Stála jsem před domem a nadechovala vůni nejpozději začínajícího večera v roce.
A myslela na to, jak se mi ulevilo, když jsem dneska sdělila dalšímu, již potřetí telefonujícímu uchazeči o pravidelná setkávání se a něco víc, že se omlouvám, ale že z toho nic nebude, protože už jsem si zvykla, že se nemusím rozhodovat dopředu, co budu dělat po práci a kdy v té práci skončím a že nemusím nic slibovat a plánovat a myslet na to, abych to doržela, a že už na tom nechci nic měnit.
Protože odpovídat na sms a tokat po telefonu o tom, jak se těším na setkání, je prostě dřina.
A leze mi do soukromí.
Do klidu a radosti ze všeho, co mám a co jsem se konečně naučila si užívat.
Rušivý prvek zvenčí.
A to je prosím tohle první chlap v životě, kterýho jsem sbalila na svoje kozy.
Pravda, nahatý, protože přišel k rybníku tak neslyšně, že jsem je halila, až když už tam byl.
Tak trochu koloušek. Ochotný skákat, jak já budu pískat. Ochotný mi plnit, co by mi na očích viděl.
Nechci kolouška.
Nechci nikoho, kdo by mi plnil, co by mi na očích viděl.
Nepotřebuju ho.
Plním si sama a těší mě to dvakrát. Tím, když to je, a tím když to není a musí se na tom dělat.
Mám to, co mít chci.
Možná proto nemám pořád auto. Žádné z těch, co jsem skoro skoro koupila, jsem úplně tak doopravdy nechtěla. A když jsem nakonec zjistila, že takové, jaké bych chtěla, neexistuje nebo mě míjí, tak mě ani nijak nevyvádí z míry, že nemám žádné. Proč chtít mít něco, co nechci. Klidně si zvyknu, že to nepotřebuju.
Jen ta tesárna věčně rachotící odtahem odřezků a ta silnice rušná od rána od půl šesté do večera do devíti by tady být nemusely.
Ale nic není ideální. A i velkej zadek v oranžové riflovině je fajn, když je vlastní a ta riflovina taky. Věci nemůžou být ideální, aby je měl člověk rád. Musejí mít kazy a vady. Kazy, vady a chyby sbližují, ne dokonalost.
Kazy, vady a chyby dávají duši.
Našla jsem místo, co má duši. Stejnou jako ta moje. Jako můj byt a ten dům kolem toho bytu a ta ulice kolem toho domu a ta mez a pole a zahrádky kolem té ulice a lesy a louky a rybníky a cesty kolem…
Bylo deset hodin večer. Stála jsem před domem a nadechovala jarněletní chladněteplou vůni nejpozději začínajícího večera v roce. Vůni vlhkem navinulé trávy a pomalu žloutnoucího obilí a hlíny po dešti a kravína za kopcem…
Je to tu prý město.
Na svém okraji voní stejně jako vesnice.
To obilí jsem fotila v zapadajícím slunci a pak našla v kyblíku v kůlničce spát křečka, ještě mládě. Smotaný do klubíčka prostydlý, jak se nemohl dostat po plastové stěně kyblíku ven a tak v něm usnul bez peřiny. Neprobudila jsem ho ani hlazením ani pošťuchováním ani vysypáním do hromady slámy a pilin na kompostu – vždycky se jen zavrtěl, a zas stočil zpátky pod vlastní ocásek. Až po značném postrkování na tom kompostu, jakože jestli není třeba zraněnenej nebo – prosím, to snad ne… – umírající, se rozmotal do proporcí normálního placatě podélného zvířátka, nasraně na mě otevřel jedno korálkový oko a zalezl pod první převis slámy, kam se mu povedlo. A usnul za pochodu, zadní půlkou tělíčka venku. Ke světu.
Tak jsem ho zakryla troškou další slámy, aby ho nenašla kočka a aby se trošku prohřál, mimino jedno.
Celý život to dělám jako ten křeček. Když z toho, v čem jsem bezvýchodně zapadlá, nemůžu ven, jdu spát. Zaspat, nebýt.
A když se mi jít spát nechce, je mi dobře.
Nejraděj bych pořád byla.
Voní to tu po mém.
Komentáře: