tolikrát jste…
Ne, jinak.
Máme se synem svobodnou domácnost. Na delší či nestandardní dobu odcházíme a přicházíme na oznámení, že vše ok, ale nikoli kde a s kým. Za to jsem občas měla byt sama pro sebe, když to ještě bylo aktuální. Občas ho takto poskytnu synovi. Ovšem nikoli na návštěvy za účelem sexu, nýbrž za účelem paření onlajn her. Teda aspoň myslím. Nevím. Poslední prezervativ zapadlý za záchodem jsem našla před více než rokem a půl. Podotýkám, že já ho nepoužívám. Ten prezervativ, ne ten záchod.
Respektuju, že můj psychickým vývojem nikam nespěchající mladý muž projevující emoce, reakce a nápady patnáctiletého dítka je již opravdový mladý muž, s vlastním podpisovým právem a s řidičákem na rozdíl ode mě nejen na auto, ale i na silnou motorku, tudíž s úklidem ho prudím jen v mezích naprosto nezbytného minima pro přežití (například v nebezpečí úhynu nmne či mých návštěv smradem, protože mládě má chronickou rýmu a necítí nic) , tj. pokoj si uklízí, až když chce on, a já respektuju, že čím častěji a nedůtklivěji ho o to budu žádat, tím méně to on bude chtít. Chce tak jednou za měsíc. Jednou za dvě chtění se k tomu i dostane.
Ale nádobí mi občas umeje, nebo aspoň do myčky naskládá, když už není čím zamíchat kafe, a když máme oba dobrou náladu, i podlahy vytře. A když potřebuje vyprat oblečení, protože už žádný nemá, tak je i do prádla dá.
Taky už vím, že nemá cenu se ho ptát, co jedl a zdali nemá hlad, protože nemá, pokud by si musel jít sám chystat něco jiného než pizzu ristorante z mrazáku z Tesca v akci. Tudíž občas něco uvařím a ptám se teprve pak. Občas to funguje. I když většinou po sdělení, že musím počkat, až zabije tady toho pi.use, musím počkat, až nějakej (nebo ten samej) pi.us zabije jeho.
Jednou za půl roku jíme společně. Když mám světabol a můj sice nikam psychickým vývojem spěchající, leč jinak od mala vcelku udivujícně empatický syn pochopí, že potřebuju společnost, buď abych nebrečela, nebo abych se už konečně vybrečela a byl zas chvíli klid.
Častěji si společně vaříme. A skoro bych řekla, že je to ještě hezčí, než společně sedět u stolu a jíst. Sdílet prostor aktivně, ne jen pasivně. Domlouvat se, doplňovat se, uhýbat si, koukat si navzájem pod ruce. Navzájem se opravovat, přít se, jak se co dělá správně (vyučený kuchař bez praxe kontra nevyučená maminka s letitou praxí). Navzájem si chystat na talíře. Navzájem si popřát dobrou chuť… – a pak se odebrat každý do svého pokoje ke svému počítači, talíř položit každý před svou klávesnici a jíst při sledování své onlajn hry či diskuze…
Máme byt 2+1. Každý jeden pokoj, kuchyň společná. Obývák nepotřebujem.
Jen občas potřebujem solničku.
Vždycky, když jsem při vaření hledala solničku, volala jsem si o ni do synova pokoje nebo si pro ni přímo musela dojít a u jeho počítače si ji najít. Vyhrabat. Mezi jeho u počítače použitým nádobím. Protože vždycky jsem si já osolila hned, aby on si solničku mohl vzít s sebou.
A už nevrátit.
Pořešila jsem to, koupila ještě jednu tu stejnou, v Tescu i bez akce, plastovou s modrým víčkem, mořská sůl Pobřeží na vaření s jódem, je praktická, dobře stojí na stole, dobře sype, a když člověku cestou k počítači vypadne z ruky, nerozbije se.
A už jsme si oba stejně emancipovaně rovnoprávně mohli popřát dobré chuti a odejít ke svým počítačům s vlastním talířem i vlastní solničkou…
Akorát že dneska jsem vařila.
A zas jsem neměla solničku.
Jedna byla v pokoji u syna, jedna u mě.
Musím dokoupit ještě jednu solničku, mořskou sůl Pobřeží na vaření s jódem. Abych už ji konečně měla i na to vaření.
Protože kolik máte solniček, tolik máte místností.
Ještě že máme jen 2+1…
Komentáře: