Dívám se na nástěnku. Občas.
Na mou nástěnku, z drhaných provázků křížem krážem pronatahovaných mezi dvěma latěmi, kdysi pérodrážkově spojenými v obložení kolem mojí postele v dávném „doma“ bytě. Tam v tom bytě, kde jsem bráchově sbírce motýlů ulámala všechna tykadla. Provázková nástěnka unese spoustu různých drobností, fotek, vstupenek, korálků, artefaktů…
Dívám se na ni poslední dobou víc. Jinak.
Nejen já. Díval se na ni minulý týden, když se tu stavoval pro cosi pro jeho mámu. Pil čaj, hledal příčinu jisté nefunkčnosti v počítači a občas se podíval na nástěnku.
„To je vlastně geniální. Pár provázků a jakou službu udělají, máš tam všechno, fotku s tatínkem, prasata, korále…“
Taky lístky na koncert, kde jsme byli spolu, a vstupenku do muzea, kde sis mě poprvní vodil s rukou kolem ramen, všem na očích… Poprvní a naposled…
Ale o těch nic neřekneš. Nahlas neřekneš.
Ani já.
„Ty korále jsou většinou od dětí.“ A když se tam dívám… „Někdy si říkám, kam se to všechno ztratilo, některý ty věci se staly tak strašně dávno, v nějakým jiným životě, že mi přijde, že jsem to spíš viděla v nějakým filmu než sama zažila… že jsem to snad ani nebyla já, kdo to prožil, jen si to myslím…“
Podíval se na mě a pak zas zpátky tam a pak kamsi.
„Ani nemluv, na to radši ani nemyslím.“
Jedna z těch chvil, kdy má člověk pocit, že je s tím druhým na stejné vlně. V průniku stejného čehosi. Beze slov.
Další večer jsem našla nepřijatý hovor. Z té jediné čtvrthodinky, co jsem byla dole ve sklepě obstarat kotel, někdy v čase bývalého večerníčku.
Oznámení jsem našla v deset večer.
Volající už spal. Ráno vstává do práce brzy.
První hnutí mysli, proč nezavolal znovu. Proč…
To, co chtěl říct v neděli, už v pondělí říct chtít nebude…
Druhé, že co člověk i jen o kousek mine, o to nenávratně přišel.
O to, co bylo v tu chvíli.
A že ztratit ty chvíle mě mrzí víc než přijít o věci.
Co jsem se naučila psát, trápilo mě, o kolik myšlenek, nápadů přijdu před spaním nebo na cestách, protože si je nestihnu zapsat. A zapomenu.
Tentokrát poprvé mě jako žhavým drátem bodlo, o kolik lidé přijdou, když se nestihnou vyslechnout.
Ne že by zapomněli, ale to, co cítili v té chvíli a co je přimělo chtít něco říct, se v kamenopádu jiných denních nutností a událostí přeladí. A už nikdy nevrátí.
Pomine.
Pomíjivost je věčné téma.
Nejbolavější pomíjivost myšlení.
Sebe sama v druhém.
Dívám se na tu nástěnku. I s tou chvílí, kdy se na ni díval on a řekl, Radši ani nemyslím…
Čím jsem starší, tím smutnější je to lpění na věcech. Na chvílích, co pominuly…
Lítost, že pominuly.
Strach, že pominou.
Dřív mi byla jakákoli změna impulsem k pohybu dopředu, k růstu. Impulsem, odrazovou plochou, prostředkem. Každá byla vítaná, každá zrychlovala dech a rozšiřovala zorničky, startovala k akci.
Čím jsem starší, tím víc vím, že i změna, která vypadá jako zisk, v sobě současně nese ztrátu. Opuštění něčeho, co bylo.
Čím jsem starší, tím víc po každé změně zestárnu.
Po každé ztrátě.
Komentáře: