(Množné číslo.) Aneb letošní zima se mi nesmírně líbí, až na jeden drobný zádrhel.Na zimu se zavírá velká ohrada, aby chatrný travní porost v něm nezahynul bídnou smrtí pod koňskými kopyty. V té druhé menší už zahynul dávno.A podle toho vypadají koníčci, když celou zimu nenapadne nic, co by tu spoušť zakrylo.Špatně se tam fotí. Fotograf se brodí blátem a marně přemlouvá koně, jestli by se nešli popichovat a bahnit támhle do toho rohu, jedinýho rohu, kde je současně jakž takž světlo i slušný nerušivý pozadí. Nechtěj. Neviděli by na silnici a měli by daleko na oňuchávání fotografa. Tak se omlouvám předem za všecky prohřešky proti pravidlům dobré fotky.Napřed malý princ. Už moc malý ne, docela narostl. Oštipuje a zlobí kobylky, nesmírně ho zajímají, tak moc, až se nad ním začínají stahovat mračna brzkého převodu do stavu "valach", páč šest hříbátek bez papírů, z toho dvě incestní, se nám jaksi nehodí.
Pěkně mu to čvachtá… A teď druhou chlupatici. Ta je sice ze všech nejmenší, anžto chlupatice-ponice, zato ze všech nejkvalitnější, anžto má nejdelší chlupy. A obaluje si je s železnou pravidelností při každé příležitosti. Takhle to začíná: (Podotýkám, že v původní neohliněné barvě je to černočerná vranka.)
Takhle pokračuje:
A takhle končí:
Ale není všecko při pohledu na to sdružení hliněných chlupatic k pláči. Například moc mě těší, jak krásně se mi hojí ta moje můra. Ještě tak měsíc… a budu moct po zimním lenošení začít sedlat… (Auva…)Takhle to teď vypadá: A úplně nakonec… kuk… Aneb proč koně vidí i co nemají, hlavně zezadu proč se lekají a proč se jim dávají do kočáru radši klapky na oči. Srovnejte si třeba s kočkou.(Kdo hledá najde, jsem tam i já, v černý čepici.)
Komentáře: