A pak jednou konečně přišel jeden dlouho očekávaný a plánovaný, krásný, teplý jarní den, den volna z práce, kdy jsem na tu dlouhou cestu místo kalhot radostně oblíkla černou sexy midisukni a svlíkla spoďáry, co se pod ní nepěkně rýsovaly zaříznuty do tuku na bocích.

K tomu sandálky a sexy tílko bez rukávů, (staro)nový ústřih a barvu vlasů a přehršel natěšeně excitované nálady.
Taking-off.

U první pumpy jsem koupila dálniční známku, ale benzín se mi zdál ještě docela drahý, u další pumpy jsem zjistila, že jsem asi u té předchozí měla koupit i ten benzín, protože ceny se od posledně poněkud zvedly.
Tak u Ona? Ale u Ona bude fronta a mně se nechce v tomhle krásným dnu, v eforii z cestování a očekávaného setkání poskakovat dvacet minut ve frontě kvůli pár korunám na čtyřicetilitrové nádrži, i když jsem si nechala docela slušnou časovou rezervu na dojezd…
Tak poslední pumpa před městem.
Mrknutí oka, jak jsou rozmístěny stojany, pak zacouvání k tomu se zeleným pruhem…

A natankovala jsem naftu. Do plna.
V euforii z krásného dne a očekávaného setkání jsem si jaksi vůbec nevšimla, že u zeleného pruhu beru do ruky nezelenou čerpací pistoli.

Pumpař vytáčel na mobilu servis, ještě než jsem se naplno rozbrečela, pak mi udělal na účet podniku kafe místo frťana a trpělivě počkal, až se vzpamatuju aspoň natolik, abych mu zaplatila tu naftu.

Asistenční služba byli dva opraváři z dílničky ve větší garáži pod sídlištěm, odtáhli, vypustili, utěšili, popovídali, nechali převlíct z minisukně do kalhot, páč při čekání před dílnou se začlo zatahovat a foukalo, nabídli zařídit v červnu technickou, dolili pět litrů benzínu, slevili z původně sdělené celkové ceny na zaokrouhlenou tisícovku a poradili, kudy kam nejblíž nabrat do plna.
„A ze zelené! Ze zelené!“

Nejdražší cesta do Prahy, jakou jsem si kdy dopřála.

Ti ve folksvágnech a béemevéčkách pak teda trošku čuměli na zelenou křapku sviště, co kolem nich sviští stopadesát, ale nakonec jsem to i docela stihla. Ani ruce už se mi neklepaly, když jsem konečně zaparkovala.
Jen ten foťák jsem si měla přeci jenom z auta s sebou na tah po městě vzít, té fotky, kterou jsem tím pádem Fousovi neudělala dole pod Václavákem, budu litovat ještě na smrtelné posteli.

První hospodu a stejk v ní si ještě pamatuju docela jasně, zbytek už je v paměti jakýsi flexibilní. Zpívali jsme, s Fousem tak trochu i tancovali na ohnivé rytmy studentské kapely v podzemí metra, konverzovali o něco později s jemnými, decentními ukulelisty. Liška po nich hlasitě a neochvějně vyžadovala, aby hráli taky tak hlasitě, jako ona zpívá, a aby hráli nějaké spirituály, Ten džbán, ten džbán z nepááááálenéééé hlííííny…

Druhý den k polednímu, když už se mi přestala motat hlava aspoň natolik, abych mohla řídit, jsem přejela na druhou stranu Prahy. Abychom měly auto k dispozici, až se budem vracet z druhého dne prohlídek kulturních pamětihodností, tentokráte už za střízliva.

Fotila jsem ptáky u vody a pak hospodu, kde jsme si daly jehněčí kýtu, co nebyla ani kýta, ani nějak extra dobře udělaná, a kde jedinej kuřák v kuřácké části byl ten harmonikář, co úpěnlivě nahrazoval kolovrátek kousek od našeho stolu. Liška fotila mě a já fotila Lišku.

(Liško, taky bys mohla dát z té hospody třeba tu, co se mi tak líbila.:-)

Prošly jsme se po městě a fotily i jiné lidi. Některým záběrům prostě nešlo odolat.

Na tuhle výstavu jsme nakonec nešly:

Navečer jsem se zabydlela v minipokojíku u Lišky, pod příjemně horkou sprchou spláchla zbytek opice po předešlé noci, odeslala jisté osobě mejl, že dnes už bude večer naštěstí klidnější, a byla představena sousedovi, který se nadšeně zaradoval: Bude mejdlo!

Půlka flašky modré rulandy po Fousovi byla supr jako start.
Kolik toho bylo dohromady, než jsme dojeli do cíle, to přesně nevím, ale bylo toho hodně.
A bylo to dostatečně hlasitě i s vokály, basou a bicími.

Ten cudný autoportrét, co si Liška pověsila v článku u sebe, vznikal takto:

Další den začínal opět až poté, co jsem mohla za volant.
Což opět nebylo ráno.
Aktérka Dee nás viděla ráda, ale bylo vidět, že nejradši by se už viděla s přítěžkem odloučeným.
Nojo, dycky se říká, že někdo něco vláčí jako kouli na noze. Některé ženy by asi mohly vykládat o vláčení koulí na zcela jiné části těla…

Výroba vitamínových bomb. Bylo to dobré a byly jsme při tom bedlivě nenápadně sledovány.

Snad se tedy už tenhle týden podaří a devět měsíců dřiny bude úspěšně završeno.
My jsme završily (-i, i se sousedem) nedělním nákupem, při němž jsme vlastně nic nekoupily a shodly se, že čím je člověk (rozuměj žena) starší, tím se na sebe nakupuje hůř. Tak jsme se sousedem aspoň prubli tamní dětský tobogan.

A tím je pohádky konec.
Dojela jsem domů, a ač už polomrtvá únavou (a k údivu mého syna tentokráte zcela bez chuti na alkohol), tak s úžasným pocitem, že jsem na téhle cestě natankovala nejen benzín i naftu, ale taky spoustu jiného, co už jsem asi hodně potřebovala…

——

Dodáno P.S.:
Hudba, co Lišce v sobotu chyběla do tématu
hudebního setkání, pro mě byla ta písnička z autorádia, kterou jsem v tu
chvíli zesílila a která mi zní od té doby v hlavě jako stálý tichý tón na pozadí: