stárnoucích, smutných a hodných.

Napadlo mě to poprvní už před více lety. Když jsem se po delším čase na návštěvě u tchýně obrátila na ni s něčím intimním, pro mě citlivým – a dostala jsem ránu. Nečekanou, protože tchýně byla ta, co mi suplovala maminku, tohle ona neměla dělat, to dělala jen moje maminka…
Tak jsem si taky všimla, že daleko víc než dřív nasazuje takový ten svůj jednoznaně uzavřeně popuzený odmítavý výraz, definitivně odpuzující jakoukoli snahu o čemkoli dál v nějaké věci diskutovat. „Ne.“ Zní to jako od nepřítele. Takhle to dřív neznělo.
Dřív byla mírnější, klidnější, ta ráznost byla pohodovější, byla v ní vlídnost, užívala si ji, nebránila se jí v nervozitě…
Jenže za tu dobu, co jsem ji nevidla osobně, hodně zestárla. Působila unaveně, nervózně.
A bránila se rezolutní razancí, která se rezolutně razantně promítla do všeho, co dělala.

Podruhé mě to napadlo nedávno, když jsem seděla na zubařském křesle a čekajíc, až začne působit injekce, sledovala paní doktorku za jejím plexištítem, jak se nade mnou sklání, jak studuje cosi v počítači, jak něco málo říká sestře, pak jak se zase blíží ke mně a bere do rukou nástroje…
Nebojím se u zubařky příliš, naučila jsem se víc než na sebe tam v tom křesle myslet na ni, jak se asi cítí, jak jí je, na co ona asi myslí, v čem je jiná než minule…
Pomáhá to.
Ale taky nejde si nevšimout, že za ty roky, co tam chodím, se paní doktorka změnila. Dřív ráda vtipkovala, nejradši na úkor pacienta, který měl zrovna plnou pusu vatových výplní a zákaz ji zavírat, ba i jen hnout jazykem. Prohazovala si se sestřičkou velmi suše znějící dvojsmyslná sdělení, z nichž slabší povaha mohla dojít k názoru, že se blíží poslední hodinka celého pacientova chrupu, pokud ne přímo samotného pacienta. Uměla úkosem švihnout pohledem, co se smál, i když se nesmál. Povykládala, co dělá a proč to dělá a co s tím, co to může udělat s tím zubem…
Teď je už dávno vážná. Prodělala jakousi těžkou nemoc. Pořád vypadá hodně dobře, má hezký tvar obličeje a dobrou postavu, vždycky měla, ale kůži zblízka už má stařecky povolenou, tmavou, skvrnitou. Výraz tváře nehybný, bez proměny, bez jiskry. Unavený. Nevtipkuje, téměř nemluví. Na přímý dotaz odpovídá tak, že cítím, jak ji tím dotazem obtěžuju. Přidávám práci. Netěší ji komunikovat, netěší ji muset formulovat. Netěší ji lidi.

Obě zestárly. Zesmutněly. Ztratily tu sílu navíc, co člověk má, aby z něj šlo ven to něco… jeho navíc…
Možná. Nevím. Příjde mi to.
Nejsou šťastné. Přijde mi to.
Šťastné ve smyslu srovnané s tím, co je.

Taky nejsem.
Nemůžu už zas nic udejchat. Loni jsem koncem zimy po skončení neschopenky jezdila aspoň lyžovat, letos to nejde, bez auta a bez chlapa, setkání s nímž bylo krom radosti z pohybu další motivací tam jet. Takže poté, co jsem nedávno v Brně zjistila, že mám problém vylízt i hloupej Medlaňák, dospěla jsem k nutnému rozhodnutí začít se hýbat. Nové kryté kluziště je fajn, bruslit chodíme s kolegy. (A na pivo.). Běhat jsem chtěla začít už dávno, ale vždycky to (s úlevou) skončilo na tom, že na běžení nemám boty.

Naděje, že mě veme kolegyňka do Jihlavy, abych si tam koupila nějaký spešl běhací boty aspoň ve Sportisimu, padla, kolegyňka za stůně a plavat do bazénu nejedem. Tak jsem v sobotu kol pol (dřív to nešlo, po následcích večerní nadměrné porce zelňačky se smetanou) vyrazila na město k Vietnamncům. No co, tak budu mít lowend, beztak na to moje ne-běhání, co ještě ani nezačalo, není potřeba investovat tisícovku nebo víc, když nevím, jestli vůbec uběhnu dvacet metrů a jestli vůbec víckrát než jednou.

Zapadla jsem k jednomu z těch Vietnamců, které už znám od pohledu. Vypadají všichni mladě, věk u nich nedokážu odhadnout, jen jsem prostě věděla, že ho znám už dlouho a už z dřív, z města kousek odsud, u něhož jsem bydlela předtím. Taky jsem to tomu chlapíkovi při zkoušení bot řekla, že ho asi znám odsud. A on že jo, že i jeho sestra, co tam o něco níž prodává v létě, taky…
Povídali jsme si. Zákazníky-turisty venku mu obsluhovala česká paní zaměstnankyně, věnoval se jen mně. Vykládal, jak přišli z Vietnamu, jak v patnácti tady znovu šel do školy, že chodil na tu a tu školu…
Kde jsem taky učila, kdysi když jsem čekala druhého syna.
Povídali jsme nakonec docela dlouho. O té škole, učitelích a žácích tam, o zákaznících i o výrobcích z Asie. Vykládal, jak ve Vietnamu zůstala jeho dívka, kamarádka, s kterou si v těch patnácti slíbili, že na sebe počkají, ona pak ve Vietnamu taky učila, dvanáct let se neviděli, jen si psali, a teprve když on se zavedl tady tak, aby ji uživil, přijela za ním a vzali se…
Zrovna mu přinesla oběd. Milá, hezká. Pozdravily jsme se, krátce s ní mluvil vietnamsky, pak lámanou češtinou ona se mnou, už neučí, nezvládá češtinu, ale mají děti, tak učí aspoň jejich děti.
Nesmlouvala jsem o slevu na boty, když paní odešla. Pišlo mi to divné, nepatřičné. Když mi tam bylo tak fajn.
Nedal mi slevu, dal mi navíc ponožky. Bavlněný zdravotní, přesně takový, jako mám ráda. „Tady máte ještě na to běhání, jste taková příjemná…“
„Ale vždyť to vy taky…“ řekla jsem.
„Všude jsou lidi stejní,“ řekl on a tak trochu se u toho zarazil, najednou nevietnamsky neobchodnicky zvážnělý, „všude jsou hodní i… ti druzí…“
A pak se mi pořád tak vážně podíval do očí.
Už jsem věděla, proč si tam připadám tak fajn, i když je to jen obchod v průjezdu.
„Víte, jak to je, že kdo je v pohodě sám se sebou, je v pohodě i s ostatníma lidma kolem sebe. A kdo nemůže s lidma okolo vyjít, pořád s nima má nějakej problém, má hlavně problém sám v sobě…“
„Tak.“ Kývl on.
Stáhla jsem si tu svou bezprstovou rukavici, horlivě zavrtěl hlavou, že to nemusím, ale současně ke mně natáhl ruce. Podali jsme si je. A popřáli navzájem štěstí, a ať se daří.
A s fungl novýma botama mírné ceny za tak nesmírný význam, který v sobě přinesly a už napořád nesou, jsem na svém růžovém kole se štanglí odjela domů.

A bylo mi jasný, že běhat už musím. Už kvůli těm botám mimořádného významu a kvůli tomu, že to je to nejmenší, co musím udělat já pro sebe, když jsou kolem mě lidi, kteří dokážou daleko víc… a ještě k tomu jsou milí.

Vím, že nejsou všichni staří smutní a rezolutní. Věřím, že ti vietnamští manželé taky nebudou.
Ani já nechci být.
Při indiánském běhu astmatika kolem zemědělského družstva, rozhledny, rybníka a zpátky jsem se úspěšně dusila v sobotu i v neděli.
Boty sedí, a na rozdíl od těch kolegyňčiných ze Sportisima nikde netlačí.