Nebo spíš Nepíšu, žiju naplno.

Je to zvláštní, vždycky, když jsem narazila na sdělení, že někdo žije naplno, mi naskočil obraz člověka, co se celý den prakticky nezastaví, vyvíjí nespočet aktivit a v téměř hyperaktivní podobě střídá umění se sportem a prací a bujarou zábavou…

Prostě takový ten moderní výkonný, aktivně žijící a nikdy ne psychicky unavený člověk.
Opak mě.

Protože já sice ráda a s gustem dělám různé nestandardní aktivity, ale moc nevydržím. Nevydržím jet na kole dvacet kilometrů bez zastávky, nevydržím být celý den aktivní, nevydržím celý týden bujará, nevydržím dlouho s moc lidma… Jednoduše to na mě naráz přijde, cvak – jako když otočí vypínačem – a vypnu i já. A prostě si musím odpočnout. Spát. Nic nedělat. Nic neaktivovat. S nikým nemluvit. Jen být.

Kdysi u té paní alternativní doktorky, co mě zbavila lupénky, jsem se od té paní alternativní doktorky dozvěděla, že mám velmi moudré tělo. Že si toho mám vážit a to svoje tělo poslouchat, protože jsem jedna z mála lidí s tím štěstím, že jim tělo umí tak jasně říct, co potřebuje.
Tak naslouchám. A poslouchám.
A když fakt nemusím, nedělám, co moje tělo nechce.
Ani třeba s nikým nemluvím.

Nebo nepíšu.

Protože moje tělo nechce myslet. Moje tělo chce žít. Jen tak.

Před lety ještě tam v chalupě jsem si zpívávala – Někde si najdu malej byt a tam si budu jen tak žít… – a dneska si říkám – Co je vlastně jen tak žít, je to jen, jakože málo, nebo jen, jakože už nic víc? Jakože na sto procent a na nic jiného už procenta nezbývají…

Jela jsem k Mrzatci před týdnem, tlustá po zimě, jako každý rok a k tomu zas o dvě kila meziročního přírůstku navíc, bylo krásně a slunko a horko a jela jsem v minikraťáskách, co už se mi beznadějně rozpadají prošoupáním o sedátko kola, a v lambádě, která mi bývala velká a teď táhne, a říkala jsem si, že tohle nikdy nebylo, aby mi při jízdě do kopce pleskala stehna o břicho. Aby mi při chůzi vedle kola pleskala stehna o sebe…

A pak jsem napůl jela napůl šla přes Lhotku a v tom nejprudším kopci za hospodou, kde měli předsezónně zavřeno a hospodký místo pinglování sekal trávu, si hrály tři holčičky na silnici, ta největší, očividně vše řídící, barevnými křídami dopisovala na hladké šedočerni asfaltu vedle už namalovaného slálacího panáka rébusy na hádání, přesně jako my kdysi na sídlišti, hra, kdy každý musí umět přidat slovo ze správné škatulky, podle toho, co na něj vyšlo nebo co mu padlo, kolik naskákal na panákovi, město moře zvíře rostlina, úžasný, ještě pořád se to hraje, dětský svět ještě nezanikl, nezakrněl a nezdeformoval se úplně… Akorát že když jsem je míjela a ony vzorně slušně pozdravily Dobrý den a já celá naměkko odpověděla taky Dobrý den, přečtla jsem to žlutě a červeně na asfaltu napsané zadání do hry: Facebook, Twitter, Instagram, MySpace…

Ne, už nic není jak bylo, už se nehraje město moře zvíře rostlina, hrají se sociální sítě…

Stejné bude asi jen to, že výběr rozhodujících škatulek si vždycky vybral ten nejsilnější v partě tak, aby to byla škatulka, z níž ona sám ví nejvíc slov.
Což děláme všichni celý život.

A pak jsem ležela u ještě nedoteklého rybníka na lavičce a opalovala se po koupání v prohřátém rybníkobrouzdališti bez plavek, až znenadání vyjel z lesa mladík na bajku a vjel skoro až do prostřed toho rybníka, chvilku koukal do dálav a pak, když už jsem po sluchu evidentně byla přioblečena, se otočil ke mně na břeh a ležérně pravil – Dobrý den… – A odjel.
To je tak hezký zvyk, že se tady všude uzdraví.

Chtěla jsem o tom večer napsat dlouhý poetický článek, ale nenapsala.
Byl to tak krásný den, že jsem večer ještě chvíli plula na obláčku té prožité krásy a pak cvak – jako když otočí vypínačem – moje tělo řeklo jdeme spát. Už nechci myslet.

Jako skoro každý večer.

Čím hezčí je den, tím míň se mi pak večer chce psát. Chce se mi jen být.
K tomu, co bylo, není potřeba už nic dalšího.

Dneska byl taky krásný. Protože zas generálkují silnici hned za našema, budem mít letos nádherné klidné léto v bytovce, naprosto bez provozu aut pod okny. Na Brno je až do 31.8. objížďka. (A nejen na brno za našema, i na druhou stranu od nás, všechny zdejší modré cedule se šipkami ukazujícími doleva a rovně jsou přelepeny doleva i rovně, tak trochu deprimující pocit bezvýchodnosti na každé křižovatce.) Takže kolem nás ani jeden kamion, ani jedna do uší díry dělající motorka, ani nabušený fauvé tuner, ani nikdo svištící na poslední chvíli do práce či školy.
Akorát já musela jet do zahradnictví v sousední vsi na kole, abych nemusela o deset kilometrů delší objížďkou autem. Dělníci na stavbě té nové silnice, kteří tam dle mých předpokladů v sobotu neměli být, mi vlídně zamávali a na cestě zpátky s nakoupenýma kytkama v košíku na nosiči jsem jedněm zamávala já a popřála jim dobré chuti při obědu pod přísilniční jabloní, druhé jsem poprosila, jestli by mi na chvilkuz nenadzvedli lžíci bagru stojícího při bagrování napříč, tak mi ji nadzvedli a já mohla podjet, a zas jsme si zamávali…
Pak jsem si spálila záda na zahrádce a zkonstatovala, že tento rok zahradničení pojmenuju Poznej svého nepřítele, protože už jsem poznala květopasa jahodníkového, který mi zničil většinu poupat jahod, roztočíka jahodníkového, který mi zničil většinu listů na jednom záhonu jahodníků, ponravy chrousta obecného, které mi zničily několik celých jahodníků totálním sežráním zespodu na jiném záhonu, a nakonec jsem jen těsně neumlátila motykou toho hryzce, co mi drze přímo před očima začal vtahovat jednu z krásně narůstajících topinambur do jedné ze svých mnoha nor – měl štěstí, že on sám přímo před mýma očima nebyl, takže potřebný směr dopadu motyky jsem jen velmi zhruba tipovala a samozřejmě tipla blbě. Trefit se, lítala by krev z hryzce až do zahrady k sousedům. (Ale je to jen přes kousek plot.)
Nakonec jsem se krásně vykoupala na R., tam se letos nelovilo, takže rybník nebyl vypuštěný a nenatýkal, vody je v něm nad stav a je k neuvěření čistá, příjemná…

A teď jsem tady, ve svém Někde si koupím malý byt, a říkám si – je tohle to žití naplno? Když na kole jezdím lážo plážo napůl pěšky a zakecávám se cestou s kdekým, když na zahrádce si pálím záda i nohy zezadu, protože každou chvíli místo práce postávám a kochám se nebo dokonce sedím na křesílku a upíjím při tom kochání se sladký pivo, a pak u vody dokonce jen tak ležím v trávě, a spím na sluníčku, protože ta tráva je ještě nepokosená a není v ní z cesty vidět nikoho ležícího, natož že nemá plavky, a je plná kopretin, co v ní na dálku malují bílé čmáranice skoro stejně jako předminulý týden ta mlha ve tmě, a nebe je modrý a zpívají tam ptáci… – Je tohle to žití naplno?

Asi je. Když není potřeba už nic dalšího. Moje tělo říká, ať už ho s tou intelektuálníá činností neseru a jdu se blaženě povozit na obláčku v posteli.
Tak jdu.
A nepřijdu si tlustá.
V té louce když jsem ležela a sem tam si odehnala mouchu, měla jsem břicho do mističky jako kdysi a okolo něj krásně vystouplý kyčelní kosti.
Taky jsem si je spálila.
I to další vystouplý.