Původně jsem se odhodlávala napsat něco o dovolené a zážitcích s různými lidmi z poslední doby. Což jsem neustále odkládala pro nedostatek času, či energie, či naladěnosti…

Nicméně dneska jsem přišla z práce a syn měl doma docela pěkně uklizeno, myčka domyvší, co se nevešlo do myčky umyto v ruce, podlahy vytřeny až do koutů, od počítače ze svého pokoje se na mě usmíval, jeho kamarád srdečně zdravil, debatovali jsme o nastávající páteční synově cestě mým autem do Brna za babičkou, jeho první samostatné cestě za volantem tak daleko…
Pak přikoupil ještě jeden balíček špaget, a zatímco jsem na bazoši a sbazaru hledala nějaký slušný reprobedny k počítači, začal vařit večeři.

Nakoukla jsem do kuchyně.

„Za jak dlouho to bude?“ – „Tak za půl hoďky. Za dvacet minut.“ – „Ok. Tak to se stihnu ještě i vykoupat. Ty něco budeš potřebovat, že se tak snažíš, viď“
Syneček maličko, ale znatelně zaváhal.
„No, tak něco.“

Užívala jsem si ve vaně proudu teplé vody na vše způsoby a v pozadí hlavy přitom napůl nepřítomně trčelo očekávání, s jakou žádostí se asi mladík vytasí po večeři. O jakou výši příspěvku na jaký účel…

Povečeřeli jsme svorně u jednoho stolu, starého bílého kuchyňského stolu pod oknem, jímž chodí kočka ven a zpátky, Adam ví, že to mám ráda, aspoň čas od času, malý svátek, za kterýmžto účelem se ten stůl vždycky otře od kočičích ťapek. Uklidila jsem talíře, pochválila šéfkuchaře a slastně se protáhla, než si z lednice vytáhnu načatou flašku velmi příjemně suchého pozdního sběru Dornfelderu.

„Asi nebudeš mít radost,“ řekl syn hlasem ještě o pár stupňů sušším než ten Dornfelder. Sáhl do kapsy.
Tenký papír byl složený neurčitými barvami líce dovnitř, ale ještě než jsem ho rozložila na formát A4, z propsaných útržků čar od propisky na mě sáhl děs. Předvolání, pokuta, vyhodili ho odkud, ze školy, ještě než nastoupil… Papír bílý, žlutý a modrý…

„Jak moc…?“

„Jen trochu, jen dveře a kousek zrcátka, ale já za to nemůžu, viník je ten chlap, nacouval do mě od chodníku, když jsem ho objížděl, byli tam policajti, řekli, že za nic nemůžu a dali mu pokutu…“

Kouká, jak s dechem vraženým někam do ledvin koukám do bíložlutomodrého lejstra záznamu o dopravní nehodě.

„Mně je to fakt líto. Já se strašně lek. Strašně jsem se lek,“ říká zalknutě lítostivým hlasem.
Chápu, soucítím, ale soucítění nejsem s to vyjádřit.
„Předvídat,“ zachroptím svou mantru, co mu vtloukám do hlavy od února, kdy udělal řidičák, „předvídat…“

Jdu se podívat dolů, i když už je tma. Z okna, kterým chodí kočka ven a zpátky a pod kterým stojí moje zelené autíčko, svítí dost světla na to, abych viděla.

Moje zelená žabička s bídně potupně prošláplými pravými dveřmi… Už ji nikdo nikdy nenarovná, protože snaha o narovnání by stála lak, tudíž víc, než je celková dnešní hodnota žabičky.
Nebo já nevím.
Nevím.
Měla bych být ráda, že je moje dítě celý a že to nezavinilo. Jenže je mi smutno. Pro žabičku měsíc po protlačení technickou, čtrnáct dní poté, co na ni spadly vedrem rozeschlé schůdky pro kočku a ulomily jí levé zrcátko, teď bídně zafačované lepicí páskou… Dneska se smutně marně kolíbe zrcátko pravé. Neoriginální, kupované před dvěma lety na výměnu místo původního ulomeného o blbě postavenou přenosnou značku u výkopu…

„Máme větší spotřebu zrcátek než kol.“

Už aby bylo pondělí.
Tu cestu do Brna už odvolat nemůžu, babička už dostala echo.
Ale bojím se, bojím, ukrutně.
Co budu o víkendu dělat, abych vypnula hlavu…
Už aby bylo pondělí.