Tápu a pátrám a nadechuju se a rozhlížím se a soustřeďuju a zkoumám sama sebe… A ne, pořád to není ono.
To asi jak mě už od podzima vycucly ty série nemocí, vracející se mrchy nevymýtitelný, věčně mizerný výsledky odběrů krví. Jsem po nich nějaká z formy. Možná jak stárnu. Každej rok toho bude ubývat…Ne, nevěřím. Nebude!
Už jsem měla i horší a dýl trvající mizerný období – a zas se vrátilo i to lepší…. (A jsem v pr… Teď mi tu prolít malej uragán „Mami mami“ a dokonale smetl všecky do vět se sypající myšlenky. Jako kulovej blesk až do zásuvky – lup a je tma. Bylo tu není tu. Po kolikátý už…) Jo, vzpomněla jsem si, jak moje macecha říkávala, že od dvaceti nahoru to jde s člověkem už jenom dolů. Pak to posunula, že od třiceti. A pak už se tomu smála jen docela málo a spíš trochu smutně říkala, „Ono se to vždycky jaksi naráz zhorší a pak zas pomaličku zlepší, ale už ne na tu míru, kde to bylo předtím, a pak se to zas naráz zhorší, a pak zas o něco zlepší a tak pořád dokola a níž a níž…“
Ba ne. Ještě ne. Tak moc ne. O tolik… – Tak kde je, kruci, letos ten jinak zatím každoroční nádhernej jarní nával? :o) Třeba tenhle… Kde je ten příliv, chvění, tušení, vzrušení, síla přímo čarodějnická? :o) Možná tam, kde zůstalo tohle…
Už netopíme. Není třeba. Letos jsme protopili třetinu loňské spotřeby. Nepraštěly dvacítky mrazy, nesténali jsme pod tíhou nekonečné bílé tmy. Zima mírná, spíš jen symbolická. Vlahá. Klidná, pohodová. Nebyla zima, hurá.Všechno něco stojí. Nebude jaro. Nebylo sténání a praštění, nebude příliv, chvění a čarodění.
Tak nějak stejně je to asi v životě. Asi proto nestojím o bezbolestný klid.
Komentáře: