Miluju jeho římský nos, jeho brýle, přes které se dívá nebo které drží mezi prsty, když se dívá do mobilu, miluju, když si ty brýle nechává sundat ode mě, vleže na gauči, miluju jeho vražedný pohled, když se mu hodně nelíbí něco, co řeknu, miluju linii jeho zad a boků, kdy ráno vstává nahý, miluju jeho frotýrové pyžamo s proužky na triku, co na sobě měl i na horách, když jsem si myslela, že mě nechce… miluju pihy na jeho kůži, jeho rty jako čárky, jeho prsty na nohou, jeho naslouchátko, co musím hlídat, jestli je má, protože jinak při dotyku ruky, tváře mojí, píská, zvykla jsem si dívat, jestli je má, podle toho mluvím nahlas nebo ne, někdy chci, aby mě slyšel, někdy nechci, někdy něco říkám jemu, ale není potřeba, aby to slyšel, stačí, že to zazní, věřím, že k srdci to stejně dojde…

Miluju, jak občas neslyší. Miluju, jak občas nechápe. – Cože?- Miluju jak říká – Prdím. – A prdí. Miluju, jak se občas, třeba venku v lese, zanoří do soustředěných objevů svých myšlenek natolik, až zapomene, že…. – „Pocem, pocem!!! – „Nejsi náhodou na velké?“ – „Aha, tak ještě chvilku počkej…“  Miluju, jak opakuje instrukce, Tady se musí zavírat, Zhasni, Nezapomnělas nic? – Zapomněla, vždycky něco.

Miluju, že mi naslouchá, když potřebuje podržet, není na světě větší motivace k upřímnosti, miluju jeho klid, jeho pevnost, když potřebuju podržet já, je na místě, svém a stálém, a i když pochybuju a zmítám se sama v sobě, řekne – Klid, pořád tu jsem…

Miluju ho za to, že můžu napsat: Ať se bude dít cokoli, pořád tu jsem.