Nevím, jak začít. Sedím tu a vymýšlím název rubriky, kterou kvůli tomuhle prostě musím založit novou. Speciální. Road movie. Dámská (do)volenka. 3D na cestě.

Sedím tu, sedm set mega fotek přebraných, roztříděných, upravených, sedm set giga myšlenek, pocitů, obrazů, vůní nepřebratelných… Schválně jsem si celou tu cestu nic nikam nezapisovala. O tom, co bylo. Kde. Topograficky, faktograficky. Abych, až to skončí, to nechala samo v sobě se přetřídit, co zbyde, co vyplave nejvíc nahoru, co přeroste nad ostatní… A abych pro samý psaní nezapomněla. Ty pocity. Takový, jaký byly původně. Hned v tom okamžiku. Abych si je nepřepsala.

A teď jich mám nějak moc. Jako když si člověk naplno užívá vnímání něčeho od začátku až do konce.

Možná proto jezdí občas na road movie. Aby si mimo koleje svého životního řádu, který je schopen dodržet a správně odžít jen s tupě polovypnutou hlavou, dopřál luxus opravdového, úplného vnímání. Oživujícího. Ozdravujícího. I po návratu do řádu udržujícího tu polovypnutou hlavu jen v takové míře vypnutí, která je nezbytně nutná.

Jsem šťastná. A nemám potřebu o tom psát souvisle.Tak mi odpusťte, že výsostně slovní blog na pár článků zahltí fotky a že průvodní slovo u nich bude občas bez ladu a skladu.