V práci mě napadají tisíce slov, vět, obratů… myšlenek…
A doma nevím, co psát.

Ale vím/pamatuju si, že:

– mám málo fotek. Málo jsem fotila. Bylo mi líto fotit. Jako bych tím, že budu fotit, ztrácela čas vnímat. Oko na hledáčku znamená nevidět. Odstřihnout se.
A já nechtěla přijít ani o vteřinu.

– byla jsem strašně excitovaná. Užaslá. Šťastná. Pocit, že ze všech do mě proudí neuvěřitelně nečekaně nepochopitelně moc energie. Že jsou všichni tou energií neuvěřitelně nečekaně neobyčejně nabití.
V neděli večer jsem už byla strašně unavená.
Teprve z úterka na středu jsem normálně spala.

– celou dobu jsem měla pocit, že jsem něco zblbla.
Zblbla. Mělo mě to trknout, už když se pan Ratek ptal na domy na náměstí a já se nechytala. Mělo mě trknout, že když se ptal na podzemí, tak že snaha být vtipná a tvrdit, že je tady moc mokro a že by bylo zatopený, asi nebude to pravý ořechový. Prostě jsem na les a vodu a vzduch a vůně… ale na město a hrady a domy jsem poleno. Jasně, že tady podzemí je, dokonce jsem na ně chystala malířům nápis… ehm…
No tak holt taky musíte přijet ještě jednou, jako SV. :-)

– jsou věci, co mi utkvěly a vracejí se, kupodivu nejvíc asi právě od jednotělojednaduše Ratků. Třeba o výhodách věku nad padesát. O ne-vině.
Díky tomu jsem se v pondělí nezhroutila okamžitě poté, co jsem zjistila, že tu podzemí je. :-)

– Or, pan Ratek, SV – první živá setkání. Rána do čela, jak pohodové to je, příjemné, klidné a samozřejmé, jako bychom se znali odjakživa.
Lítost, že už odjíždějí. Že to skončilo.
Pocit neukradnutelného bohatství, že to bylo.
Kdo to má… z miliardářů…

– „Status prežrátus“

P.S.

V pondělí večer mě z transu vytrhlo vytrvalé kapání do vany a rezavý flek na dně jí – začal týct bojler. Do noci jsem hledala parametry bojlerů a informace o zkušenostech s nimi.

V úterý jsem šla domů z práce natěšená, že otázku výběru nového bojleru mi pomohl vyřešit kolega, který mi nechá svůj tři roky starý, který vyměnil v rámci rekonstrukce domu za kombinovaný. I zavrzala pod kočkou v okně podesta, co k ní vedou schůdky, chtěla jsem ji doklepnout (tu podestu, ne tu kočku) a rozpadla se docela – rozeschlá na troud. Do noci jsem se za pomoci pana souseda N. snažila zachránit podestu, poté už alespoň ty schůdky, aby nepadaly od okna.

Ve středu, dneska, mláďátko přivrtalo do zdi domu vingl a k vinglu schůdky, netrefené díry prý zasádruje a zacementuje zítra.
Mám dole v pračce prádlo a bojím se jít podívat. Průs..y vždycky chodí po třech…

P.P.S.

A mám vyřídit, že se necítil být přetěžován a zneužíván, ani maminkou komandován, prý byl rád, že nám k něčemu byl a hlavně že mohl dělat šoféra, neb to ho baví.