že vás pánbůh nechává nahlídnout do jeho darů, abyste pořádně dobře věděli, co nedostanete?
-
Ano, taky.
-
Přesně…
-
Nevim, nechapu, jake dary? Moudrost? Krasa? Zdravi? Zivot? JIne dary? Ktere? :o)
-
Ne. Spíš mívám někdy pocit, že dostávám dary, o kterých jsem nevěděl, že existujou, které si nejspíš objednal někdo jiný. Ale neodmítám je, nevracím. Protože, co když si u té nebeské zásilkovky opraví adresu?
-
Radko, nevadí.
Mod., včera v noci jsem tě nezávisle na tomhle článku a komentáři četla.
Jirko, myslela jsem při psaní i na tebe, že ty rozumět budeš určitě. :-)
Fousku, to bude ono. Někde u nebeské brány občas pošlou něco blbě, a jen co si to člověk rozbalí, přilítne pošťák, že pardon a že to patří jinam. :-) -
Jo, někdy mám ten pocit, ale nějak to s ním zaválím a vysvětlím si fikaně, že je to tak dobře, že jsem získala ještě víc – jiný postoj k tomu, ne marné toužení, ale krásné smíření otevírající další možnosti.
A jindy mám pocit, že dostávám nahlédnutí (jen na momentík) do čarokrásných zákoutí proto, abych věděla, že jsou. nemusím už do nich nikdy přijít. Možná přijdu, možná ne, ale vím, že jsou, a to je uklidňující.
Ale hlavně – dostala jsem tolik darů, které nevyužívám! Jsem dlužník.
-
Ted jiz chapu. Ze clovek si mysli ze to vrtkave a nestale š. konecne na nej sedlo a ono si to najednou rozmysli a bezi si sednout na jineho v…
-
Hmm… Liško, většinou mi to tak taky funguje. Aplikovaný na chlapy, vztahy, práci, děti, zvížata, vlastní zdraví…
Akorát občas je něčeho moc už příliš. Nebo moc najednou. Víc než ze tří stran naráz se to už zvládá blbě.
Tovíš, taky si snažím vysvětlit, že když jsme na podzim vší silou vytáhli kobylu ze smrtelný nemoci, nebylo to proto, abych se musela koukat, jak mi na ni po zdánlivým uzdravení další dva roky bude umírat o to pomalejc, ale že to bylo proto, že jsem od pánaboha dostala šanci získat od ní její hříbě. Aspoň jedno.
Ale moc to nefunguje, zvlášť když jsem s ní.
Tak se moc modlím, aby aspoň to hříbě… -
Ajé.
Mně stačí dvě věci najednou, nemusí být ani tři, aby mě to vykolejilo a zmobilizovalo moje trpké úsilí na cestě k dalšímu milníku. Je to dřina, ten život. A navíc bude i hůř. -
Jám mám pocit, že si ze mě Hospodin dělá neustále srandu! Furt cosi naznačuje a já zaBoha nemohu přijít na to, CO:
http://ateo.cz/frame/phpgal/pict//4.387.jpg -
:-)))
-
Bůh je! Právě jsem svůj předešlý komentář potvrdila kombinací písmen "HIHIK". :-))
-
Radko, (7) tak nějak jooo…
-
Premyslim o tom ze jsem stara. Ze mozna kazdy jednou dopluje do momentu kdy si sedne na prdel a nechce nic. Vubec nic. Jen at jsou vsichni kolem nej zdravi a pak je jen tak lehce a laskyplne setrasa ze sebe. A je uplne jedno kterym smerem se vsichni pinozi, vsechno je dobre. Protoze cil je uplne vsude.
-
Někdy dá dost a já se v tom topím a neuplavu to. Jindy, jakoby zapoměl že jsem a tak dlouho čekám. Pak nečekaně toho pošle zase víc. Má to tak asi každý. Kdysi, a už víckrát jsme tu psali o tom, že bez smutku bychom si nevážili radosti atd. Toho spadnutí kamene ze srdce, když skončí zlé období. A když to pěkné trvá až moc dlouho, čekám už podvědomě co mě zase čeká, protože to tak funguje…Naštěstí, že aspoň tak…Pořád nosím v sobě tu naději, že když je blbě, už zítra může být úplně jinak ;)
-
Tak tak.
Ba ba.
A hurá do dalšího průseru! -
Tak si říkám,Ruliso… něco jako balónek z pouti…. ty výrazy v obličejích dětí, když balónek praskne, sotva ho dostaly…
-
bůh neexistujekdyž mám pocit, že už víc neunesu, naložím si víc, abych si dokázala, že jo.
a když si myslím, že si to nezasloužím, jen si přivoním.
všechno si dělám sama svym očekáváním, touhama, sny. protože sis představovala, když kobylu…jen další důkaz Tvý síly, ruliso. zlomíš se nebo najdeš další strunu?
-
Rulisono zdá se, že jsme měly podobnou náladu:-)
-
Ru, přeju hodně síly…a nejen to…
-
Nechte toho povzbuzování. Mám z něj chuť přestat tady psát.
Zaúplaťbůh za "hurá do dalšího průseru…"Radko (14), nevím, myslím, že každý ne. Ty máš v sobě to kvoční láskyplný setřásaní daleko víc než já.
Bos, když mám pocit, že už víc neunesu, znamená to, že už víc neunesu a že si musím na chvilku odložit. Jinak má moje neunesení dost hrozný následky pro všechny, co na mně víc či míň závisejí.
Nevím, co ty víš o tom, co jsem si představovala. Nebo o čem všem je ten pidi článek. Neškol, prosím. Myslím, že jsi trochu jinde. -
Vidíš, a když jsem ti já před nedávnem tohle řekla, to o tom : "Zaplať Pánbů, ať jsou všichni zdraví", nebo něco v tom smyslu, a to ostatní, to že jsou starosti na pytel, tak jsi dělala, že mi nerozumíš. A že ty průsery se s věkem navyšují a ne že zmenšují !!
-
Elizo, to bylo na mě, nebo na Radku? Popravdě – já tomu moc nerozumím ani teď. :-)
-
Kdo (nebo co) tě tak nabrousil (nebo lo) Ruliso? Sedím tady a bojím se něco připsat, ale připíšu, protože to "bání se" mi s tvým blogem dohromady nejde a doufám, že ani nepůjde.
-
neškolím. jen nejsem schopná psát o třetí osobě.
-
Jirko, napadlo tě někdy, jak je strašně omezující, brzdící, křečující, že se bojíme, že se někoho dotkneme? Že s evlastně bojíme, že nám náš názor někdo nevezme?
A z druhý strany: Čeho je to projev, že se nás dotýká, že se urážíme, když nás ten druhej nepochopí nebo dokonce odmítne? Odrazí nás, nestojí o naše skvělé myšlenky, o nichž jsme byli přesvědčeni, že pro něj prostě musejí být přínosem?
Jo, leckdy je nám to líto. Ale koho je nám ve skutečnosti líto? Sama sebe…
Často to řešíme daleko víc, než ten dotyčnej sám. Zbytečně.A Jirko, a víš na co jsem přišla od tohohle prvního "poschodí" úvah? Že úplně stejně se bojíme i odpovědět, když třeba se nás někdo dotkl. Netrefil se. Myslíme si o něm, že je vedle jak ta jedle. Že má nějakou svou rádoby imidž, pozici, pózu, ze které se prezentuje a že mu jde spíš o tu prezentaci oné pózy než o komunikaci… A přesto to neřekneme. Nenapíšeme. Jsme "slušní", decentní, ohleduplní, taktní, tolerantní…
A po nějakým čase nás to začne srát. Vidíme, jak jsme vlastně zbabělí a pokrytečtí.Není nutno se kvůli každýmu komentu nakrkávat, vytáčet a bojovat plamenným mečem. Právě naopak. Takže je asi dobrý začít tou taktní a slušnou ignorancí nežádoucího, naučit s enapřed neodpovíddat a nekomentovat to, co se mě dotklo, aby se člověk naučil, že ho to vlastně doopravdy až tak nevytáčí a není důvod k vytáčení a že na tom (druhým) skutečně až tak nezáleží. Nenechat se strhnout k nadměrné "angažovanosti". :-)
Ale pak – v druhým patře – se naučit taky si s tím klidem neangažovanosti stát za svým a říct svoje. Co chci a co nechci. Co se mi líbí a nelíbí. Co si myslím. Když si to doopravdy myslím. Páč tam už to není o druhým, ale o mně samým. A na mně mi záleží. :-)
-
bos., uvažuju, že mám v tom PMS snížený IQ, protože jak v případě Elizy, tak teď u tvé odpovědi mi přijdou ty reakce nelogický. Jako by argumentovaly přesně tím, co co jsem na nich předtím odmítla. :o) Ale jste dvě ku jedné, tak je možný, že jsem mimo fakt já.
-
ad 26) Ano! Přesně tohle mám na mysli taky :) a tak jsem myslel i tu 24). Nechtít se dotknout, ale zároveň se nějak projevit, abych se nedotknul tím, že budu mlčet :-) A zároveň nemít pocit, že něco nenapíšu jen proto, abych se nedotknul. Nevysvětluj si, prosím, ten můj předchozí komentář jako nakrkávací, právě naopak. Neznamenalo to:"Nebuď nabroušená, nebo nebudu komentovat." :) Znamenalo to:"Buď nabroušená, ale jenom chvíli. Nezbytně nutnou chvíli, protože o falešná pozlátka a pózy nestojím a vím, že tady je zbytečné s nimi počítat, nebo je snad hledat." Popsalas to dobře. Tenká linie, slabá hranice a těžká rozlišitelnost toho, co ještě nenaštve, ani nepodstrojuje :-) Díky
-
mimo nejsi, jsi v tom, a podle reakcí si byla ráda, že dejcháš :) a já jsem z polskýho výletu ještě celá divoká :) uáá, tak si to tady hezky uhladíme, když jsme se navzájem pěkně píchly :))
-
Vidím opakovaně, že komentáře jsou pro Rulisu velké téma.
Protože ony jsou velké téma. Pro toho, kdo vidí za věci, chce proniknout do věcí, slov, nejen jejich jejich tónů, ale významů (což já většinou opomíjím a nemám ten vhled), a kdo umí nepředpojatě číst. -
Holky a kluku díky. :-)
Jo a jo a jo… -
Ru,ja vzdycky ocenovala ze jsi rekla na rovinu ze seru. Asi jsem nejaka pomylena, ale me to dela fakt dobre. Asi jsem uchyl. Ono ja odjakziva ujizdela na sadomaso :o)
-
Radko…:)))
-
Já teda taky (s tím ježděním…), tak možná proto mě baví tejrat sebe i druhý slovama. :-)
Napadá mě – jestli tejrám ty druhý proto, že jsem podobojí, nebo proto, aby mi to vraceli a já mohla bejt tejraná jima, nebo proto, abych se pak mohla tejrat, že jsem jim ublížila…
Heh, to je psychológyje… :-)) -
Uz jsme kdysi myslim o tom psaly. Tyrani sebe i toho druheho je urcity druh intimity. Tyram a necham se tyrat jen od nekoho komu to dovolim. Je to vylomeni a prolomeni pruchodu, propojeni dvou v jedno. Tyram a necham se tyrat jen nekym komu se povedlo prekonat ochrannou tvrz. Treba jsem jen jsem na chvili slozila zbrane. Kdo vi…
-
:-)
-
Héhto teda je psycho…logie o týrání :))
To já teda JABKO :))) -
No,docela by mě zajímalo jak jste se projevovaly/i/,je tam i Jirka,před rokem 1989.Píši to zcela bez ironie.Vím,že Vám bylo o 18 let méně,mnohé jste byly,/Jirka promine/,středoškolačky,ale některé možná už ne.Tam se ozvat,pokud jste cítily nespravedlnost v jednání někoho k někomu,/nejenom k sobě/,kdy jste se mohly dostat do křížku s komunistickou mocí,s reálnou možností dostat kdykoliv přes kokos,to bylo myslím trochu jiné kafe,než v sobě tutlat něco,nechtít se dotknout jedince atd..Nicméně ale souhlasím s Vámi,že obecné chování je takové jak píše Ru i Jirka.Ovšem je otázka"jestli nazvat věci vždycky pravými jmény",pokud to tak cítíme systém..jsi vůl jak lev..nebo i k takovým,kteří si to z našeho hlediska nezasluhují,se chovat více méně slušně.Pokud ten druhý je v jakýchsi mezích inteligence,dojde mu,že naše slušnost není naší slabostí a zařídí se podle toho.Pokud ne..no tak potom je zbytečné s ním ztrácet čas.
-
vul jak lev? co to ma vyjadrovat tohle prirovnani?
-
To viš.Brňáci.Myslí tím velkej vůl.Grandiozní vůl.
-
ale ze by to pobralo neco z logiky, to moc ne, co? :) ale chapu, brnaci museli bejt vzdycky neco extra.. neco jako prazsti pepici :) mozna proto se mezi sebou nemajou tak radi :)
-
Exi, ale že to sedí, tahle kritika od někoho, kdo píše "nemajou". :-)
-
Takže"exexi"..kde je Tvoje rodná víska?
-
to jak jsem chtel trefit na klavesnici "i", tak se mi v ty rychlosti podarilo stisknout obe ty pismenka okolo :)
moje rodna viska je u brna, "Chicony", a ted pobyvam v praze, takze obyvatele obou mest znam :)
-
člověče nemívám ten pocit…a ta otázka mi už tehdy přišla nesmyslně položená. Až mě to zaskočilo, protože jsem si automaticky odpověděla NE. A teď, když jsem se tu nachomejtla zase, rozhodla jsem se
odpovědět.
Nemám ten pocit, protože mi dává přesně to, co mám dostat. A když vidím jinde něco, co bych chtěla, tak VÍM, že mi to neukazuje Bůh, ale já to tak vidim. Moje ego. S tim von chudák fakt nemá co do činění. Proto mi ta otázka už tehdy přišla divná. Teď jsem jenom zformulovala proč. -
Myslím, že ti přišla divná proto, žes ji pochopila jinak. :-)
Není to o tom, co je (k mání) někde jinde.
Možná tam mohlo být i "…pocit, že Bůh dává, aby měl co vzít"? – To je jedno. Stejně to je popis takových těch chvilkových stavů, co možná někdo zná, možná ne, ale pro mě už zas není aktuální. :-)
Asi to není dobrý téma na opoždění reakce po rozmyslu. :-) -
to uz bylo v Dablove advokatovi:
Bůh se rád dívá.
Obdaří člověka instinkty.
A co udělá pak?
Stanoví pravidla, která je potlačují.Podívej se, ale nesahej.
Sáhni si, ale neochutnej.
Ochutnej, ale nepolykej.A zatímco ty se můžeš přetrhnout, abys vyhověl, co dělá?
Směje se, až se za břicho popadá! -
Jojo.. dava… mi nahlidnout, ochutnat, aby mi to vzapeti vzal… a obcas mi nezapomene pripomenout to "krasno" – to kdybych snad chtel zapomenout a prestat touzit a snit. Jojo, sny jsou fajn, ale realita je drsna. A kdyz On mi porad naznacuje "Jeste vydrz, vsak ted uz vis jak TO MUZE BYT KRASNY a tak doufej, ze >jednou< bude"… To si rikam – Zmetek jeden, proc mi dal ochutnat, poznat neco, co mi hned zase vzal. Ale pak, az me prejde momentalni vztek, tak se Mu zase omluvim. A rikam si – Vzdyt na svete je tolik lidi, kteri "absolutni krasno" nepoznaji nikdy za celej zivot. Tak ja jsem vlastne stastnej clovek, kdyz jsem mel moznost ochutnat pocit absolutniho stesti, i kdyz trvalo tak kratce. A navic – vzdyt ono je to stejne tak relativni – pro kazdyho znamena "absolutni stesti" neco naprosto jinyho a tak jak ma On poznat, ze ja bych rad zrovna tohle a ne tamto. Kdyz je tu nevimkolik miliadr lidi? Chudak malej, ze. Vzdyt neni na svete jeden ten, aby se zavdecil lidem vsem, tak ani On nemuze, ze. A nakonec – kdyz mam dve nadherny zdravy deti, co vic bych mel jeste chtit. Ale jsou chvile kdy se mi zda, ze mi to nejak nestaci. Ale obavam se, ze On mi nepomuze, ze musim sam, ale nemam silu/odvahu/nevim jak – a zaroven vim, ze to vse jsou jen vymluvy malyho clovicka.
Haha.. a uz zase placam… a navic ateista telem i dusi… nebo nejsem? kdovi… ja sam si uz nerozumim…
P.S. nejakej psychiatr je tu k mani? :-)
-
Klid Honzo, všichni jsme nějak a někam ujetý a psychiatři…kolikrát mají sami co dělat se sebou. Ale tohle na nic vážnýho nevypadá :)
Nejsem ale psychiatr :) -
Aninko zlatoucka….. dekuji za utechu.
-
Honzo, to nepotrebuje psychiatra :o)
-
Radko – a co to potrebuje? Porad…
Komentáře: