Navíc jsem zapomněla, jak jsem chtěla začít. Verzi z včerejšího večera i z dnešního rána.
Tak tu teď hledím do monitoru, ve sluchátkách Billie Eilish, na Seznamu jsem totiž našla odkaz na článek o ní a nic mi to neříkalo, tak jsem si chtěla doplnit vzdělání na Youtube a zjistila jsem, že její hudba je skvělé pozadí ke psaní, protože nejpozději od třetí písničky člověk zapluje do pocitu, že poslouchá pořád tu první.
Tak tu teď hledím do monitoru a přemýšlím, jestli my „staré blogerky“ (ve smyslu psavosti od dob Bloguje.cz, nikoli životnosti) máme o svých mužích víc článků napsaných, nebo nenapsaných. Kolik z nás píšem jen o těch, co nejsou zrovna akutně pod kůží, nebo spíš ještě hloubš. Kolik z nás zrovna v tuhle chvíli… mlčí…
Radši.
Protože psát o tom, s kým spím, když vím, co by si mysleli ostatní, co by na to napsali i co by nenapsali, ale stejně by to bylo, jako by to napsali… Psát o tom, když sama vím, co si o tom myslím… Nepřijde si člověk ještě blbější, když to o sobě napíše? Dokud to nenapíše, tak aspoň ještě chvilku jako by to nebylo…
A když to napíše, ví, že už to v sobě uzavřel.
Zazvonil zvonec a pohádky konec, pohádky umíráček.
A počet komentářů pod tímhle článkem v původní podobě mi sdělil docela jasně, jestli to sem psát mám, nebo nemám. Takže Ne.
I mně to takhle přijde lepší, tentokrát mi vůbec nepomohlo, že jsem se z něčeho vypsala.
Komentáře: