si.Je dvojí způsob jak psát.
První, soustředit se a z těch několika lidí pořád přítomných v hlavě vybrat a vyseparovat a vycizelovat jen jednoho… Do dokonalosti…
A nebo zůstat jen objekt, jímž všichni naráz procházejí, nepovolit si jakýkoli vstup mezi ně, neřídit je, nekorigovat, ať je jich kolik chce, nemluvit na ně, neptat se jich na nic, nenormovat je ničím, a vydržet to tak dlouho, až se všichni ti různí lidi různými cestami sejdou na jedné křižovatce, protože oni se vždycky někde sejdou, a do té doby jim jen naslouchat a psát, stíhat psát…
Je zvláštní, kolikrát se mi chce psát rukou. Na papír. Nestíhám. Tak ani tak. Kolikrát mi nezbývá síla. Na soustředění se až do konce. Dělají si ti lidi tam, co chtějí, pořád někam jdou, od sebe místo k sobě, nebo dva jo, tři ne, nesehnatelní do jednoho stáda, pamatuju si jeden film ze školy, o moderním pastevectví ovcí v Austrálii, sháněli je tam dohromady vrtulníkem, prý úspěšně, ale z té výšky se ten rozvlněný, rozpohybovaný půdorys stáda stejně jaksi pořád rozpadal, v hlavním směru pohledu kamery před vírem vrtulníku se ovce sice srážely k sobě do houfu, ale ve všech ostatních směrech se zas rozpadaly, oddrolovaly se jako drobky od chleba, chleba bobtnající ve vodě, buňky epitelu v zárodečné vrstvě přirůstající, ve vrstvě povrchové odumírající do nepočítaně šupin…
Tak honím ovce. Tak sebevážně píšu, ponořená sama v sobě, zažraná do sebe jak sebe sama parazit, jako kdysi, pak zas ne, a pak zas jo, protože když ne, pozná se to, já to poznám a netěší mě to…
Těší mě číst sama sebe, když je tam něco, co mě při každým čtení znovu zabolí. Jako rána po vyškubnuté pijavici. Jako poškrábání se v místě, kde to svědí, i když na to člověk zrovna nemyslí…
Těší mě psát, protože mě těší to po sobě číst. Vstupovat tudy do svých světů. Jediný způsob, jak se vrátit a znovu ucítit už jednou prožité.
A stejně tak, jako když dočte člověk knížku, zaklapne ji a řekne si Uff, dobrej příběh – a tím to, co v knížce chvíli žil, odsune do bezpečí nereálu, stejně tak, jako když ženské přebíjejí pláč vztekem a vztek pláčem, stejně tak, jako když mě v tu nejtišší nejvážnější chvíli ve dvou napadají ty nejmorbidnější nejdebilnější vtipy, stejně tak i ránu po pijavici je nejlíp počůrat… A sebevážnost odstřelit, než se z dobrého sluhy stane zlý pán.
Který by brzy místo mě samé začal rozhodovat, kdy co nechá zabolet.
Věc, na níž začne příliš záležet, těžkne k neunesení.
Jo. Vypouštím duhový bublinky intelektu, a pak je sestřeluju.
Komentáře: