Nedělám nic. Celý dva dny jsem proseděla, prospala, probloumala v zírání. Dvacetkrát, padesátkrát vstala, že půjdu dělat to a to. Udělala něco jinýho, menšího, jednoduššího… málo, maličko… – a zas jakoukoli činnost odložila. Se žaludkem staženým nechutí. Ruce nohy jak z kamene, hlava prázdná. Únava.
Spím s otevřenýma očima. Něco mě vždycky přinutí se probudit, v práci, na maštali, mezi lidma, chvilku, pak o to rychlejc odpadám. Myšlenky občas proletí hlavou, řádkují se, Tohle chci napsat…- A nenapíšu nic. Nemám sílu.
Vždycky jsem se po každé nedobré excitaci sbírala mizerně a dlouho. Vždycky na mně byl poznat podzim. Ale tohle už trvá dlouho. Dlouho i na moje měřítka.
Asi stárnu.
Koupím si Geriavit Pharmaton.
Ale už je to lepší aspoň tak, že když se probudím, cítím se vyspaná. Chvilku. Tu chvilku, co si naslouchám, co mi nedělá problém soustředit se, sleduju svoje myšlenky a pocity, jak stýkají po povrchu, vybitý baterky prázdna, jak jen o maličko týdně jich přibývá, a říkám si, Sbírá se to tam, rovná se to, zaplňuje…
Jenže kam.
Jako bych se měla dostat někam jinam. Kam to ještě úplně nedorostlo. – Do čeho z toho, co bylo předtím, se vrátím bez ztrát dat kompresí? Do čeho už ne….? Sleduju, čekám, nechávám to…
Sama sebe nezúčastněný pozorovatel…
Vrací se mi sny. Noční sny. Moji známí… K jednomu se už dva týdny vracím já. Ve dne.
Změnil se. Býval… Tenhle.
Zdálo se mi o nich před těmi necelými dvěma týdny. V tom snu jsem k nim přišla, sáhla na ně, na jejich ztuhlá, mrtvá a polomrtvá těla. Jako vždycky. Třes v rukou, děs v celým těle, lítost…
Jenže před necelými dvěma týdny jsem v tom snu poprvní těma děsem roztřesenýma rukama vzala kameninovou misku, natočila do ní vodu a pak rychle vyndávala králíky z králíkárny a namáčela jim čumáky, lila vodu do nich…
A oni, mrtvolně ztuhlí, poprvní měkli, vláčněli, začínali se hýbat… Dýchat…
Nevím, kde beru tu jistotu. Ale mám ji. Tenhle sen se už nevrátí.
Komentáře: