Hodina nad ránem

/  61 komentářů

Sen.

Můj dětský pokoj v Brně, u maminky. Pokoj – pokojíček. Ten, kde dřív byly dvě postele podél dvou zdí čely k sobě. Moje a bratrova. Dneska je tam už jen ta moje, a všude spousta pokojových rostlin v květináčích. Maminčiny kytky. Rozrůstající se, rozlízající se, roztahující se z okenního parapetu, ze stolečku pod parapetem, ze skříněk vedle okna. Jedna z těch kytek je zvláštně červenavá, řídce košatá, do prostoru se rozpadající zelenočervené stonky i listy, nafialovělé droboučké květy na koncích tenkých výhonků. Neznám její jméno, jako jména většiny maminčiných kytek v bytě.
Je tam se mnou ještě někdo, nějaká žena, neznám ani ji, chválí ten pokoj a ty rostliny v něm, chce udělat radost, ale je trošku nesvá, rozpačitá, nemá si kam sednout, kdysi dřív by si byla mohla sednout na tu bráchovu postel, teď už to nejde, její místo zabírá ta červená rostlina.
Musím tu potvoru rozlezlou červenou ostříhat. Je jí moc.

Jdu přes celý byt na balkon pro nůžky, vím, že tam jsou nůžky na stříhání kytek, u kýblu s hlínou, jak tam maminka nedávno zas něco přesazovala.
Sotva překročím práh (podlaha balkonu je o něco níž než podlaha obýváku), uvidím je. Chci se pro ně ohnout.

A najednou se nad zábradlím mihne srnčí hlava.
Nahoru, dolů.

Neskutečný. On snad vyskočil…
O krok blíž k zábradlí, není skrz ně vidět, je to prostě další panel, betonová hráz proti pádu dolů jen se škvírou na odtok dešťové vody podél podlahy, už vidím ven, dole na trávě vedle parkoviště je srnec se srnčetem, srnče uždibuje kraťoučkou parkovou travičku a srnec fakt skáče až nahoru, jen tak se prostě odrazí a jako na pérkách vyskočí až do výše devátého patra. Jen tak kouknout do okna. Možná útočí. Aby bránil to srnče. A možná jen provokuje.
Možná, protože z vedlejšího balkonu se ozývá zuřivý nepříčetný uječený štěkot. Nějaký podvraťák mrňavý asi. Ti bývají nejuječenější, malí mají největší potřebu se preventivně bránit útokem, nejvíc vyhrožovují i si dodávají odvahu randálem.

Zvenčí mlčky vylítává vzduchem srnec, na druhé straně zábradlí se vyskakováním proti neprůhlednému panelu zábradlí míní zbřídit minipes.

Usměju se tomu.

A najednou pes přeskočí.

Malé bílé chlupaté tělíčko silou vzteku vyletělo až nad zábradlí, jen těsně, ale stačilo to, a ten jeho děs, kdy teprve v zlomku okamžiku za bodem nenávratu uvidělo pod sebou výšku devíti pater, jsem ucítila s ním.
Padal.
Nemohla jsem udělat nic. Jen se dívat a v duchu prosit, prosit, prosit, modlit se, ať dole dopadne na nožičky a běží… je přece lehoučkej…

Kousek nad zemí se pootočil a dopadl na hlavu.

Zůstal ležet, zkroucený, zchromlý. Kňučel. Slabě, nepřeslechnutelně. Zoufale.
Malý bílý chlupatý pes, kterého znám. Z jiného snu, ze skutečnosti.

Musím rychle k sousedům, ať pro něj rychle jdou, ať ho vezmou k veterináři, ať mu pomůžou…

Rozběhla jsem se přes byt ven, ven z bytu a na chodbu, jenže je to daleko, a místo chodby rozježděná polní cesta, hluboké koleje od nesčetně jízd traktorů za mokra, za deště a bláta, ale teď je sucho a ty koleje jsou jak odlitek betonu, a já bosá a v noční košili, tak, jak jsem vstala z té postele v pokojíčku, bolí to do nohou, do chodidel, drolí se hlína a řežou hrany těch vyjetých kolejí, padám na všechny čtyři, na kolena, na ruce, jako při bruslení, i to bolí, ale běžím po všech čtyřech, abych už nepadala, jednou volnou rukou si popaměti v tom psím předklonu rovnám noční košili, protože mi vylezl nahej zadek, ale nevzdám to, musím doběhnout, zachránit psa…

Probudila jsem se.
Nezachránila jsem psa.
Zachránila jsem sama sebe. Před děsem přiznání si, že jsem selhala a netrefila.
Protože ve snech skoro nikdy netrefím.

Je zvláštní, jak často ty pod kůži děsivě jdoucí, vypovídající sny přicházejí po dnech, které byly klidné, pohodové.
Až když už je člověk nečeká.

Komentáře:

  • fousek 8.4.2016 at 11:44

    Nebyli to srnci, ale kamzíci.

  • ratka 8.4.2016 at 11:52

    taky se mi zdál sen. o kytkách i zvířátkách i lidech. Podobné obsazení a jiný děj.

    To tvoje je vzrušující, divoké… červené rostliny které je třeba ostříhat, všude lezou. a srnec co skáče jen tak protože je skákací, a pes který štěká jak divý protože je štěkací a najednou střih…z prostého vzrušení skákavoštěkacíhočervenokvětovaného se stává drama… do kterého aktivně vstupuješ, zachraňuješ… běžíš něco řešit co již vzalo svůj osud aby stejně osud byl naplněn. nezávisle na tom zda jdeš, či běžíš, nebo lezeš či zakrýváš si zadnici. nevím v čem jsi selhala, proč máš ten pocit… kdo nastoupí svůj osud třeba tím že moc štěká a vyskakuje, toho nelze vytáhnout zpět pokud již padá. Nejsme Ti co tahají padající nahoru. Možná jen můžeme se zklidňovat…a tím uklidňovat celý prostor. to mě napadlo k tomu psovi

    a teď k mému snu. byla to místnost šero…jen v rožku vpravo prosvítalo světlo opravdu problikávalo zamřížovaným okýnkem. v místnosti byla kytka… s drobnými bílými kvítky a jednotlivé kvítka se pořád hýbala a jakoby jemně tančila, kývala se sem tam jakoby ve větru a viděla jsem že chtějí ke světlu a to způsobovalo ten tanec, protože dole byly pevně připoutány k zemi a světla málo. Taky mě napadlo že jdou ke světlu alespoň tak bídnému protože brzy bude tma…

    a pak jsem viděla kočku na židli a kocoura na zemi. oba leželi na zádech, všecky čtyři nahoru. Napadlo mě že právě měli spolu sex, proto jsou tak spokojené a že budou koťata, potěšilo mě to… protože kotě bych chtěla. Kočku jsme shodila posunem ruky, spadla na zem ke kocourovi tak jak byla na zádech s nohama nahoře a nic. ani se nehla, jen se spokojeně dívala… klidně. překvapilo mě to.

    Pak jsem byla s nějakými lidmi, dívali se na moje spodní prádlo… byli to asi muži. ale nijak mě to nepřekvapilo, ukázala jsem jim co chtěli a šla jsme dál… nevzrušeně.

    během dně jsem si na sny vzpomněla a uvědomila sjem si že to nebyla skutečnost… nýbrž sen. tak živé to bylo. jakoby doopravdy prožité.

  • barča 8.4.2016 at 12:22

    po týhle šílenosti přeju klidnej den ;.)

  • barča 8.4.2016 at 12:36

    malinko off topic.
    v práci máme kolegyni – bere dlouhodobě psychofarmaka (Triticco a ještě cosi) – na deprese. někdy nám vypráví co se jí v noci zdálo, ten tvůj sen mi ji připomněl.

  • rulisa 8.4.2016 at 20:35

    1.
    Aji na kamzíka se mi zdá devátý poschodí dost. :-)

    Měl ten srnec ale takovej urputnej zvláštní výraz. Vím, že jsem se ho skoro bála. Přišel mi hrozivej tím, co dělal i jak se tvářil. Nevyzpytatelnej a všehoschopnej.

  • rulisa 8.4.2016 at 20:41

    2.
    Jo, podobenství v tom mém snu je hodně. Krom toho srnce a jeho pocitu z něj jsem si vcelku všechno dokázala zařadit, přiřadit.Ale tvůj závěr zněj, celkový, je dobrý. Hodně dobrý.

    Ke tvému:
    Proč jsi kočku z té židle shodila, ne sundala? Nechtěla jsi jí měnit polohu, nebos to prostě vůbec neřešila? A proč jsi ji vůbec z té židle sundávala? Použilas pak tu židli na něco?

    Co pro tebe znamená, že se ti muži dívají na spodní prádlo? Případně – jen dívají?

  • rulisa 8.4.2016 at 20:41

    4.
    Ano, někomu hrabe i bez psychofarmak. :-))

  • rulisa 8.4.2016 at 20:42

    Jinak omlouvám se, že odpovídám až teď, byl dneska v práci zas jakýsi fofr.

  • ratka 8.4.2016 at 21:02

    dnes byl u nás taky fofr. šéf řval tak že na něj volali policii :-)) tak je pozval na oběd.

  • ratka 8.4.2016 at 21:05

    6. v snech jakoby nebylo proč… tedy příčina a následek, jakoby se vše jen dělo… aniž by to mělo smysl. ten smysl tomu pak dám až si vzpomenu. takže ty obrazy se jen střídají, tu kočku jsem shodila samozřejmě, nepotřebovala jsem židli, spíše ze zvědavosti zda si zachová stejnou polohu… a opravdu, nic s nezměnilo.
    ti co si mě prohlíželi, mi byli zcela lhostejní. to si pamatuji dobře, byli mi naprosto lhostejní. cítila jsem se pořád stejně… normálně.

  • rulisa 8.4.2016 at 21:30

    10
    Ve snu třeba přímo ne, ale ty to cítíš. To, cos udělala, cítíš, pak se ti to propojí, má to svůj význam. Odpovídá to reálu, třeba i jen ten pocit, symbol toho, co jak v reálu děláš, jak se chováš, co máš skutečně v sobě.

    Takže tak, jako u mě v tom mém snu dominovala – či jednotlivé děje spojovala – snaha něco udělat, pomoct, zachránit, i když jsem to nezpůsobila, tak u tebe to bylo propojené sdělením o způsobu, jakým zkoumáš věci, lidi, objekty, vlastně lhostejně k tomu, co se při tom děje jim…

    Nepotřebuješ židli a nejde ti o to přendat kočku k jejímu kocourovi, aby byli spolu, jen se díváš, jak to funguje, když do toho šťouchneš, aby to spadlo, nemyslíš na to, že by to mohlo spadnout špatně, že by si to mohlo ublížit (já ve snech imrvére), na druhou stranu stejně lhostejně zacházíš i se sebou, ukážeš se v prádle, ale zas – aniž by tě vlastně zajímalo, co to dělá/udělá s těmi na druhé straně… já pochopila už z kom. 2, že ti byli ti chlapi jedno, ale tobě bylo jedno i to, jestli jsi, či nejsi jedno ty jim. Jestli jim tím něco nenaznačíš, jakože třeba neslíbíš, nenavnadíš, a pak jim to nedáš…
    A nebo to třeba i mohlo být sdělení, že tím, jak to máš vlastně všecko na háku, se od tebe drží lidi dál… Jsou ti daleko…

    Je to zvláštní protiklad k tomu o těch dělnících ve fabrice, o čem jsme psaly/jsem psala na závěr minulé diskuze pod minulým článkem.

    Přemýšlela jsme o tom teď chvíli při zatápění, tipuju, jestli to není tak, že ty jsi vlastně svým založením ta „lhostejná“, jedoucí si po svojí koleji, a do tragiky hozeným melodramatizováním si věcí kolem sebe si to takto vyvolaným pocitem spoluprožívání vlastně vynahrazuješ, doháníš, zatímco já se sice tvářím jako tvrďák, ale ve skutečnosti jsem ta měkká sračka, co si všecko moc bere a ze všeho se pak hroutí, takže celá ta tvrdost a až necitelný způsob rozborů a pojmenovávání věcí je jen naučená technika, jak si aspoň trochu držet věci v nadhledu a nenechat se jimi úplně vcucnout.

    Ale třeba je to i jinak, jen že tohle mě napadlo.

  • ratka 8.4.2016 at 21:51

    11. opakuje se podobný mustr… taky to cítím ve smyslu posledního odstavce, tedy před poslední větou.

  • fousek 8.4.2016 at 22:53

    5. pak to musely být pekelné herky. Převlečené za spárkatou zvěř. To se do snu docela hodí, ne?

  • rulisa 8.4.2016 at 23:05

    Joo. Možná prostě satanas ex machina. :-)

  • rulisa 8.4.2016 at 23:16

    eště ad 11 a tak:

    Ve snech vím, že můžu ovlivnit děj, někdy tedy, a jsem i někdy schopná to udělat i záměrně. Pak obvykle dopadají dobře. Třeba se neutopím, i když zůstanu uvízlá pod hladinou. Prostě „udělám si do hlavy“, že mi tam jde dýchat, a je to. Nebo nestihnu umřít v palbě nebo v nějaké bezvýchodné situaci, protože si „udělám do hlavy“, že vím, že je to jen sen, a že stačí se probudit. A zavčasu se probudím.
    (Což pak občas aplikuju i v reálu, udělám si do hlavy, že se zachráním, když uteču, tak uteču.)

    Ale někdy v těch hororovějších snech jen vím, že ten děj způsobuju tím, na co myslím a jak myslím, ale nedokážu si určité myšlení zakázat, je impulzívní – například s tím psem, já věděla, že přeskočí, těsně před tím, než přeskočil, protože mě to napadlo, že jestli bude takhle vyvádět, tak se mu to může stát – a současně jsem si uvědomila, že tím, že mě to napadlo, jsem to přivolala – a téměř současně se to stalo.
    A pak místo abych byla přesvědčená, že se mu nic nestane, jsem se jen modlila, aby se mu nic nestalo, ale ta myšlenka, že se mu stane, tam byla přítomná. Proto se mu taky stalo.
    Takže odtud ten pocit zoufalosti i u mě, že za to sice jakože oficiálně nemůžu, ale ve skutečnosti můžu.

    A můžu. Ratce by se to ve snu nestalo, nemyslela by tak.

    Což v tuhle chvíli necítím/neřeším jak svůj pocit viny, jen tiše žasnu při studiu, že to tak fakt funguje.

  • ratka 9.4.2016 at 7:07

    15. Mohu jen souhlasit. U mě oba rodiče přivolávali „myšlenkami“ negativní stavy a napětí. a v tom napětí žili jako normální stav. Aby se nic nestalo etc…dávej pozor, co všecko se může stát, ještě že se nic nestalo . Pořád strašení. TAkže ten vzorec znám a léta „pracuji“ na jeho rozpuštění, aby se v hlavě takové myšlenky vůbec nerodily. někdy je to lepší někdy horší. když jsem ve stresu, pod silným tlakem, nespím…anebo spím -nespím, zvláštní polospánek a zklidňuji si hlavu. odvádím myšlenky stranou když jsou moc skákavé.nevěnuji jim pozornost neumím je zastavit. ale pozornost ví že si je nemá všímat.když konečně usnu, spím klidně. Prvotní bylo u mě uklidnění se i se skákavou hlavou plnou kravin. pochopení, že nevládnu myšlenkám, mohu je pouze ignorovat když na mě vyskočí

  • barča 9.4.2016 at 7:44

    Zajímavá debata. Já snům, protože si je až tolik nepamatuju, nebo spíše nepamatuju vůbec – tak jim tak velkou váhu nepřipisuju, ale pravdou je, že když se mi za čas opravdu zdá nějaký sen, a náhodou si ho pamatuju – přikládám k němu také důraz, ne snad až tolik z těch obrazů – a přímo děje, ale spíš jde jen o můj vnitřní pocit z toho snu.

    sny jako skryté strachy, ale i touhy (jakékoliv), přání a pak takové ty povrchové sny, kdy se mi míhají někdy hodně utržky z práce.

  • barča 9.4.2016 at 7:50

    hodně „sním“ přes den, ve volnu, sama, (s otevřenýma očima) kdy si to můžu dovolit. spoustu věcí raději z vnitřního světa nikomu moc neříkám – narazila bych na všelijaká pravidla – morální, etická, společenská – a právě na něčí tvrdý rozum :-) prostě snění tak trochu mimo hlavní proud.

  • barča 9.4.2016 at 7:58

    18. což mi připomíná jednu otázku: „barčo, kde máš svoje hranice???“ na mnoha urovních stále nezodpovězenou. :-)

  • ratka 9.4.2016 at 8:21

    18. bujné fantazie, to máme všichni :-)) hodně perverzní… ale přiznávám, že po padesátce je to chabý odvar. Možná i to je důvod proč se mi zdají tak mírné sny. Instinkty se zklidnily. Orgie skončily.

  • barča 9.4.2016 at 8:29

    19.20. „orgie“ nejen tělesné, ale i duševní, ale svou podstatou velmi mírné, jemné, neškodné :-) prostě jen si plují volně v hlavě. ovšem nezapadají tak uplně do toho standartního, běžného, co se očekává.

  • barča 9.4.2016 at 8:34

    21. lehce svobodomyslné – doslova. :-) žádný extra hardcore chtíče. :-) ale v podstatě všichni chceme v běžným životě hardcore chtíče – jako je něco jako poslušnost, minimálně názorová shodnost, souhlas, absolutní věrnost, důvěra. apd.

  • barča 9.4.2016 at 8:35

    22. zodpovědnost na krev apd….

  • barča 9.4.2016 at 8:38

    23. držení pravidel, tradicí – jakýchkoliv společenských, pracovních, partnerských, morálních apd. no, někdy tam prostě uplně nezapadám :-) nejde to. :-)

  • ratka 9.4.2016 at 8:45

    21. myslím že hlavu si chráníme proti očekáváním… :-)) horší je když se ti do hlavy něco nebo někdo vloupá a otravuje, tedy diskuse s Ru jsem chápala spíše tak že se tam narvou nechtěné myšlenky, agresivní bububu, nevyskakuj nebo se ti něco stane které se promítají i do reality. negativně.

    takhle jsem pouštěla děti do světa, s vnitřní vírou že ať to dopadne jakkoliv bude to dobré… (i kdyby to bylo z pohledu okolí zlé) věřila jsem. tuto víru… toužím podržet. to není fantazie, fantazii mám taky, fantazie je odpoutání… povyražení v mysli, uvolnění. ale to co se děje v reálu, tam potřebuji věřit že vše je dobré takové jaké to je. tamjsem často ve střehu, v napětí. zlé myšlenky a pochybnosti, které se stejně vynořují, zaháním tím, že jim nevěnuji pozornost… i když se třeba mýlím. beru svoji omylnost jako fakt… že nevím, a tak se mýlím. jako nejdůležitější beru dobrou víru, je to pevný bod které ho se držím.

    Tedy takhle se snažím…

  • ratka 9.4.2016 at 9:05

    22, 23, 24 k nesplněným očekáváním druhých, někdy to může být až nesnesitelné a bolestivé pro okolí, když se vnitřně držím svojí „dobré víry“ tvrdá a nepoddajná. a na hlavu mi prší…co všechno jsem špatně, mám špatně, co jsem neudělala, zapomněla, co je naopak, přicházejí i tvrdší kalibry jako moje sobectví, sebestřednost, zahleděnost do sebe etc…a to vše přijímám do sebe a držím se dobré víry a v naději, že to všecko „co dělám špatně a jinak než ti druzí by chtěli“ dojde dobrého cíle. Takže když mi je zle… klesám na duchu a pláču a tím se opět vzpamatuji a jdu nahoru a tak se houpe i moje víra…v smysluplnost mého bytí.

  • rulisa 9.4.2016 at 10:31

    Jsem v práci, nestíhám.

    16
    Ratko, a když rodiče takhle žili, taky přivolávali to, čeho se báli?

    O to mi jde, že to v tom snu přivolám, když na to pomyslím.

    V reálu nevím, vím, že se to děje podvědomě (třeba že když se člověk bojí, že spadne uz koně, tak z něj co nevidět opravdu spadne, protože je z toho v křeči a čumí pod sebe dolů, místo tam, kam jede), ale nevím, jestli se to děje mně, nemám pocit, že bych byla v reálu až tak úzkostná – třeba do tvých rodičů mám ve vztahu ke svým dětem fakt ukrutně daleko, řekla bych i do tebe, stran starostlivosti. :-))
    A třeba můj otec mě považuje vysloveně za hazardéra, který se s vírou „všecko dopadne dobře, to zvládnu“ pustí do ledasjakýho dobrodružství…
    Tak fakt nevím.

  • rulisa 9.4.2016 at 10:38

    25
    Cca tak nějak., druhý odstavec, až na to, že ty zlé myšlenky, které se i proti mojí vůli vynořují, nezaháním, ale vedu je v hlavě paralelně jakoby „stínovou vládu“. Vědět o nich, počítat s nimi, ale pokud možno se podle nich neřídit.

    Snění denní a noční jsou dva různé světy.
    Přijde mi, že při snění denním relaxuju to, o čem vím, že v sobě mám, ale nemůžu to realizovat.
    V noci to, o čem spíš nevím, nebo nechci vědět, nebo bych i chtěla vědět, ale nějak se mi to bloklo a mám problém to vědomě vytáhnout, uvědomit si, zformulovat. Dík nočním snům se to většinou podaří.

  • ratka 9.4.2016 at 13:14

    27. nevím, jak dalece se obavy realizovaly, ale vyvolávaly ve mě úzkostné stavy… až podvědomý hněv a odpor. teprve můj muž to vyventiloval nahlas, když se rozčílil, co za blbé kecy to vedou. ale to je jiné téma, spíše téma úzkostí které mohou být sdílené špatnými myšlenkami. úzkostní rodiče mohou úzkost dále předávat dětem etc. .. jako vzorec myšlení. myslím že to v tom snu není o úzkosti (jako u mě), spíše vědomí rizika do kterého se pouští pes svým vyskakováním na vyzývavého srnca.

    V lese mě dnes napadlo srovnání. Divoký srnec (s zavilým pohledem) skáče až do výše devátého patra a možná se pokouší dohlédnout co tam je. A tma v devátém patře vyskakuje uštěkaný rozmazlený ratlík jen proto že mu nějaký srnec koukl na balkon. Do jeho výšin. A to ho stálo život….protože žije nahoře, pád dole ho zabije. ale on to neví a tak si vyskakuje. Kdyby to věděl, vyskočil by si ? To jen tak si přehrávám příběh v hlavě. možná to navazuje i na ten příběh co jsme si povídali naposledy. jak někdo ňafá na ty dole a podlejzá těm nahoře. Protože to ví, kdyby to nevěděl… nevěděl by na koho ňafat a kam podlejzat.

  • rulisa 9.4.2016 at 14:20

    29 – první odstavec

    Jasně, z hlediska tohohle tématu není důležité, co rodičovské myšlení vyvolávalo v tobě, ale jestli přivolávalo to, čeho se obávali.
    A tvůj sen samozřejmě není úzkostný, to spíš ten můj, přece. Takže ani to předávání nemusí být pravidlem (jako není u tebe).

    Úzkostnost jako stres, špatný pocit tlačící něco dělat, u mě je z toho, že nedokážu věci zachránit a že se pokakaly proto, že jsem pomyslela na to, že se pokakají. Jako bych nesla zodpovědnost za to, co vidím, co dokážu předpovědět, ale už tomu nedokážu včas zabránit – myslím na zlo, ale nedokážu myslet tak rychle, abych mu zabránila (třeba praštit toho srnce při výskoku po hlavě, aby už neskákal a psa nedráždil).

    Jinak druhej odstavec dobrej, sedí.

