…ale po dnešním snu nad ránem si to asi ještě rozmyslím.
(Povídání speciálně pro sénum severijórum arbitry elegancijé.)Šla jsem na pohřeb. Poslední, všichni ostatní mi ujeli. Nemohla jsem najít černý šaty, nebo aspoň halenku a sukni, tolik šustivých černých různých velikostí, žádná na mě, a když jsem našla, nemoha jsem najít černý kalhotky…Přijela jsem pozdě. Jako obvykle. Jako obvykle jsem nemohla najít ani místo na zaparkování. Z dálky vidím, jak se dav před krematoriem (odkdy je brněnský krematorium rohovej barák na křižovatce, s vchodem po schodech a zábradlím z černýho kroucenýho železa?) přelívá dovnitř a mizí z ulice…Coby opozdilkyně potichu vstupuju dovnitř, z haly jak přijímacího salónu nevěstince mě nasměrovali za plátěný zašupovačky, tam další dveře, hned za nimi sedí v tichu k sobě sklonění dva preláti v černém, v tichu veledůstojného hovoru pod věšákem na kabáty, a o kus vpředu – konečně – ty krematorní lavice, schod a piedestal na rakev a kytky, stoleček a pultík pro mluvčího…Dívám se, nikdo mě nevnímá, moje blízká rodina, stejně jak ti černí preláti, hlavy k sobě skloněné, všichni zaujatě tiše diskutují, tuším, že rozmlouvají o mrtvé, ano, moje babička, už jsem jí sice jednou na pohřbu byla, ale tenhle je větší… Nikdo mě nevnímá, ani rakev tam není, ani květiny, jen cedulka se jménem na tom místě, a ten mluvčí za svým pultíkem – chystá na něm chlebíčky, zákusky a víno… A nosí na stolky u lavic… Příbuzenstvo v černém sklání hlavy nad talířky se zlatým lemováním…A černí preláti pod věšákem na kabáty hrají kostky. Zmatená prchám zpátky do přísálí.Někde, za nějakými jinými dveřmi, přece musí být ten pohřeb doopravdy.
Nebo aspoň něco doopravdy.Není to přísálí. Je to jakási komora, komůrka, jedno jediný okno mrňavější než z té nejmrňavější koupelny a jedna široká dubová skříň, jinak nic, a za mnou vchází kdosi, celou dobu šel za mnou, už od toho auta, tam mi přece ukazoval, kam zaparkovat, teď už to vím, je taky v černým, ale nepatří na tenhle pohřeb… Vím, to on mi donesl obsílku s parte…Zvedl mě, za ruce pověsil a přivázal na šprušli v té černé skříni. Jinak prázdné. A pak, s černým jiskřením v černých očích, postavou, tváří i charismatem esence sexu, mě od pasu dolů přizvedl k sobě a rozevřel nohy pod sukní bez kalhotek a rukama prsty jazykem mi zkroutil tělo zevnitř… Přesně a s těmi nejsprávnějšími přestávkami na vychutnání, tak strašně krásně, strašně dokonale… až mi všechno pod ním kolem něj ztuhlo v křeči chtění, tak na krajíčku, jak to jen jde – Ty vole – kvílím si v té excitaci – tohle až praskne, to bude orgasmus života… Tak dělej, už, už..A on najednou nic, jen si tak drží to moje rozsvíjený na prasknutí pulsující půltělo v náručí, jako že co teď já, tak ať se ukážu, ať hledám – a já hledám, zoufale hledám, kde ho má, snažím se aspoň ho cítit, stačilo by mi teď už asi jen fouknout a budu… Jak protržená přehrada… Jak přehřátej burčák v zašpuntovaný pětilitrový petce… Jednu ruku mi k tomu dovolil, odvázal, už nemyslím, jen hledám, Uáá, kde jsi, kde je tě ten podstatnej kousek, co ho tam tak strašně potřebuju, vyplnit se jím, když sama, tak sama si tě vezmu… Tady, mám tě…Bože můj…Je maličkej. Tak maličkej, jako můj malíček. Skrze nepříčetný zoufalství beznaděje, skrze šílenství z bolesti neuvolnitelných křečí ke mně dolíhá, jak on se neméně šíleně chechtá.Je to ďábel….
Ale nejdu do nebe. Ani tak. Ani s těma namoženýma břišníma svalama nechci.Půjdu za ním. Však jednou mu to vrátím! Grrrr…