přijatelně. Jednoduché, se sírou nesrovnatelné.

Jenže – když si objevíte typickou dvojtečku až třítečku úporně navečer svědícího svrabového místa těsně pod okrajem sádrové dlahy a je vám jasné, že to svědění přímo pod dlahou zdaleka nemusí být jen od sádry – tak co s tím…

I navinula jsem vatičku na špejli, namočila do tea tree oleje, zasunula pod sádru a otřela a znovu namočila a znovu otřela…

A napotřetí vytáhla špejli bez vatičky.

Vatička zůstala zmuchlaná v zúženém místě mezi sádrou zápěstním kotníkem mojí pravé ruky.

Nikudy prstama nezadlahované ruky levé jsem tam nedosáhla, takhle to vyndat nešlo. Ani drátem zahnutým do zobáčku – trhal sice všecko ochranně změkčující buničinové vypodložení pod sádrou, ale ten kus vaty napuštěné tea tree olejem nevytáhl.

Pálit to začlo za několik hodin. V noci. Probudilo mě to.

A pálilo to čím dál víc. Intenzívní pocit, že než mi tu sádrovou dlahu sundají, sežere mi kousek vaty s tea tree olejem na zápěstním kotníku celej ten zápěstní kotník a s rukou už nepohnu do nejdelší smrti.

Někdy mezi druhou a třetí ráno jsem už nevydžela, slzíc a syčíc vzala nůžtičky na nehty a prorazila díru do měkké části dlahy na vnitřní straně zápěstí. Pak ji rozšířila na několik centimetrů a konečně vydolovala teatreeový vatový žmolek.

Neteatreeovou čistou vatou sušila teatreeovou buničinu uvnitř dlahy.

Kotníková kůstka už nesnesla ani maličký dotyk.

Okraj dlahy nahoře na paži se osypal a zpuchýřoval.

Druhý den jsem levou rukou steh za stehem sešila pružné obinadlo i ven rozšklebenou buničinu chirurgicky promyšleným třívrstevným stehem zpátky k sobě.
A objednala v akci další tři skleničky tea tree oleje, protože tenhle už došel.

Dneska mi pan doktor sundal sádrovou dlahu a dal mi hašlerku, aby mě rozveselil. Po původu tmavočervených spáleninových fleků na kotníkové zápěstní kůstce a nahoře na paži se naštěstí nepídil. Sestřička při rozstřihování dlahy ano, zahrála jsem to do autu, že jsem si to jen zapařila.

Nicméně ten den, co jsem měla ten skvělý nápad s poddlahovým výtěrem tea tree olejem, jsem taky měla skvělý nápad vařit, respektive píct vepřovou krkovičku a současně čistit varnou konvici kyselinou citrónovou.

Víte, jak chutná vepřová krkovička podlitá z varné konvice kyselinou citrónovou?
Nevíte. Ještě jste toho málo zažili. Ale ujišťuju vás, že bez této znalosti se obejdete.

Maso jsem včasným omytím zachránila, do výlevky vylitý výpek nakamuflovala vepřovým sádlem a masoxem z bujonové kostky.

No a třetí unikum mě potkalo vlastně ještě před tímhle obojím, to když na mladýho praskl další průšvih horší než svrab i neštovice a já po probrečení další noci zas byla schopná s ním aspoň mluvit a on pochopil, že se musí snažit nějak to zas aspoň na chvíli odčinit, tak si uklidil ve svém pokoji. Včetně prádelníků. A to tak důkladně, až se ve mně hnulo cosi opravdu zvláštního a uklidila jsem si taky. Včetně prádelníků. A s vidinou prádelníku Barčina, kam mi bylo zlomkem okamžiku dáno nahlédnout při návštěvě u ní, jsem si poprvní, úplně poprvní v životě poskládala do úhledných štosíčků i spoďáry. Podle barev a charakteru střihů. Sportovní, bílé zvlášť, černé zvlášť, tělové zvlášť, barevné zvlášť, elegantní podšatové, černé zvlášť, tělové zvlášť, barevné zvlášť, bombarďáky nadoma…

Úžasné. Nádhera. Sice už dávno nevím, která hromádka je která, ale vypadá to skvěle. A už si ráno neoblíkám spoďáry na první pokus naruby.

A nejlepší na tom je, že od toho dne, co jsem si takhle poskládala spoďáry, jako by se mi poskládal i život. Od toho dne jsem přestala cítit absenci chlapa vedle sebe.
Mám byt, práci, zahrádku, před sebou léto na výlety a koupání v té krásné krajině tady všude kolem, spoustu luxusního času sama pro sebe a žádnou, naprosto žádnou potřebu sexu…

Tak teď akorát nevím, co si počít s tím randem zítra odpoledne, co mi na přelomu dubna a května zprostředkovala kamarádka.
Jak vysvětlit tomu (prý) hodnému muži, že přišel minutu po dvanácté…