Vzbudilo mě déja vu. Déja entendu. Oči ještě spaly. Tělo nefungovalo. Má chřipku a nechce fungovat.Nestůj a pojďJak dlouho to je, co jsem psala tohle? Rok? Víc?Jestli si dobře pamatuju, když si televizní stanice koupí vysílací práva na film, kupuje si jedno uvedení a jednu reprízu. Během určité doby. Asi se ta doba chýlí ke konci.

Píšu za tu dobu jinak?

První článek na Škebli. První po úvodu, první článek jako článek, ta radost tehdy, že mám téma na článek jako článek… Nadšená pečlivost, se kterou jsem osobní sdělení tkala do ornamentů formulací… Snaha o dokonalost…

Prvních pár týdnů existence blogu jsem se často vracela k napsanému, otvírala archívy a četla svoje články znovu a znovu.

Už se nevracím. Občas, výjimečně, když něco potřebuju najít, co kde bylo… A občas se u toho trochu pousměju…

Čtu hodně jiných blogů než tehdy. Nejen těch, co tehdy nebyly. I kdyby byly, tehdy bych je možná nečtla.
Hodně z těch, co jsem četla tehdy, už nečtu. Ne že by se ztratily nebo tak zhoršily.
Některé z těch, co čtu pořád, čtu jinak. Trochu ze setrvačnosti, znám je už tolik, jako bych sledovala pořád stejnou hromádku kamínků, která se jen tak přeskládává… Trochu ze zvědavosti, jestli autor jede pořád po téže trati, jaké další pražce pro stavbu své trati nachází… Občas se u nich jen trochu pousměju…

Vypadly z mého světa.

Z té jeho podstatné části, která se hýbe, zpracovává, zabudovává, staví, vydává přebytky a nechává hynout ke stavbě nepoužité (-telné), vypadly někam na okraj.

Přibylo-ubylo.

Čtu jinak, píšu jinak.

Dřívější suroviny a pohonné hmoty se mění na symboly.

To, co mě loni zvedlo z postele, abych napsala článek, mě letos (a už vždycky napříště) jen tak navštíví v polospánku – O tomhle jsem napsala, kdysi…

Jen se tak trochu pousměju…