  • ratka 9.4.2016 at 14:34

    30. no jasně ale to je známý mesiášský komplex. pocítíš odpovědnost srazit „zlého“ srnca aby neotravoval blbého psa… tím třeba že vidíš dál než pes, nebo si myslíš (věříš) že vidíš dál. v tom snu to tak bylo… viděla jsi dál než pes a pocítila v ten moment odpovědnost za jeho pád. je to podle mě propojené. souvisí to spolu. možná tuším i jak… ale třeba to ještě vyleze v diskusi

  • ratka 9.4.2016 at 14:42

    30. zda rodičovské starosti (úzkosti) přivolávaly to čeho se obávali. Svým způsobem ano, tím nejhorším možným způsobem… ta situace které se tak báli (někdo mě zneužije, podvede, zneuctí) vyvolalo mojí vnitřní obranu, takže a priori k ničemu takovému dojít nemohlo jelikož situace která by k tomu vedla byla utlumena.

    konkrétně: vidíš psa který skáče jako blbý, když vidí srnca… a ty vidíš jak ten pes letí přes balkon a tento strach… naočkuješ psovi. Co se stane? Pes přestane skákat. Pak nepřeletí přes balkon, ale ani nevyskočí.

  • rulisa 9.4.2016 at 15:02

    31
    Ne, to asi nemám, normálně zas tolik ne, to mě napadá až teď, že jsem to mohla udělat. V tom snu ne. Ale je fakt, že v tom snu mě bodlo, že jsem tomu pádu nestačila zabránit, nevěděla jsem jak, vůbec mě nenapadlo jak… Nevím. Něco si myslím, ale zatím to v sobě spíš prozkoumávám.

    Ono to totiž má ještě jeden rozměr a já furt čekám na Lišku, jestli při svojí pozornosti a paměti na něj přijde…

    A z toho rozměru asi plyne u mě ten pocit, že jsem mohla… měla… zrovna tohohle psa…

  • rulisa 9.4.2016 at 15:20

    32
    Čekala bych opak. Že jako výraz znechucení rodičovskými strachy se vrhneš právě do těch situací, jichž se rodiče tak bojí.

    Teda já bych to tak udělala. Jako mladá jsem to tak dělala.
    Například tatínek opakovaně vyjádřil nedůvěru a obavu z nedůvěryhodnosti zarostlých špinavých k alkoholu tíhnoucích trampů – tak jsem zalhala, že jedu na víkend ke kamarádce, potajmu sbalila spacák a jela přes noc se zlými trampy. :-)

    Čili u mě je ten strach z toho, že se psovi něco zlého stane, spíš z vědomí, že tomu, co kdo dělá, zabránit nedokážu. Vlastně se o to ani nepokouším. Jen to sleduju a vím, že to zlé se stane, neb ten na druhé straně je takový, že to přivolá, způsobí. A já nejsem taková, abych do toho dokázala/chtěla zasáhnout.

  • Liška 9.4.2016 at 15:29

    33 jo tady se čeká na Lišku, jako kdyby nestačil ten pejsek se srncem.
    Já zase čekala, co bych tak k tomu řekla – takovej sen, docela výraznej. Nic jinýho mě nenapadalo.

    Když jsem to četla, hned mě zaujal popis pokoje, protože jsem zrovna přesunula postel v tom svém pokoji; tak mi to připomnělo změny pokojů během života vůbec. Nebo změny vnitřního prostoru během života, které se odrazí v tom zařízení pokoje?

    Skákajícího srnce jsem viděla dost živě a měla jsem dojem, že už jsem to někde viděla. Ale nevím, kde.

    Pak jsem si říkala – hele, zrovna srnec a pes, co to vyjadřuje o rulise, v čem je jako ten srnec a v čem jako ten pes?

    A pak vzápětí ten pes spadnul, tak to bylo nepříjemný číst, ble. A nakonec jsem si říkala, aha, tak to celé se srncem a tak byl asi jen barvitý úvod a hlavní je ta cesta, po které se rulisa snaží někam dostat a je to namáhavé a s překážkami. A ty překážky způsobilo to, co je srnec a pes?

    Srna-brna a bylo to v Brně :) Tak to b-y ten srnec mohl bejt čert, protože srnabrna říkal v pohádce čert. A hrál ho Harapes. Takže pes. To je srandovní. Doufám, že to neznamená, že rulisa je harafena, s červenou kytkou. Ale takový když ne sexuální, tak živočišný ten sen na mě působí. Jsou tam živý věci a pak živý vjemy na cestě.

  • rulisa 9.4.2016 at 15:34

    Ale je fakt, že se mi to spojilo s pocitem v reálu, co mám a měla jsem i v minulosti vždycky, když mi někdo něco vypráví o tom, co se mu stalo a bylo mu to líto, třeba když mi maminka líčila, jak se piplala s horskýma kytičkama dovezenýma kdovíodkud, aby si je mohla dát na zahrádku (měla tehdy zahrádku za městem), ofukovaným a omodlenýma, a pak, když už měli kvést, jak se těšila, že je konečně kvést uvidí, šla tam – a zjistila, že jí je ukradli. Zbořený plot zahrádky, z těch vzácných kytek nezůstala ani jedna.

    To je mi dycky při takových líčeních úplně fyzicky zle, všechnos e ve mně stáhne, zvedne se mi žaludek, zatmí před očima, lítost ukrutná, pocit bezpráví a bezmoci proti tomu bezpráví, hnus z toho, že s tím nemůžu nic udělat, chce se mi křičet – Neříkej mi to, proč mi to říkáš, proč mě tejráš, když nemůžu pomoct…!!

  • rulisa 9.4.2016 at 15:36

    35
    Aha, tak to ne. Liška je zabrána do svých hara-kiri s hara-m-pádím, tak jí v tom straší Hara-pes. :-))
    Jdu vařit, když už jsem doma z práce. Haram-padám hlady.

  • Liška 9.4.2016 at 15:51

    No, harampádí jsme dnes měla naplánováno trochu vyhodit, přesunout, vyndat ze stolu, který vyhodím. Ale to je přesně tab práce, kterou dělám nerada – papíry a papíry a knihy a blbovinky zdávna.
    Tak asi zítra.
    Dneska se mi chce spát.

  • ratka 9.4.2016 at 16:47

    34. vezmu to postupně. hmmm, udělala jsem to stejně jak říkáš, jela jsme se zarostlými trampy, stopovala, vrhala se do dobrodužství, pila jako duha a přesto zde byla nepřekročitelná mez. Něco co zpětně mohu těžko definovat, ale co mě limitovalo v prožívání těchto dobrodružství. Byl to asi fakt vzpoury … nikoliv skutečné potřeby.

  • ratka 9.4.2016 at 16:51

    35. živočišnost… to jo, ale nevím nakolik a v čem zasahující do děje, v jakém smyslu.

    36. manipulativnost ve smyslu vyvolávání soucitu u druhých, dožadování se soucitu… vyvolává to ve mě pocity bleeeee.

  • barča 9.4.2016 at 17:08

    Liško dobrej postřeh, i přes harapesy a harampádí. :-)
    sen: pes – srnec a vztah přímo k Ru. další rozměr! Ru nemusí být přece jen tím člověkem co scénu pozoruje, když už teda se to tady takhle rozebralo do všelijakých zkoumání.

  • ratka 9.4.2016 at 17:10

    třídění spisů po někom je opravdu těžká věc, my to zabalili do desek. takových starých na šňůrku, máme jich několik a šlo to do sklepa. třeba naše děcka se jednou budou zajímat co jejich děda. anebo to vyhodí i s našimi věcmi :-))) když bylo později víc času četla jsem si staré tatínkovi dopisy sourozencům. Povzbuzoval je, radil jim v životě… byl studovaný, převzal roli poradce a jejich notáře :-))

  • ratka 9.4.2016 at 17:11

    41. ve snu prý každá postava je část snícího, i jednotlivé místnosti nebo exteriéry. pozorovatelem se stává teprve až se vzbudí a na sen si vzpomene :-)

  • barča 9.4.2016 at 17:12

    41. jsem tady na tenkým ledě…..říkat přesně co znamená ve snu ve skutečnosti to či ono v reále mi nepřísluší, ale hlavně si netroufám, a nevím. – protože zase jako většinou jde jen o osobní projekci na ten sen, co ve mě vyvolává a jakým způsobem přemýšlím, takže vše může být vedle jak ta jedle.

  • rulisa 9.4.2016 at 17:12

    39
    Já se vrhala, ale ne tolik na just, jen na just jsem chtěla dosáhnout toho, od čeho mě tatínek jakoby zrazoval. Mez jsem v sobě měla už předtím a věřila jsem jí, sobě, a právě ty tatínkovy obavy mě ponižovaly až urážely, protože to pro mě bylo vyslovení nedůvěry. Pevnosti té mojí meze.

    Takže jsem jezdila s trampy, ale nepila jsem, chránila jsem přírodu, zpívala, hrála na kytáru a flétnu a bubínky a chrastítka a vyráběla všeliké artefakty a psala o tom písničky a básničky a povídky…
    Prožívala jsem si to dost a právěže hezky, právě proto, abych si i sama ověřila, že to hezky prožívat jde, že to není jen o tom pití a chození v maskáčích. Já tam hledala doopravdy to přátelství a jiný, čistší svět než ten školní a městský.

    Stopuju dodnes.
    Ale dneska už je to jakýsi o život, lidi jezděj jako blázni. :-)

    No a pamatuju si to dobře a poučení jsem si taky vzala, takže když dneska začnu před něčím synka varovat a on začne bublat, že mu nevěřím, tak vím, o čem mluví, takže sice nevěřím, ale vím, že to nesmím přiznat, musím vydržet a přežít (oba, teda), tudíž ho ujistím, že mu věřím, jen sděluju vlastní zkušenosti a že chápu, že prudím, načež sklapnu kufry a odkráčím si do svého pokoje popíjet cidra nebo vínko a myslet radši na něco jinýho. :-)

  • rulisa 9.4.2016 at 17:13

    43
    Tak tak.

  • rulisa 9.4.2016 at 17:21

    Tak já vám toho psa prozradím:

    To je Jeho pes. Pana Divného. Malý bílý chlupatý.
    Pro mě, pokud tomu dobře rozumím, ten kousek toho vztahu ve mně. Vztahu, o němž jsem od začátku věděla, že je nejistý a zřejmě nevydrží, ale přesto jsem ho nechala rozjet, skákat. Až přepadl.
    Nechala přepadnout. Ale s pocitem že jsem vlastně zklamala. Sebe i jeho. Paralel toho zklamání, selhání, mezi vztahem a psem padajícím z balkonu je tam víc, dopodrobna se mi to nechce.

    No a symbol mojí nechuti vůči matce, výčitek až hořkosti za to, že vystěhovala z pokojíčku bráchovu postel a jeho samého ze své náklonnosti do samého jedu, brojí i proti němu ve mně, nesmím o něm mluvit, natož říct cokoli dobrého, že ho nahradila svými kytkami, sama sebou všude se roztahující a všechno zahlcující, až na nikoho nezbude místo…

    Už kdysi jsem přemýšlela, proč mám pocit, že pan Divný a moje maminka mají pro mě něco společného, jsou nějak propojení, ve mně, ale že přesně nevím jak… A sešli se v jednom snu…

  • ratka 9.4.2016 at 17:23

    45. nemám o sobě vůbec dobré mínění z té doby. toužila jsem tu mez prorazit…měla jsem šílené fantazie, tak moc jsem toužila uskutečnit ty nejdivočejší představy… abych nakonec skončila jako totálně opilá troska v koutě, úspěšně ubránivší si svoji čest s jednou botou, opečující armádu pozvracených „bojovníků“. Nedokázala jsem uskutečnit nic ze svých představ, jen je snít. Je to dvojsečné, na jedné straně touha zažít…absolutní extázi někde přivázaná a skupinově znásilňovaná (moje tehdejší fantazie), na druhé straně neschopnost se pokořit. Pořád jsme byla ta co situaci kontrolovala. a nedovolila žádné sexuální úlety a fakticky dominovala mužské skupině.

  • ratka 9.4.2016 at 17:26

    47. to je fakt drsný Ru, tvůj brácha asi ví proč se chrání. a rozumím teď i tvojí nechuti vůči mě, jak se všude roztahuji. je mi to teď jasnější.

  • rulisa 9.4.2016 at 17:31

    49
    Už mě neser, nemám nechuť proti tobě. Jen mám převyvinutý smysl pro rázné zastavení některých projevů. :-))

    Fakt, zkus to nebrat osobně. Až se bude dělat nějakej ten sraz tady v létě na Roštěnce, ráda bych tě tu viděla.

  • barča 9.4.2016 at 17:36

    47. !!! páni…..Ru, ani nedutám :-) ….to je pointa!

  • Liška 9.4.2016 at 17:46

    42 ratko
    :-D jde o třídění papírů po mně! ne po někom. po mně před 20 lety.
    Abych se do bytu vešla já teď, nynější, a ne ta před dvaceti lety, co tam má starý sešity a tak.
    Starých desek na šňůrku mám i já několik, ale to je jen asi třicetina toho všeho.
    zrovna jsem je dneska měla v ruce – obrázky z dětství, první verze dopisu do Studia Kamarád, slepovánky papírové Staroměstské radnice, nenačaté…

    nonic, tolik vsuvka o starých pokojích.

  • ratka 9.4.2016 at 17:50

    52. krabice od banánu to jistí :-)))

  • Liška 9.4.2016 at 17:52

    45 ru
    To je /bylo u mě hooodně podobný!

    (Akorát teda nemám toho synka:-)

  • Liška 9.4.2016 at 18:03

    47
    to je super!!
    ty hrozně rychle z toho snu rozpoznáváš věci; já většinou až později, až když je to období uvolněnější, za mnou, až když ta témata nejsou žhavá a daří se mít trochu odstup, nevztahovačný. – Možná tedy pan D. už není tak žhavý (?) – ale na to neodpovídej, to není žádná výzvědná otázka.

  • Liška 9.4.2016 at 18:07

    53 ratko
    to přece nic neřeší. Mám si krabici plnou papírů postavit doprostřed pokoje?

    50 /49 :-)) á ratka to „myslela dobře“

  • ratka 9.4.2016 at 18:12

    56. sklep?

  • rulisa 9.4.2016 at 18:20

    55
    Většina mi na skočí hned při probouzení se, v polovědomí, kdy jen cítím a vnímám a hlava naskakuje postupně, vchází do těch pocitů.
    Zbytek pak v průběhu dne a pak mi obvykle ještě něco dosepne, pokud to dám davu v plen a napíšu sem. :-)

    Pan D. asi z nejhoršího přebolel. Posunulo se to jinam. Jsem schopná s ním komunikovat a nepadat do toho.

  • Liška 9.4.2016 at 18:23

    57
    roztřídit a něco vyhodit, jak jinak, špajz už je docela plnej a potřebuju ho spíš na boty než na starý časopisy Lidé a země a tak.

  • barča 9.4.2016 at 18:27

    58. druhý odst.
    Gratuluju! :-)

  • ratka 9.4.2016 at 18:56

    :-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.