Měla jsem dvě, tak jak jsem si je vybrala ve sklepě. Obě hodně kvalitní. Červený André, o něco mladší, tvrdší, trpčí, na chuť čistší, přímější. Bílý Tramín, o něco starší, jemnější, měkčí, voňavější, na chuť bohatší…
Včera jsem si šla nalít.
Tramín už nebyl. Zapomněla jsem, že tu poslední slzu jsem dopíjela předevčírem. Při vaření, v jakési euforii… V euforii si člověk ani nevšimne…
Však jsem ho pila docela dlouho. Po troškách. Dokud byl, vždycky jsem ve spíži sáhla po něm a André nechala na jindy.
Tak teď mi zbyl jen André.
Než jsem ho otevřela, skousla jsem mimoděk jednu čokoládovou sušenku. Až pak mi došlo, chyba, k vínu…
No, a vlastně proč ne. Když už trpký, tak po sladkým ještě trpčí. Když už, tak už.
Dneska jsme s malým byli ve městě kupovat kalhoty. A boty. A cvičky. A novou aktovku. A tempery, lepidlo a zmizík. A ovoce. A čokoládu a šunku a ledňáky… – Vždycky se nechám malým strhnout. Vždycky zapomenu, že jsem byla odhodlaná nevydat ani korunu navíc za nic, co není na seznamu… Euforie ve dvou.
Na ty cvičky a boty jsme zapomněli.
Ale koupila jsem si Tokaj.
Ani moc nestál. Nějakej druhák. Žádná láhev v tom vyrovnaným několikastupu Tokajů nechyběla. Nikdo krom mě si dneska nejspíš žádnou ke svýmu nákupu nepřidal. Možná ani včera, ani předevčírem… Mají je tam už dlouho a nikdy tam žádná nechybí…
Ale proč bych si měla kvůli téměř opovržlivýmu pohledu toho pána vedle, co distinguovaně vybíral mezi značkami o stovku dražšími, dělat vrásky na čele? Když mám prostě chuť na polosladký…?
Nechám si ho na pátek. Nevylučuju, že mě po něm bude bolet hlava. Ale ať. Těším se. xx
Komentáře: