…ovoce dozrálo a opadalo, listí ze stromů pomalu opadává…

Říkala jsem si, že tenhle článeček trošku pozdržím, aby to Barču nepoložilo. Ale už snad je vše zas v kolejích všednodenních a víkend v archívu vzpomínek, tak snad už můžu…

Jak jsme tak jezdily vyhlídkovou, po loukách, lesích, okreskách a zapadlých vískách, vcelku záhy jsem si všimla, že auto táhne do leva, volant není rovně a občas to v zatáčce od předního kola zakvílí náznakem záběru do smyku.

Že to není podhuštěným kolem, jsem si změřila na manometru tam u té pumpy.
Že to není jen rozhozenou geometrií, jak mi tvrdil synek večer doma, jsem tušila i bez manometru.
Jenže co s tím o víkendu, když můj opravář dojíždí na dílnu jen v pracovní dny…

Nezbylo než doufat, že andělé nám budou v tom krásném setkání a výletování přát a při nás stát a že Barča o autech neví tolik, aby se bála, že to kolo vyosené ven z blatníku upadne, jako jsem se bála já. Protože je to asi dva týdny, co mi synek povyprávěl, jak jeho kolega v práci koupil svojí dívce ojetého Suzukiho Swifta, neprokoukl zamaskovanou, něčím zapatlanou rez na šasí a hned při asi třetí jízdě se autíčku kolečka rozplácla do stran…

Tak jsem jezdila opatrně a plynule a vyhýbala všem možným dírám i hrbolům (na rozdíl od svého, ehm, normálu…) a hlídala, jestli je volant nakřivo furt stejně, nebo se to znatelně horší.

Znatelně nehoršilo. Jen skoro neznatelně.

V úterý po státním svátku jsem auto odvezla naproti naší firmě na dílnu onomu milému hodnému panu opraváři, co dojíždí jen v pracovní dny.
Díval se divně a řekl, že na zvedák to dá až zítra, že to tam chvilku může stát.

Ve středu mi řekl, ať to tam nechám stát, než si pořídím něco jiného a než budem vědět, jestli ty dvě zatím nesjetý zadní gumy použijem, nebo to prodáme na likvidaci i s nimi.
Kolo ještě neupadlo, ale prý dál než od něj domů ať už s tím na žádný pád nejezdím. A že ano, že opravdu je dobře, že v tu neděli večer už jsem nikam za nikým na noční návštěvu nejela.
Při řeči stál u podvozku auta, k němuž jsem vzhlížela nahoru na zvedák a slzela, a ukazováčkem olupoval rez z nápravy tu a tamhle a tamhle… Za každým oloupnutím, zůstávala průhledná díra…

Šklebila jsem se a bojovala grimasami a snahou o drsný ironický humor, ale nakonec jsem se prostě rozbrečela. Bral to s klidem, když jsem se mu zcela irelevantně a pitomě omluvně snažila vykládat, že to auto se mnou začínalo tady v tom novém místě, novém životě od začátku, že mě sem přivezlo, že jsem do něj za tu dobu naložila tolik, tolik… změn… vzpomínek… nálezů…
Moje první auto, první jen a jen moje, napsané jen a jen na mě.
Moje milá zelená… krabička… prý od bot, zdehonestoval ji jeden. Opovržlivě laskavě. Zůstalo jí to.

„Jsem hrozná, přeci to není zvíře…“ řekla jsem už ve dveřích na odchodu z autodílny a napůl jsem se ještě otočila.
A nebyla si jistá, jestli to ne-zvíře na mě náhodou nehledí smutně, tak smutně, odevzdaně umírajícně…
Koně se taky střílejí. Se zlomenou nohou.

Když umře zvíře, má si člověk hned pořídit stejné další, aby se netopil v žalu, neodkládal to až do neurčita, přepnul na radost…
O dvě pěkná starší pětidvéřová fiatí Punta kolem dvaceti tisíc z internetu jsem přišla, než jsem se rozhoupala, jestli tam zavolat a jestli to není daleko.
Další taková se zatím neobjevila, ačkoli hledám poctivě projížděním inzercí nesčetněkrát za den, pokles pracovního výkonu ve prospěch mého zaměstnavatele nepopiratelný.

Jen občas, jen tak na okamžik se z okna firemní jídelny mrknu naproti na plac před autodílnou, z práce domů mířím pozadu rychlým krokem, co nejrychlejším, rovnou k zadnímu východu, a jen tak kradmo mrknu… doprava…
Stojí tam. Pořád. Zelená, smutná, odsouzená.

Takhle se z ahasvérů stávají pěšáci.

Je podzim. Ovoce dozrálo a opadalo, listí opadává, kola ze Suzuki Swiftů opadávají…

Kdybyste někdo věděl o nedrahém autíčku, ideálně Puntíčku, co mi zas aspoň těch šest let vydrží, než mu upadne kolo, budu ráda za echo.
Potřebuju krabičku od bot… Na vzpomínky…