Neděle

/  188 komentářů

Neodhadla jsem množsví těsta na bavorský vdolečky, ani po pěti letech ještě pořád neumím vařit jen pro dva. Povedly se úžasně, akorát je jen se synem nemáme nárok pojíst – a nikomu se nehodí, aby se stavil aspoň na kafe a na vdolečky.

Jsem tu v T. sama, od všech daleko.
Ne jen na kilometry.

Všichni z mojí generace mají svoje životy, hotové, plné, zajeté, ohraničené, všichni jsou hlavně rádi, když už nic dalšího nemusí. Rozvedeš se v pětačtyřiceti a jsi v prázdnu, už se můžeš jen  snažit to ustát sám se sebou, vymýšlet si, co ty sám, ale nějaké vztahy rostoucí někam, do šířky, hloubky, do základů, tvořící něco nového, něco na čem by něco rostlo, trvalého, to už musíš hodit za hlavu. O to už nikdo nestojí, nemá ani důvod, ani sílu.

Do určité doby toho v životě přibývá, pak už jen ubývá.

Mít s kým stárnout…

Komentáře:

  • fousek 11.4.2016 at 9:42

    ty vole, bavorské vdolečky jsou moje jedna z oblíbených potravin. A ty si stěžuješ, že jich máš moc. Kdeže to bydlíš?

  • barča 11.4.2016 at 10:05

    hmm…vdolečky…. a k tomu ta tvoje báječná marmeláda……
    Ru, proč bydlíš tak daleko? :-)

  • Liška 11.4.2016 at 10:32

    Vidíš to a já jsem si říkala, že takhle v menším městě máš kolem sebe hodně lidí, co znáš, co zajdou, co potkáš během dne, když jdeš do města nebo do obchodu nebo na koupák.

    Na druhou stranu ve velkém městě je víc jednotlivých lidí, co nemají rodinu a mají potenciál se družit navzájem. Nejsou tam jen ty uzavřené rodiny, co jsou doma, ale lidi, co jsou venku. Jenže taky se moc nedružej… Mně se líp druží s rodinama, párama, skupinkama než s jednotlivci, přiadá mi to nějak snazší se domluvit, setkat. Nevím přesně, proč.
    Asi že 1:1 je tam jasná zacílenost „chci se vidět právě s tebou“ a mně naskočí na pozadí nějaké staré nejistoty, že byla bych vlezlá. Kdežto u skupinek není zřejmé, koho všeho chci vidět, a jde to snáz, jakoby ne tak vyhraněně, člověk se prostě přidá a je to.

  • ratka 11.4.2016 at 10:36

    předposlední věta. jo. ale něčeho je i víc, prožitým.

  • barča 11.4.2016 at 10:42

    Ru, jsi mi vdolečkama připomněla moje záchvaty pečení :-) žiju dlouho sama, takže co s upečeným plechem buchty, když sním jen dva kousky, že jo :-) no tak jsem jeden čas nosila buchty furt do práce, prostě jen tak – ke kafi, na snídani, k velký vizitě a tak. zmizelo to pokaždý hodně rychle :-)

  • Liška 11.4.2016 at 10:54

    barčo 5
    jojo, v práci se buchty hodí. Když je upeče a donese někdo jinej; já nee.

  • SV 11.4.2016 at 11:42

    dolky? mňááámmmmsk! kdeže je to Rulisinkovo?! ;-)

  • rulisa 11.4.2016 at 11:54

    Všem vdolkomilům: Já vám je příště aspoň nafotím. :-))
    Se šlehaným tvarohem a marmeládou nebo povidlím, synek si navrch ještě dával i šlehačku.

    4. Ratko, jo, ale to prožitý je čím dál víc jako nějakej ten film, co jsem spíš viděla v kině než prožila, jen stopy bývalých pocitů, vůní, obrazů… Vůči tomu, co jsem/žiju teď, to není síla a opora, natož záchrannej kruh, je to spíš kovovej barel na krku, plnej tíže lítosti, co všechno je pryč, a já někde na půl cesty mezi břehama Slapské přehrady…

  • SV 11.4.2016 at 12:03

    no, ako vidím, všetci len na ten sladučký začiatok reagujeme. do tej ťažkej témy sa nám lehce nechce.
    tak. tieto pocity sú mi dôverne známe, tiež som si tým po rozvode prešla. plus, v našej rodine sa rozvedení nevyskytujú, takže zase raz čierna ovca. vlastne, čierna vlčica ;-) zranené zverko zaplazilo do kúta a plakalo a plakalo, až ho tie slzy odplavili do hôr.

  • SV 11.4.2016 at 12:08

    „Všichni z mojí generace mají svoje životy, hotové, plné, zajeté, ohraničené, všichni jsou hlavně rádi, když už nic dalšího nemusí“
    ho. hm. plné všeličoho. tojefakt. ale žeby všetci okolo teba mali tie životy naplnené, v tom dobrom slova zmysle, no, neviem…..

  • barča 11.4.2016 at 12:13

    9. nechce….no, ne, že by nechtělo, ale spíše nejsem tam tak jak to prožívá Ru. takže ji to ponechávám a mlčím a vyjadřuju se jen k té sladké části.

  • Liška 11.4.2016 at 12:27

    9
    mně se chtělo spíš do tématu; ale jen proto, že sladká teplá jídla nepreferuju před slanýma.:)
    Čierna vlčica. Já se taky cítila jako černá ovce a byla jsem dost ráda, že táta byl taky (třikrát) rozvedenej, že mě snad chápe. Měla jsem jasnej dojem, že kdo není rozvedenej, nechápe – že to bez vl.zkušenosti nejde. Že spíš přisolí.

    ru 8 /4
    tyjo to mě mrzí! Mně se totiž děje právě to, že detaily z minulosti si už moc nevybavuju (anebo naopak jen kuriozí detaily a ne podstatné), ale cítím vždycky po nějaké události větší jistotu, podporu, sílu, posílení, cítím se víc a víc schopná. (Ale rezervy jsou, protože jsem začínala dost dole, v pubertě :-)

  • Saul 11.4.2016 at 12:49

    Do určité doby toho v životě přibývá, pak už jen ubývá.

    Možná je to jen optický klam.
    Nebo spíš tak,že to důležité co přibylo zůstává,to ostatní odchází.
    A to ještě v tom lepším případě,protože nést si v druhé půlce života nedůležitý věci už tomu životu moc nepřidá.

  • Saul 11.4.2016 at 13:14

    ad13:
    Nebo spíš tak,že to důležité co přibylo zůstává,to ostatní odchází.

    A hlavně už člověk je,nebo měl by bejt,způsobilej to důležitý od nedůležitýho rozlišit.

  • SV 11.4.2016 at 13:17

    Saul 13: „Nebo spíš tak, že to důležité co přibylo zůstává, to ostatní odchází.“ tak.

  • rulisa 11.4.2016 at 13:33

    12
    Však jo Tím, co prožívám v přítomnosti, jsem vcelku ok, cítím se být silnější, schopnější, vyrovnanější než kdysi v minulosti, ale ta minulost je to, co mě táhne dolů. Psychicky. Tím, že mám s čím srovnávat, že si vzpomínám, že se mi po ní stýská… Hlavně po tom nepřeberným množství času a zdraví a naděje, co jsem tehdy měla, po šancích, a po lidech kolem sebe, po lehkosti, s jakou jsem tím vším šla… z jednoho do druhýho, rozhodovala se… Zdá se být to v minulosti takový barevnější, dynamičtější, širší a různorodější než dneska…

    Ale třeba je to jen tím, že to v té prehistorii v relativitě času víc splývá. Možná ta všednodennost jednodennost byla stejná jako dnes.
    Nevím.
    Jen vím, že je mi strašně líto toho, co už nezažiju, neprožiju. Zmizelo to jako starej film, ale už si ho nikdy nepustím.
    Kdybych mohla aspoň jednou, jednou jedinkrát ještě se vrátit aspoň do doby, kdy byli kluci malí a běhali s černým psem mezi pampeliškama…

    Ale možná dobře, že nemůžu, asi bych to stejně obulela.

  • SV 11.4.2016 at 13:48

    Liška 12: „Měla jsem jasnej dojem, že kdo není rozvedenej, nechápe“ ja myslím, že kto chce, do určitej miery chápať môže. ak chce. (to, že v našich končinách sa na každého, kto akýmkoľvek spôsobom prečnieva štvoreček, robí niečo inak, pozerajú ako na chybného, je druhá vec….)

  • SV 11.4.2016 at 13:51

    Barča 11: to bola z mojej strany cielená provokácia, bo cítim, že je Ru smutno, a chcela som jej nejako pomôcť. no a samú ma nič múdreho nenapadá ;-)

  • SV 11.4.2016 at 13:52

    Ru 16: nošak budú vnúčatká…raz….a zase budú behať medzi púpavami ;-)

  • SV 11.4.2016 at 13:59

    Rulisa 16: psychiatri tomu myslím hovoria spomienkový optimizmus, ale to ti je teraz houby platné, ako tomu kto hovorí, žejo. myslím, že na to starnutie, máš ešte času dosť. ;-)

  • rulisa 11.4.2016 at 15:10

    19
    To říká kdekdo, ale nemyslím si, že to bude totéž, ten zázrak, úžas, štěstí, co to bylo tehdy, každým dnem, kdy jsem je sledovala, jak si hrajou, jak mluví, jak spí, jak žijou… – nejsem vysloveně typ na dětičky, nikdy mě nebavilo hrát si s kočárkama a panenkama a cizí děti nijak zvlášť neprožívám. Respektive spíš je ani moc nemusím. Ty moje pro mě byly mimořádný, protože vyrostly ze mě, ve mně. Byly se mnou od buňky, stávaly se samy sebou ze mě, hýbaly se ve mně, porodila jsem je, já je přivedla na svět do slova a do písmene, jsou kus mě nejen geneticky. Jsou to nejúžasnější, nejohromujícnější, co jsem v životě vytvořila.
    A už nikdy nic podobnýho nevytvořím.

  • ratka 11.4.2016 at 17:20

    8. myslela jsem to jinak. nevracet se, neobracet, nevzpomínat… . za 10-20 let to bude zase úplně jinak. prožitek znamená vývoj a širší pohled. porozumění situacím a tím i svobodu myšlení.

  • rulisa 11.4.2016 at 18:12

    22
    Napsalas: Ale něčeho je i víc, prožiým.
    Tak čeho je víc, když se k tomu nemám obracet?

    Protože to, že prožitým člověk „moudří“, tedy někam se vyvíjí a rozšiřuje se mu pohled, je jasný, ale JÁ NEPSALA O TOM, ŽE BYCH VĚKEM HLOUPLA. Píšu o tom ostatním, o vztazích, o možnostech…

    A to, co jsem napsala velkým písmem, jsem jím napsala schválně, aby byl ten rozdíl zřejmý. :-) Že fakt nehloupnu, abych to, co píšeš ty, nevěděla, ale že to je jaksi něco jiného (opět), než o čem byl článek.

    Článek byl o tom, že mi nejde nevracet se a nevzpomínat, pokud to, co bylo, bylo krásné a neopakovatelné. A že největší neštěstí rozvodů po iks letech manželství je ztráta toho někoho, s nímž máš ty krásné vzpomínky společné, a tedy s nímž je lehčí stárnout, protože je neneseš sama.

    (Věc, kterou Liška podle mě správně odhadla, že asi tobě bude vzdálenější pro pochopení.)

  • rulisa 11.4.2016 at 21:48

    Nicméně už jsem to rozhejbala, zdá se. Po dni úmorného deprimujícího bušení do jedné obří mnohanápisové desky pro krematorium (a zítra pokračování). Stačilo info, že mi přivezou uhlí, a excitace spojená s nutností nachystat sklep a vymyslet, jak to uvnitř pozapírat prknama a jakejma prknama, aby mi zůstala uhlím nezasypaná cestička na kopání drenáže v létě. Nakonec mi skvělou starou desku ze staré skříně přenechal přísný pan T., dokonce s úsměvem a dokonce mi ji pomohl naaaranžovat do sklepa. Super.
    Ono přece jen ještě něco přibyde, zdá se, nakonec se možná i skamarádím s panem T. :-))

  • Saul 12.4.2016 at 9:18

    24:
    uf,teď jsem četl,že jsi rozjebala obří mnohonápisovou desku:-)

  • SV 12.4.2016 at 10:12

    Saul 24: hahahááá, niektoré tvoje vtipy milujem! ;-)

  • SV 12.4.2016 at 10:15

    Rulisa 21: to si napísala wellmi krásne. ale, vytvorila si!

  • rulisa 12.4.2016 at 14:03

    Dík.
    Bylo to tak, tak krásný…

  • Liška 12.4.2016 at 14:36

    23
    Ba ne, já to neodhadla, tohle
    „Článek byl o tom, že mi nejde nevracet se a nevzpomínat, pokud to, co bylo, bylo krásné a neopakovatelné. A že největší neštěstí rozvodů po iks letech manželství je ztráta toho někoho, s nímž máš ty krásné vzpomínky společné, a tedy s nímž je lehčí stárnout, protože je neneseš sama.“

    Protože já to nedělám. Mně nevadí, že nemám toho, s kým mám společných 12 let, a že to s ním nenesu. To mi vůbec nevadí, protože jsem si řekla, že jsou to moje zážitky/ vzpomínky stejně jako jeho, takže když na ně vzpomínám, nevzpomínám na něj, ale na to, co jsem zažila já. A tak jsem si to ustanovila po rozchodu s Akčním Hrdinou už úplně. Že např. hrnek, co mi dal, můžu používat, aniž by byl silně spojen s ním. (Nedávno tu byla řeč o sexuálních pomůckách a já říkala, že bych je s jiným člověkem nepoužívala, protože to už je moc intimně spojeno s ním, a ty jsi ru říkala, že jo, že je to pro všechny OK.)

    Pokud mě něco k tomu někdy napadne, tak spíš do budoucna:
    říkám si, že jestli ještě budu mít životního partnera, bude škoda, že nebudeme mít ty stejné zážitky z mládí, ty stejné lidi z mládí. Mít stejný okruh přátel a znát rodinu toho druhého je snadné a jde samospádem, když ti dva spolu chodí od mládí a zůstanou spolu. Ale co čtyřicátníci? Ti už se třeba nepotkají s rodiči nového partnera, už není taková velká parta jako v době studií, je to rozkouskované. A když si představím, že nový partner bude znát kamarádky, co já znám 25 let, už to nebude takový, nebude je znát moc. A jak ustanovit nově setkávání s nimi? Běžně já se s nimi a jejich rodinami setkávám jako jednotlivec. Kdybychom byli dva, byly by moje kontakty s kamarádkami tak dobré, šlo by to? Asi jo. Ale když se seznámím s někým teď, už si najdeme jen málo úplně od začátku společných kamarádů. Spíš je budeme mít už provždy rozdělené na moje a tvoje.

  • rulisa 12.4.2016 at 17:43

    29
    Ne, myslela jsem to, jaks odhadla, že člověk, který nezažil rozvod… atd. Viz tvoje 12, první odstavec.

    29 – druhý odstavec:
    Jednak to mám nastaveno evidentně trochu jinak než ty, a druhak děti nejsou hrnky ani erotické pomůcky. K těm dětem ten druhý z bývalého páru prostě patří a patřit bude navěky věkův. Vzpomínky na děti budou s bývalým partnerem navždycky spojené a jen on bude ten, s kým je mám společné.

    29 – poslední odstavec:
    Ano, přesně tak. Každým rokem stárnutí jako bych ztrácela rok možnosti mít s někým ty společné vzpomínky, společné známé, společné zážitky, prožitky. Prostě společné. To, co lidi pojí, prorůstá jimi a oni tím.

  • rulisa 12.4.2016 at 17:50

    Kdybych s exmanželem žila dvacet let bez dětí, stýskalo by se mi po domě, po zahradě, po koních, ale chlap jako chlap by asi zapadal pod vrstvama sebeobranného zapomínání.
    Ale s dětmi je to všechno pořád otevřená živá rána.

  • SV 13.4.2016 at 9:50

    Rulisa 31: rána to furt bude. ale časom sa zahojí. ide to.

  • Liška 13.4.2016 at 9:52

    ru 30
    1. odst. aha, to jo.
    2.odst. + kom21 Jo takhle, ty děti! Jasně, to jo, to je pravda, to je navždy a není možné, aby se to nevynořovalo.
    3.odst. Žejo. Cítím to, že je to škoda.

  • Liška 13.4.2016 at 9:53

    – vlastně je to jediná věc, která mě teď mrzí v mém životě:
    ten poslední odstavec 30 a poslední odstavec 29.

  • SV 13.4.2016 at 9:57

    Liška 29: hm, ja som vždy premýšľala, že najlepšie je, keď sa ľudia stretnú mladí, čistí, ako dva nepopísané biele listy. a píšu ju spolu. tú knihu života. lenže to sa nie každému podarí, bohužiaľ. potom má každý už tú svoju knihu popísanú, plnú všeličoho, jaziev, rán. a do nového vzťahu si ju každý tú svoju prinesie. nie je jednoduché z tých dvoch kníh vytvárať jednu spoločnú. ale dá sa.

  • rulisa 13.4.2016 at 10:13

    34, 35
    Tak.
    Akorát to „Dá se“ se mi pořád nějak nedaří.

  • pa. 13.4.2016 at 14:17

    Jsou to krásné vzpomínky, buď ráda, že je máš. Hezky se o tom čte.

  • Liška 13.4.2016 at 19:01

    35 SV
    Mně se to podařilo.
    Na 12 let.
    A teď žádnou společnou knihu nevytvářím a kdykoli si na to pomyslím, kontroluju si, jestli náhodou mi není líp tak. Jestli bych vůbec chtěla s někým sdílet společný (celý) život. Jestli není lepší si jet po svým. Nebo je to trochu rezignace, dokonce lenost ke kompromisům? Připadá mi, že jít do nového „plnotučného“ vztahu je pro mě víc nepohodlí a větší investice, než se mi může vrátit. Těžko to předem hodnotit, jasně, ale pravděpodobnost spokojenosti v páru mi připadá malá, jsem v tom spíš rezignovaná.
    Stejně jako hodně chlapů po rozvodu.

  • rulisa 14.4.2016 at 7:37

    Možná sebeobrana, ale možná jsi opravdu založená trochu jinak, není norma, že ti trvalý vztahy musejí chybět.

  • barča 14.4.2016 at 8:19

    líbí se mi to přirovnání ke knize :-)
    no každý máme nějakou svoji kapitolu a s tím druhým máme třeba kapitoly společné, nebo naopak, co jsme přeskočili, nečetli – nevíme, neznáme a pak listy co čekají na společné popsání, třeba.

  • rulisa 14.4.2016 at 8:39

    40
    Jenže kniha je konečná, ne neomezená, takže k stáru těch listů čekajících na popsání ubývá. A tím i listů, které mohou být popsány společnými kapitolami.

  • rulisa 14.4.2016 at 8:42

    A odtud taky můj už dřívější pocit, že co dám jednomu, s nímž to pak skončí, jako by to bylo vydáno a ztraceno a nebylo už pro dalšího – ne proto, že bych s někým dalším nemohla dělat totéž. Ale už to prostě je pryč, ten čas, ty vzpomínky, které by měly lidi spojovat, další listy, které byly popsány s někým jiným, s někým dalším, kdo do toho stáří nevydrží, nevstoupíš dvakrát do téže řeky, a řeka plyne bez zastavení…

  • Liška 14.4.2016 at 10:20

    42
    ano! To u mě přispívá k tomu dojmu, že větší pravděpodobnost je, že to bude zase takhle, a to mě nemotivuje do něčeho jít. Jen občas se naladím, že chci. Většinou na jaře :) Jenže bohužel už se neoblíkám ani nechovám jako ten, kdo se chce seznámit. Vyzařuju, že je mi to putna. Takže to nikoho neuchvátí.

  • SV 14.4.2016 at 14:04

    Barča 40: dík ;-) si to pekne povedala, tak optimisticky.

  • SV 14.4.2016 at 14:08

    Rulisa 40 +41: au. Ru smutné.
    nie je podstatné, koľko tých listov kniha má. ale aké sú….

  • SV 14.4.2016 at 14:12

    Liška 43:
    „Jenže bohužel už se neoblíkám ani nechovám jako ten, kdo se chce seznámit.“
    hm, nikdy som sa tak neobliekala ani nechovala. ani netuším, ako sa to robí ;-)
    „Vyzařuju, že je mi to putna.“
    keď stretneš niekoho, kto ťa zaujme, tak budeš vyžarovať niečo iného ;-)

  • SV 14.4.2016 at 14:17

    holky, ja keď som sa rozviedla, tak som vyžarovala asi niečo ako obrnený transportér strieľajúci dikobrazie ostne na každého, kto sa priblíži ;-) no. a potom som stretla svojho partnera. a všetky ostne sklapli.

  • SV 14.4.2016 at 14:22

    jasné, že aj aj občas uvažujem, aké by to bolo pekné, keby sme sa stretli skôr, mali spoločných kamarátov z detstva a tak…a nemali toľko jaziev a rán z minulosti, ktoré musíme spoločne prekonávať. ale sme sa nestretli. no.

  • rulisa 14.4.2016 at 14:32

    47
    Obrněný transportér… :-)))
    Já nejspíš vyzařuju nejistotu. Cholerickou zmatenou prudkost na platformě vyčerpání ze zoufalství vlastní nejistoty. :-)

  • Liška 14.4.2016 at 15:16

    46 SV – To je fakt.
    47 SV – A kdes ho potkala? Mě nenapadá, kam jít. Nebo spíš se mi nechce nikam chodit.
    49 A já vyzařuju: Nechte mě všichni bejt, stejně nikoho nepotřebuju, poradím si sama, dejte mi pokoj, chci klid a ne někde poskakovat.

  • SV 14.4.2016 at 15:55

    Ru 49: nošak ani ja som sa neobrňovala pretože som sa cítila zrovna sebaistá…skôr naopak. normálna obranná reakcia zvera zraneného.

  • SV 14.4.2016 at 16:06

    Liško 50/49: nošak nikde nie je napísané, že zmysluplný život rovná sa jedine život vo dvojici. nikam neposkakuj. ak stretneš niekoho, kvôli komu bude stáť za to obetovať svuj klid, tak to poznáš ;-)

    50/47: vo dverách ;-) aké symbolické! hm, prečo ma to doteraz nikdy nenapadlo?!
    v horách, na výlete do prírody, náhodou sme mali spoločného kamaráta.

    ak sa ti nikam nechce, tak nikam nechoď. pôjdeš, keď sa ti bude chcieť. a tam, kam ty budeš chcieť.
    tam máš myslím najväčšiu šancu stretnúť spriaznenú dušu….

  • barča 14.4.2016 at 16:23

    44. SV – já jsem založením celkově spíše optimista – jak pro single život, tak pro partnerský život.v partnerským vztahu potřebuju to svý trochu single, na který jsem zvyklá. ale zase je to samozřejmě jiné pro mě, než pro ty kdo mají ty děti. takové to opravdové srůstání – jak píše Ru.

  • barča 14.4.2016 at 16:26

    52. poslední odstavec. – hodně souhlasím. když člověk někam jde kam chce sám – je celkově v pohodě. takže i ty setkání s různými lidmi jsou pak pohodovější. přirozenější.

  • Saul 14.4.2016 at 18:48

    ale nějaké vztahy rostoucí někam, do šířky, hloubky, do základů, tvořící něco nového, něco na čem by něco rostlo, trvalého, to už musíš hodit za hlavu. O to už nikdo nestojí, nemá ani důvod, ani sílu.

    No dejme tomu.
    Ale píšeš to tak nějak,jakoby se to tebe netýkalo.
    Že o něco někdo stojí,ještě neznamená že to i ustojí.

  • barča 14.4.2016 at 19:11

    Ru, zestárneme, společně zestárnout …..stárneme všichni….spíše se domnívám, že ta opravdová osamělost vyplývá spíše z izolace jako takové…..kdy nejsou přátelé žádní….kdy nejsou koníčky a tam zase přátelé…..nevim. samozřejmě ted to posuzuju hodně podle sebe. chodím s kamarádkami, chodím k nim do rodin…..chodím si i takhle sama….občas dostanu pozvání nečekaně …..nedávno jít s mými kolegyněmi z práce a jejich partnery na hokej :-) jenže zase služby…..nevim. mám toho hodně, že nestíhám – to co bych sama a ještě ty přátelé okolo plus třeba moje kamarádky bývalé kolegyně z práce odstěhované do prahy, do české lípy apd…..

  • rulisa 14.4.2016 at 19:14

    55
    „Ale píšeš to tak nějak,jakoby se to tebe netýkalo.“
    První z trěch dvou vět, nebo druhou? Nebo obě? Proč myslíš? Potřebuješ to mít ich formou? Já ne. A ostatní tady komentující se mi zdá že taky ne. A potřebuješ to mít ich formou, abys věděl, jak to myslím, nebo abys věděl, co si o tom myslet? :-)

  • barča 14.4.2016 at 19:16

    57. no u sebe mám hodně pocit, že nestíhám už ani tu přítomnost…..lehce se mi pletou dny….vyspáním, nevyspáním….a ta energie prostě na všechno to stíhat není, co bych ráda….příští a ten další týden mám nabitý nejen prací, ale takovým tím co musím – školení, doktoři, a taky schůzky právě s různýma lidma – kamarádkama….a pro mě je ten čas je tu a tam…..a takových věcí bych ráda…..alle tyhle věci potřebují čas…..podobně jako třeba návštěva té knihovny, kde jsem strávila přes tři hodiny a uteklo to ani nevim jak….

  • Saul 14.4.2016 at 19:49

    57:
    Já to myslím kompletně a komplexně Ru:-)
    Tak proč 3 řádky vět na jednoduchou odpověď?
    To přece není žádná ostuda přiznat si,že na takovou změnu člověk nemá.
    A už vůbec ne,když si uvědomí,jak by ta změna zasáhla do jeho osobního života.

  • rulisa 14.4.2016 at 20:00

    Saulíku, prosím, jsem mrtvá zpráce a moc nemám na to se dohadovat jen pro popichování se. :-)
    Jak mám vědět, jestli na nějakou změnu mám, když nemám s kým to zjistit? Zatím ty poslední dva pokusy byly oba o tom, že když jsem to začla brát jako že jo, tak mi dotyční vysvětlili, že je to jen můj dojem, protože u nich ne – tak jaký že já?

    Ale nevidím důvod, proč bych na ni neměla, pro partnerství v našem věku není nutno absolvovat svatbu a sestěhovávat se dohromady za cenu likvidace toho, co máme každý zvlášť.

  • Saul 14.4.2016 at 20:13

    Jak mám vědět, jestli na nějakou změnu mám, když nemám s kým to zjistit?

    No,no…to jsem chtěl slyšet,ty intelektuálko:-)))
    To je argument!

  • rulisa 14.4.2016 at 20:49

    61
    To je fakt. :-) Jakože factum. :-)

  • Saul 14.4.2016 at 21:02

    Kurňa Ru,ty to přece vidíš,jak to jde všechno do prdele.
    Před tím se mezi kameníky neschováš.
    Nikam se neschováš.
    A mít vztah,jak jsi ho popisovala…to je dnes v podstatě vzdor proti všemu.
    Tzn. stáhnout se ne do sebe,ale do dvou.
    Do sebe je složitý,ale do dvou…?
    A chceš to vůbec?
    A chtěl by to ten partner?

    To je vlastně jedno,ale i kdyby se to povedlo,tak z nějaké romantiky tam nezbyde ani ň.
    Což je v podstatě dobře.
    Protože to otevírá další cestu…třeba k tomu Ratčině pojetí.
    Nebo jinýmu.
    Ale když už jednou tak,tak zase ve dvou jinak.
    Vztah je prostě závazek.
    Vázání se.
    Svazování se.

  • Saul 14.4.2016 at 21:05

    63:
    Ale když už jednou tak,tak zase ve dvou jinak.

    opr:
    když už jednou tak,tak i ve dvou tak

    Tak jsem to myslel

  • rulisa 14.4.2016 at 21:19

    63
    No píšu přece, že partner to nechtěl, a já tehdy jo, ještě i před nedávným časem, dneska nevím, ale ani nevím, co bych chtěla, kdyby se objevil nějaký partner. Já to zas tak pevně nestanovuju… :-)

    Akorát nechápu, proč do toho motáš romantiku.
    Esli ty tu ratku nežereš tak moc, že přejímáš její způsoby výkladů názorů jiných podle toho, co neřekli/nenapsali, ale co si ona myslí, že oni si myslí. :-)

    Jasně, že vztah je vázání se. Ale záleží, jak moc a jak moc to komu vadí. Komu co vadí.
    Kdyby partner naznačil, že by mu bodlo, abych mu pomáhala při opravě chalupy, tak tam budu víkend co víkend jezdit a pomáhat mu otloukat cihly či vařit pro řemesníky.
    Ale kdybych musela s partnerem trávit každou svou volnou chvilku jen proto, že ji mám, a kdyby mi partner volal každej den do práce a já musela volat jemu, co dělám a co nedělám, vím vcelku spolehlivě, co bych nedělala i udělala.
    Partnerství není pažerák.

  • ratka 14.4.2016 at 22:40

    63. pěkně jsi to napsal. vztah je závazek…dobrovolné omezení se.

  • rulisa 14.4.2016 at 22:48

    66
    No a v čem je to tak objevné? Nebo zvláštní? Nebo nečekané?
    Kdo plnoletý a soudný čeká od vztahu, že to nebude závazek?

  • pa. 14.4.2016 at 22:54

    Já myslela, že to je o dětech, když byly děti malé.

  • rulisa 14.4.2016 at 22:56

    68
    Článek, nebo nějaký komentář?

  • rulisa 14.4.2016 at 22:57

    pa., víš přece, jak to je, každý si v diskuzích na jakékoli téma řeší víceméně to svoje. :-)
    Ale nakonec se to stejně vždycky všechno nějak sejde…

  • pa. 14.4.2016 at 23:17

    Ano, každý si promítne svoje věci. Já pak něco bezmyšlenkovitě plácnu. Ty s liškou umíte dobře rozvíjet myšlenky.

  • ratka 15.4.2016 at 8:38

    67. lidé jdou do vztah s nějakou představou… třeba v čem se mají omezit, nebo jak by se měli omezit. a jejich představy se mohou pak míjet. takže to je to objevné :-))

  • rulisa 15.4.2016 at 9:28

    72
    Ani to mi nepřijde objevné. :o)
    To je přece naprostá pravidelná zákonitost, že tohle nastane a tohle se lidi musejí ve vztahu buď naučit zvládnout, přijmout, nebo rozejít. Copak fakt padají pečení ševci do huby? Něbo je něco zadarmo?

    Proto se přece už za totáče zkoušelo bydlet spolu napřed chvíli bez papíru, aby si tohle lidi mohli ověřit. I když ani to jako ochrana před selháním nefunguje, protože nějakej rok nebo dva bydlení a bez dětí nebo bez stresů ze společných půjček či nemocí a nezaměstnanosti taky neukáže nic moc, to ještě nejde do tuhýho.

    Já nevím, Ratko. Někdy si říkám, žes musela bejt pro manželství fakt absolutně kniha nepopsaná, dítě naprostý, žijící jen samo sebou…

    Ale je fakt, že to asi spousta lidí.

    A nebo to třeba souvisí s tím tvým nastavením jako individualisty, a nikoli týmového hráče, takže každé přizpůsobení se někomu za společným cílem je pro tebe o něco těžší. Co jinému při přijde samozřejmé jako přirozená nutnost při spolupráci za společným cílem, ty musíš ztuha objevovat a rozumově se do toho napresovávat… Nevím. I to je možný.

  • ratka 15.4.2016 at 9:40

    73. cítím zde silné rozdíly třeba v přizpůsobení se… jsem opravdu individualista. a kdybych byla muž, tak by mě možná sralo kdyby mi žena chtěla pomáhat dělat střechu a vařit… a cítila bych se svazována, že tím že dovolím aby dělala něco pro mě, musím i já recipročně….ustoupit, pro rovnováhu samu.

    proto nechci od nikoho nic… abych necítila tu sžíravou povinnost to vracet, pocity studu když to nevrátím a touhu nebýt nikomu nic dlužna.

    mít partnerství s tkovou povahou jak mám já, je velice těžké. tedy teď již ne. muž si se mnou skusil a on taky není lehký oříšek. ale partnerství je opravdu je a pouze o rozhodnutí zůstat spolu. Jde o to zda si toto násilí na sobě vůbec chcu činit a ve jménu čeho?

  • ratka 15.4.2016 at 9:49

    takže výsledkem je, že si sice pomáháme, ale občas se tváříme otráveně že po nás něco ten druhý chce… tedy já se tvářím otráveně, ale nakonec jdu udělám i to co se mi vůbec nechce. Protože mě muž o to požádal. je zde po těch letech svoboda odmítnout…. neudělat, nesnažit se a nechat ležet…

  • Liška 15.4.2016 at 9:50

    Saule,
    trochu jsem překvapená (neříkám, že mile nebo nemile), že jsi v tomhle tématu docela drsnej.
    Připadá mi.

    Nebo realistickej, žejo… některé věci si těžko představit předem, co vlastně člověk chce. Něco se ale dost hodí předem vědět. Třeba mně teď na základě čtení komentářů, když jsem se do toho položila, připadá, že já chci od vztahu tu romantiku. A ne se starat o druhýho a pořád dokola se s ním domlouvat na nějakém uspořádání (i když teď si to s mámou pěkně nacvičím a budu to umět, takže třeba pak to chtít budu :-). Mění se to.
    Dřív jsem víc myslela na to, že chci parťáka. Že to je to hlavní, co by se mi líbilo. A říkala jsem si: jestli se něco semele, třeba táta umře, tak v tu dobu určitě chci mít partnera-parťáka, jinak to bude těžký, to bude hrozný. A prd. Zjistila jsem, že ani v takové situaci nepotřebuju vůbec žádnýho parťáka.
    Tak na co už ho potřebuju? Je mi to divný a překvapivý, ale parťáka asi vůbec nepotřebuju.
    Jenže! Jenže kdybych měla vztah milenecký, romantický, tak bych z něj skoro hned od začátku to parťáctví stejně chtěla vytřískat.
    Takže prostě je to asi fuk, všechno je dobrá varianta a všechno je i blbá varianta. Tak se na to můžu vytento.

  • barča 15.4.2016 at 9:58

    čtu vás. :-)
    ale ….já už raději psát a říkat k vztahovému tématu nebudu nic.
    díky za pochopení.
    :-)

  • barča 15.4.2016 at 10:02

    běžím na veterinu.
    ne nemám vzteklinu :-)
    kolegyně z práce mi psala sms, že potřebuje tablety pro psa, nestíhá…..s tím nestíháním to máme tak nějak některý lidi v mý branži dost podobně :-)
    hezkej den všem! :-)

  • ratka 15.4.2016 at 10:11

    taky jsem vlastně nechtěla psát nic… protože stejně znám jen to co znám.
    akorát mě koment Lišky nakopl k myšlence z mého dětství, tedy osamělosti mého dětství a neschopnosti uzavírat vztahy. jenom tím, že jsem od vztahu očekávala příliš moc. a tak jsme se rozcházela s kamarádkami… protože už jsem „necítila“ potřebu se s nimi kamarádit. teď si uvědomuji jak to bylo hnusné, že jsem vlastně měla kamarádství jako potřebu kterou si uspokojím a jdu dál. Teď to vidím jasně… i že to bylo mojí vinou že jsem byla ve vztazích tak problémová.

    Moje touha byla mít sestru… která by se mnou „musela“ vydržet :-)) teď se tomu směji, protože přesně tak to pak v životě dopadlo. Vdala jsem se můj manžel se mnou „musel“ vydržet. Právě pro ty děti a to všecko společného… kam by šel, kam by utíkal… Takhle jsou dva lidé svázáni až si nakonec zůstanou. A zamilujou se do sebe … takovou jinou věrnou láskou. důvěřivou.

  • rulisa 15.4.2016 at 10:11

    74
    No, to je právě to, co si řešíš ty pořád v sobě, a tak si myslíš, že to musejí stejně řešit ti ostatní. Násilí. Pro mě to třeba není násilí, pro mě je to ta volba něčeho za něco. Nikdy nebude nic přesně tak, jak by se ti líbilo, dycky to v něčem bude „násilí“.

    To, čeho ty se děsíš (vzájemná pomoc, i na oplátku, ale ne nutně, to se v partnerství jako parťáctví takto nepoměřuje, to poměřují jen sousedky, jestli dostala ona od té druhé na ochutnání stejně velkej kus buchty, jako dala ochutnat jí, a jestli umejvají obě stejně velkej kus chodby se stejným počtem schodů) bylo třeba pro mě právě to vytoužený, po čem jsem celej život prahla. A co mi aspoň trošku místo manželství/partnerství nahrazuje moje nynější práce.

  • ratka 15.4.2016 at 10:16

    80 když já v tom poměřování vyrůstala, vše se muselo vracet, nic nezůstat dlužný. bylo mi to odporné… ale nevěděla jsem jak z toho ven. v manželství nemusím vracet ani dávat. je to něco co prostě jen je. co existuje jako součást … a nemusím v něm nic řešit akorát nadávat, když mě něco otravuje nebo se smát když mi je něco legrační. ale cítím se svobodná… mnohem víc než kdykoliv dřív.

  • rulisa 15.4.2016 at 10:20

    79
    Jo, jsem v klidu, tímhle jsem nikdy netrpěla. :-)

    Kamarádství jsem uzavírala a měla jako nafurt.
    Největší šok pro mě na gymplu bylo právě zjištění, že kamarádka, pro kterou bych dejchala, ať byla jaká byla, protože to byla moje kamarádka a spoustu jsme toho spolu prožily, najednou začla řešit, jak jsme každá jiná a jak jí svojí intelektuální a rozumovou úrovní nestačím, a sdělila mi, že končí a našla si jinou kamarádku.

    Tak to jsem nerozdejchala asi dodnes a byla to po životě s mojí maminkou druhá rána, kterou jsem dostala od ženskýho plémě a která asi byla důvodem mojí pak už podivně svěřovace-cizoodstupové pozice v ženských vztazích. A důvod, proč pro symbol skutečně trvalého vztahu pro mě zůstali jen chlapi.
    A pak už ani ti.

    Jo, čekala jsem od nich moc. Čekala jsem to, k čemu se Ratka musela desetiletími manželství probojovat.
    A to je na chlapy moc kách, chtít to od nich hned, naservírovat jim to hned. :-)

  • rulisa 15.4.2016 at 10:23

    81
    Přesně tak. A takový závazek se nese snadno. :-)
    Vztah není problém, i zvířata mají vztahy, vědí, že je to lepší. Problémy si děláme jen my sami sami sebou.

  • ratka 15.4.2016 at 10:26

    82 jo, poslední odstavec.

  • Liška 15.4.2016 at 10:52

    79
    jo vzpomenout si v téhle souvislosti na vztahy s kamarády v dětství, vidíš, to mě nenapadlo.
    Já je měla takové plynulé, kamarádila jsem s hodně dětmi, ráda. A můj nejlepší kamarád byl kluk, což bylo velmi nápadné široko daleko. Já ráda kamarádím. Ráda se jen tak bavím s lidmi, co jsou zrovna kolem. A vůbec v tom není žádný závazek, nic od nikoho nechci, proto mám ráda kamarádství, pro tuhle jeho kvalitu svobody.

  • rulisa 15.4.2016 at 10:58

    Jo, taky nemám problém se skamarádit, protože se toho nebojím. Je to oboustranný akt dobrovolnosti, proto nevidím důvod, proč by to nemělo vydržet.

  • ratka 15.4.2016 at 11:18

    86. problém nemám, ale někdy cítím očekávání… a to může všecko zkazit (jak moje tak toho druhého)

  • SV 15.4.2016 at 11:24

    ehm, kamže sme sa to dostali od koláčikov? 8 -)

  • SV 15.4.2016 at 12:15

    Barča 77: ale to je škoda. máš rozumné rady. sympatické.
    Saul 63: múdro vravíš. ale viacej vnímam, ako čítam, to tvoje múdro v tom. to sa ťažko slovami.

    záväzok – to nie hrozne. ako slovo väzeň ;-) ale vnímam, ako si to myslel. previazanosť, to znie lepšie.

  • SV 15.4.2016 at 12:16

    oprava: – to znie hrozne

  • SV 15.4.2016 at 12:18

    to bude tým, že dnes robím asi xyz vecí naraz, a pred chvíľkou som skoro hryzla do mobilu, namiesto do bábovky ;-)

  • rulisa 15.4.2016 at 12:29

    89
    Obávám se, že Saul skutečně myslel závazek jako závazek. :-)

  • Saul 15.4.2016 at 12:43

    jak jednoduché je rozvázat gordický uzel,že?:-)
    Stačí se obávat Saula.
    Nebo kohokoliv jiného.

  • rulisa 15.4.2016 at 12:46

    Já se neobávám Saula, ale o Saula. ;-)

  • Saul 15.4.2016 at 12:47

    92:
    myslel.
    Když se dívám kolem,tak to jediný mi dává smysl.
    A je mi úplně šumák,kdo ten závazek se mnou přijme.

  • Saul 15.4.2016 at 12:50

    94:
    to zní rozumně.
    Můj šéf na taková moudra odepisuje „Sounds great“
    Nebo tak nějak:-)))

  • ratka 15.4.2016 at 12:59

    95. někdo ochotný se musí nejdřív najít. docenění tohoto ale přichází teprve v pozdním věku… kolikrát až opravdu ve fází „až nás smrt rozdělí“.

  • Saul 15.4.2016 at 19:40

    97:
    takto ochotný se nikdy najít nemůže.
    Ale může se najít:-)

  • Saul 15.4.2016 at 19:43

    Ale taky musí být ochotný příjemce.
    A to taky téměř nikdy není.
    Přitom je to tak prosté….

  • rulisa 15.4.2016 at 20:00

    No většinou je to tak, že příjemce by byl ochotný přijmout od určitého ochotného, ale ten není ochotný zrovna pro toho příjemce,.

    Akorát sem tam někteří ochotní si zásadně vybírají za své příjemce jedince paušálně neochotné . :-))

  • barča 16.4.2016 at 9:39

    dnes o noční mi došlo, že chci chlapa jen na sex.
    dnes o noční mi došlo, že já si při své práci nemůžu dovolit, myslet v tom všem chaosu, zatížení na to, co jsem řekla, udělala, zatvářila se náhodou špatně a pak se tím trápila ještě v práci. řešila hovory, sms, v hlavě.

    pochopila jsem to.

    dřív, to bylo naopak – chlapa jen na sex a pak možná…..a za tím jen na sex , převládalo to možná a to možná bylo čekání na víc. a zase velké trápení jiné.

    ted už vím konečně co chci, co potřebuju – neobelhávám se.

    na sex, na plnost toho sexu, ponořit se do toho a užívat si to, dělat v tom sexu, co bych ráda sama. je mi uplně jedno, jestli jsem v posteli dobrá, nebo nejsem.
    v sexu a při sexu si vyčistit hlavu……a děkuju (tomu potencionálnímu chlapovi, který mi to udělá hezky a nechá mě to dělat, tak jak chci já a snad i jemu se to bude líbit)

    vyčistit si hlavu a zase jít do té své práce a nebo kamkoliv – s čistou hlavou.
    netrápit se. neřešit.

  • barča 16.4.2016 at 9:41

    101. všechno to ostatní hezký – svůj prgram v další volnu si zvládám dělat a užívat sama.
    všechno to ostatní potřebné – domácnost, opravy – sice nezvládám sama, ale mám kolem sebe lidi, kteří mi dokážou poradit, pomoct, nebo mají kontakty na ty lidi, kteří mi pomohou tohle řešit – řemeslníci apd.

  • rulisa 16.4.2016 at 10:20

    Všecko to ostatní hezký já sama nezvládám. Spousta mi toho chybí, na co bych potřebovala druhýho. Nejen na ten sex.

    Ale trápit se neustálým řešením něčeho je asi příliš vysoká cena.
    Nakonec se člověk svíjí jak žížala mačkaná mezi prstama.

    Jen nevím, jestli to jde, najít chlapa, co ti/mi/jakékoli ženské nebude dávat důvod se čímkoli trápit. Jestli není jediná možnost naučit se netrápit sama – tj. neřešit, i když řeší on. Nechat ho, ať prudí, ale neregovat na to, brát to asi tak, jako že někdo nemá vlasy nebo má pár kilo navíc – nejde s tím nic dělat, prostě to k němu patří, tak s tím nic dělat nebudu – a nechat na něm, jestli chce se mnou být, i když nefunguju, jak by si přál on, nebo jestli mu to bude vadit natolik, že odejde.

    A pak je druhá věc, jestli to, že furt s něčím prudí, znamená skutečně i to, že to tak chce i mít. Že fakt chce, aby ta ženská furt skákala podle něho. U pana D. mi kolikrát přišlo, že byl spíš rád, když jsem na to jeho prudění prděla, eventutelně ho laskavě, leč přímo odeslala do patřičných míst. Jako by mu to dávalo klid. Vybublal se a uklidnil.
    Ale nevím, tohle je asi silně individuální.

  • rulisa 16.4.2016 at 10:26

    A ani nevím, do jaké míry se to dá naučit, ten sebesplachuicismus, ani do jaké míry je rozumné se o to snažit, kde je ta hranice, protože vyslovený negativista nakonec s sebou pod hladinu stáhne asi každýho. I úplnýho flegmatika.
    A to ani jedna z nás dvou není ani náhodou.

  • pa. 16.4.2016 at 10:30

    Jen na sex jsou prostitutky. Jinak sex je vztahová věc.

  • barča 16.4.2016 at 10:35

    104. Ru, no, právě….
    106. můj vztah k sexu je kladný. ano sex je vztahová věc. :-)

  • rulisa 16.4.2016 at 11:20

    105 – tak.

    Podle mě normální ženská, pokud nestřídá chlapy z principu „s každým jen jednou“, nemá šanci udržet ne-vztah jen pro sex. My sami ženský nemáme šanci se v té odtažitosti udržet. Vždycky to vroste někam hloubš.

    To, čemu máme tendenci říkat „chlapa jen na sex“ znamená spíš „vztah bez povinností“. Bez „musím“.
    Jenže to je utopie. Ani v tom se neudržíme. Sami v sobě nakonec začnem to „musím“ cítit.

  • rulisa 16.4.2016 at 11:27

    Takže podle mě, jak Barčo píšeš, že se neobelháváš, tak – promiň mi netaktní otevřenost – nejsem si tím jistá…

    Možná už proto, že to preventivně napíšeš.

    Je to to stejné, jako bylo víš co. (Nechci tady upřesňovat veřejně.) Jakmile člověk s nějakou myšlenkou začne operovat, že tak to není či nesmí být, obvykle to znamená, že to tak v podvědomí právěže je, ona tam trčí, a proto člověka nutí ji formulovat, byť v negativu, protože on se tomu brání.

  • ratka 16.4.2016 at 11:32

    107. vím že je to z jiného soudku, ale žena postupně seškaredne a přestane být pro muž atraktivní a nakonec ji to je jedno… kdo to bude, jen aby to někdo byl protože už zájemci nejsou.

    U mě ve stahu to funguje tak jak píše Ru v 103, tedy ten poslední odstavec. Muž otravuje…(v mých očích) nikoliv proto že by se mu na mě něco nelíbilo nýbrž že je to jeho naturel. Když se chce s ženou vyspat… tak je třeba miloučký… pro tu chvíli, ale jak je to na furt tak je z něj nelaskavý ubrblanec. Jak se vybrblá jakoby se nic nestalo. žena (já) to buď ustojí nebo začne řešit…ačkoliv on řešit nic nechce. jen něco zabrblal a tím je to vyřešené.

  • barča 16.4.2016 at 11:36

    108. Ru, v pohodě, neomlouvej se. není za co. a ano, spousta věcí lze vymyslet, ale v reále nefungují – viz. diskuze. 101. zkrátka je hodně pro mě aktuální a nemůžu říct zatím vůbec nic ….co se mnou nebude, nebo bude…nebo jak to budu prožívat poté…..ano, je to spíše hypotetické, protože žádného chapa jen na sex zatím nemám. nedá se říct vůbec nic.
    a ano, ted jsem v jiné situaci.

  • barča 16.4.2016 at 11:38

    109. nojo Ratko, ale vy jste spolu už dlouho….to je zase trochu jiný soudek…..a máte ty společný děti a společný majetky a tak :-)

  • rulisa 16.4.2016 at 11:39

    109
    První věta – taky k tomu pomalu docházím. :-))

    Akorát jak se současně s tím potrácením hezkosti potrácí i hormonální produkce, tak ten sex přeci jen ustupuje do pozadí a víc vystupuje to ostatní, co dřív skrz ten sex nebylo tolik vidět.

    Takže ne že úplně kdokoli, ale fakt je, že k eventuálnímu přijetí jsou nominováni i někteří ti, co by dřív byli zavrženi jako (k sexu) nepoužitelní. :-)

  • rulisa 16.4.2016 at 11:40

    110
    Prostě občas si člověk musí něco stanovit, aby měl pevný bod, od kterého se může odrazit a jít dál… jasný.

  • barča 16.4.2016 at 11:41

    113. jo. asi tak. díky :-)

  • ratka 16.4.2016 at 11:44

    111. vžycky to tak bylo, … tolik jsem se tím natrápila, málem jsem se zbláznila. než mi došlo že prostě to vidím jinak… každý to vidíme jinak. on mě a já jeho. on k tomu dojde člověk většinou stejně v životě… nemusí to být v jednom vztahu. když to je v jednom vztahu, tj je viditelný vývoj. posun ve vnímání toho druhého.

  • ratka 16.4.2016 at 11:46

    112. řekla bych že dochází i na ty v zadních řadách :-)) ale to nemusí být špatně. naopak. i tam se může skrývat překvapení (příjemné)

  • rulisa 16.4.2016 at 12:03

    116
    A nebo se do zadních řad dostávají i ti, co si dřív mysleli, že jsou vepředu, a tudíž i oni koukali jinam, s pocitem, že mají nárok na něco „lepšího“.
    Což byl podle mě i případ pana D.

  • rulisa 16.4.2016 at 12:06

    Takže je otázka, zdali mám být potěšena, že se stávám rozumnější a pokornější, když „beru“ i to, co dřív ne, nebo zdali si to mám přiznat jako akt vlastního zoufalství, a nebo jestli si mám úplně zahanbeně přiznat, že nebýt nouze v řadách těch, co se ještě donedávna cítili býti o řadu blíže, tak ani já na řadu nepřijdu. :-)

  • barča 16.4.2016 at 12:12

    Ru, za 113. díky…..k dalším komentářům nevím…..nemůžu říct nic….nevím…..nevím jak to je doopravdy v reále.

  • rulisa 16.4.2016 at 12:13

    119
    Jo, to je už spíš o mně než o tobě, zatím. :-)

  • ratka 16.4.2016 at 12:14

    118. :-)) jojo

  • ratka 16.4.2016 at 12:14

    120. nic zahanbujícího na tom nevidím, je to veselé :-))

  • rulisa 16.4.2016 at 12:27

    To právěže záleží na úhlu pohledu.
    K tomu veselejšímu pojetí taky člověk dojde věkem, musí, protože při setrvání na tom tragičtějším by si to časem zákonitě šel hodit. :-)

  • barča 16.4.2016 at 12:56

    přece jen ještě něco napíšu. mě nejde tak uplně o tu přímou reakci 109 a ve 101. právě píšu, že je to až poté – prostě pak se tím zaobírá člověk v hlavě.
    jistě, nemusím reagovat na sms, na řeči apd, ale v tý hlavě to potom je a přemejšlím o tom – o to mi šlo hlavně ve 101.

    a že to přemílám v hlavě ze všech stran – z mé, z ječho apd. a pak je to trápení a bludný kruh.

    a Ratko, neříkej mi, že ty to tak občas nemáš a když ne v hlavě a poté, tak minimálně víc poté a naq blogu :-) takže tak.

  • barča 16.4.2016 at 12:58

    12. prostě nejen,že je to dost nepříjemný, ale třeba i v tý práci dost průserový. – a přiznám se, že když je to delší čas a intenzivněji – vyhodit z hlavy mi to jen tak nejde.

  • ratka 16.4.2016 at 13:00

    124. ale ne s mým mužem nebo rodinou… tam už se to za ta léta natolik zklidnilo, že vím kdo co a jak. takže už to neřeším. ale zase se trápím v práci….a to opravdu hodně. až na krev. nebudu o tom psát, protože to asi nikdo nepochopí jak moc u toho trpím a nevím jak to pojmout, co s tím.

  • barča 16.4.2016 at 13:03

    obecněji: každý vleklejší jakýkoliv problém, kde člověk nevidí, nezná řešení – a navíc se to ještě zamotává jakoby čím dál víc – trápí kdekoliv a komplikuje život jakýkoliv – soukromý, pracovní.
    a ano, jak říkala Ru – nejsem splachovací. tímhle způsobem.

  • ratka 16.4.2016 at 13:11

    127. to je pro mě práce… kupodivu v rodinných vztazích řešení „znám“. Neplést se do ničeho a nechat tomu volný průběh. Dokonce i ty úplně neřešitelné věci se rozpletou. V práci vnímám silný tlak, nevraživost a rivalitu. S tím neumím zacházet, prostě jsem trouba… blbeček. a pokaždé jsem konfrontovaná s tím, že se mnou někdo vyběhne nebo je nepřátelský, neumím s tím zacházet. nevím co mám dělat, jsem z toho zmatená a pomatená.

  • rulisa 16.4.2016 at 13:12

    124/125
    Tohle je asi problém vztahů, kde není to každodenní soužití ve společném bydlení. Samozřejmost stálé existence toho druhého v mém životě.

    Mám pocit, že když jsem byla vdaná a žila s manželem ještě jako manželem (nikoli už každý na jiné půlce chalupy), hlava mi při pobytu jinde nebo v práci utíkala spíš od něj, potřebovala si odpočnout tím, že myslela na něco/někoho jiného.

    Ale všechny pozdější vztahy „na dálku“ jsem měla tendenci si v té hlavě ukrutně nosit. Jako by to, že se vidíme málo, vyvolávalo potřebu ho z té hlavy nepustit. Pořád si ho přivolávat zpátky. Opíjet se tím hezkým, co bylo, i cizelovat sebemenší nedokonalost v komunikaci či sexu.
    Jako by daleko víc záleželo na tom, jak co je, jestli není něco, v čemi si nerozumíme… Jako by člověk podvědomě chtěl eliminovat všechno, co by mohlo vést k nedorozumění, tudíž asi i ke ztrátě toho člověka.
    A pak to zahlcuje.

  • rulisa 16.4.2016 at 13:16

    126
    Princip je asi stejný jako popsaný ve 129.
    Dma víš svoje, všechno je jisté, o nic se tam nemusíš bát.
    V práci je všechno nejisté. Neznáš, nevíš, můžou tě vyhodit, můžeš udělat chybu, která ti na rozdíl od „doma“ nebude odpuštěna.

  • ratka 16.4.2016 at 13:16

    129. ano, tak to určitě je. tím že ti dva sedí furt spolu v jedné chalupě… tak se jejich soužití utřepe nakonec (po delší době) samovolně, tak nějak se kamínky zaválcují. Když jsou ale od sebe… ty kamínky jsou ale není zde ten válec co by je furt a nepřetržite válcoval.

  • ratka 16.4.2016 at 13:20

    130. to taky, ovšem nemůžu přijít na to čeho se bojím. vyhazovu ne… protože stejně to dlouho nevydržím, chyby zatím jsou všecky řešitelné… kromě toho to není zas tak složité, problém mám s lidmi, s tím jak se na mě zvědavě dívají, co ze mě vypadne… jak se třeba i před sebou předvádějíco kdo mi řekne, jestli mi vynadá když šlápnu na umytou podlahu… jak mě odbyde seřizovač, když se ho na něco zeptám. cítím … se jako koza na ledě. mám tam již skupnku která se mnou mluví… tedy spolupracuje se mnou, ale druhá směna… tam po mě jedou. cítím odpor z jejich strany a nevím co s tím. budu s nimi dělat příští týden. už teď se bojím :-))

  • ratka 16.4.2016 at 13:21

    a ještě kluk: když si to prosereš na začátku tak nemáš šanci :-)) no tak se budu trápit, budeme mna sebe štěkat… a budou ze mě dělat vola.

  • rulisa 16.4.2016 at 13:27

    132
    Selhání…?
    Pocitu, že jsi to nezvládla a jsi za blbce…?
    V očích svých zaměstnavatelů, kteří ti na začátku tolik vychíázeli vstříc a projevovali důvěru? Že je zklameš?
    Nevím.

  • rulisa 16.4.2016 at 13:29

    132
    Nebo se bojíš sama sebe, co to s tebou udělá… Cítíš, jak ti lezou pod kůži, i když víš, že by neměli, že bys měla být schopná se udržet nad tím…

  • ratka 16.4.2016 at 13:35

    oboje, oboje je pravda… jdu teď za maminkou, jsem úplně vyřízená. bolí mě záda… jak jsem nosila bedny s trubičkami, tedy snažial jsem se zúčastnit, být aktivní… na konci jen překážela když se všecko leštilo a čistilo. šéf mě tam chce mít až do konce, se mnou jsou vyšší výkony… tedy prokazatelně se výrábí víc jenotm tím že tam jsem přítomna, příští týden chce abych to stejné udělala i s druhou směno – tedy nevím. :-( snad to takhle nezůstane pořád. fyzicky to nezvládnu

  • rulisa 16.4.2016 at 13:44

    No a pak tě mají mít rádi, když tě evidentně vnímají jako drába, jako delegované oko vedení firmy, pod jehož dohledem se bojí, a tudíž víc makají. :-)

    Pak se nediv, že vítají každou záminku, jak tě zesměšnit, pohanět, znejistět – jsi nepřítel.
    Jenže to asi budeš muset být už i dál, protože když přestaneš být nepřítel a začneš být přítel, strach z tebe pomine a výkony zase klesnou, a teď už to bude opravdu tvoje vina, opravdu tvoje selhání, v nedelegovaných očích vedení firmy.

    Nějak nevidím, že bys měla volbu. Jsi na pozici nepřítele lidu, tak to prostě je.

  • rulisa 16.4.2016 at 13:47

    Kdybys jim aspoň dělala vejplaty, tak by byla šance, že ti aspoň občas aspoň někteří polezou do zadku. Ale to asi neděláš. Takže jsi tam jako nahá mezi kaktusama na poušti.
    Už se nedivíš, že tam nikdy nikdo delší dobu nevydržel, viď…

  • ratka 16.4.2016 at 14:57

    ne nedivím se, moje kolegyně byla vyhozena velmi ponižujícím způsobem, ostatní odešli sami vzhledem k poměrům, celá noční směna byla vyhozena protože se bouřili (štrajkovali) a peníze nejsou… protože nedá banka na dluh. dokud se to nezačne zase točit nebude nic. se mnou se to začalo jakoby zázrakem zase točit i když je to víceméně náhoda. šéf se tam pajdá o berlích hádá se se zaměstnanci tak že na něho zavolali policii :-)) prostě arabské tržiště hadr. jinak dráb nejsem, dělám co můžu a pomáhám, mám ale i jinou práci než jim nosit a vážit bedny. vím… že peníze nejsou, dokud se neprodá.

  • ratka 16.4.2016 at 14:59

    na druhé straně mě pokaždé překvapí věrnost skalních… ti co tam jsou třeba 20 let a čekají že se to zase jednou zlepší.

  • ratka 16.4.2016 at 15:10

    pozice nepřítele… ano. s tím souhlasím, celý život jsem na válečné stezce. Pracovně.

  • rulisa 16.4.2016 at 16:23

    139
    To, že ty si myslíš, že dráb nejsi, neznamená, že ho v tobě zaměstnanci nevidí.
    Zvlášť jestli jim pomáháš s jejich prací a nemáš to v popisu práce svojí.

  • ratka 16.4.2016 at 17:46

    142. jasně… to mi je jasné, chtěla jsem tím říct že nejsem povahou dráb, že mi je to cizí. že ho jiní ve mě vidí, je mi taky jasné… s tím musím počítat, ale nemohu se cítit drábem, když to nemám v povaze.

  • rulisa 16.4.2016 at 17:51

    143
    No to je zas jasné mně, proto jsem to psala. Kdybys to měla v povaze, neměla bys z toho ty stresy.

  • ratka 16.4.2016 at 17:56

    144. taktak, takže tudy nějaké řešení nevede :-))

  • ratka 16.4.2016 at 18:01

    takže mi nezbývá, jen to nějak přežít…Asi má každý „slabá místa“, něco co ho velmi zatěžuje a s čím si nedovede poradit.

  • rulisa 16.4.2016 at 18:02

    Musíš dělat zrovna takovouhle práci?

  • ratka 16.4.2016 at 18:04

    147. musím … bohužel. tedy nemusím :-)) ale pokud chci dělat, tak ano.

  • ratka 16.4.2016 at 18:06

    už jsem se o tom mockrát bavili, každá věc sebou nese to co člověku vyhovuje i to co mu nevyhovuje.. . teď jde o to kolik snese. Jsem stará, snesu pořád méně a méně.

  • rulisa 16.4.2016 at 18:14

    Tak jdi prodávat nebo dělat rukama nebo do kanceláře k malýmu soukromníkovi, u nás dělá kancelářskou holka s vystudovanou zahradnickou školou a taky to zvládá, tak proč ne ty.

  • rulisa 16.4.2016 at 18:18

    Nebo to hrajou až takovou roli ty peníze? Tolik jich potřebuješ pro synáčka, že za dvanáctku by to bylo málo?

  • ratka 16.4.2016 at 18:27

    jo, peníze hrajou roli… když dělám, tak chci mít zaplaceno. ale zase to dlouho nevydržím. pak odpočívám.

  • rulisa 16.4.2016 at 18:34

    To by mě drásalo. Respektive drásalo mě to, už když jsem si to zkusila, tři čtvrtě roku obchoďáka za pěkný peníze, pak supertučný odstupný, pak rok nezaměstnaná…
    A k tomu pocity, že jsem selhala, k ničemu se nehodím, nic neumím pořádně, nic nejsem.

    Radši budu dělat za míň a furt, ale na furt stejným místě mezi dobrýma lidma. V dlouhodobým součtu to vyjde nastejno, jestli ne na líp, řekla bych, a navíc to dává smysl i radost.

  • rulisa 16.4.2016 at 18:37

    Nastupovat do práce s tím, že tam dlouho nevydržím, musí bejt hrozně beroucí sílu už od začátku.

  • ratka 16.4.2016 at 18:40

    je. přesně tak je to u mě jak píšeš. No nějak se s tím poperu a uvidím :-)

  • Liška 16.4.2016 at 21:43

    129
    to je ono, skvělej postřeh!

    Jen dodávám, že mi to fungovalo i v dlouhodobém vztahu, kdy jsme k sobě patřili, byť spolu úplně pořád ještě nebydleli.

  • Liška 16.4.2016 at 22:03

    132 ratko
    (dál jsem zatím nečetla)
    Nojo, každá nová situace, nová práce asi vyvolá nějaký zasutý věci a je to těžkej bod.
    Víš, co dělám já? Já si hned začnu hledat spojence. kouknout, kdo je sympatickej, co ho baví, na to téma hodit řeč (beztak to i pro mě bývá vždycky zajímavý), pak nabalit dalšího člověka postupně. Tímhle způsobem se obvykle začleňuju do skupiny nebo ji vytvářím.
    Ale nevyptávám se lidí přitom skoro na nic, to nemám ráda; nedělám to, to by je mohlo napružit, stejně jako by to zostražitělo mě, kdyby někdo cizí novej se mě hned ptal na můj život.

  • Liška 16.4.2016 at 22:10

    136 bedny s trubičkami?
    Kremrolový ráj!!

  • rulisa 16.4.2016 at 22:11

    158
    Zmrzlinový. Ale bez zmrzliny. :-)

  • ratka 16.4.2016 at 22:14

    157. mezi kancelářskými jme zapadla hned… šéf a děti taky dobrý, dělníci… tam je to pokaždé těžké již z principu. Je třeba se smířit s odstupem, ale když tě někdo pošle napřímo do pryč nebo vyignoruje, je to těžké. zejména když mám odpovědnost z to jak to tam vypadá, jestli je všecko uklizeno, dokonce zda jsou umytí či ostříhaní :-) jde o to postavení, které člověk formálně má z titulu funkce a za co je dobře placený… je to zvláštní paradox, na jedné straně vím že bych nešla dělat jako dělník…to toho vedra, řevu za pár korun… a na druhé straně se před dělníky stydím. tedy před těmi co mi to dávají sežrat (oprávněně) a dívají se na mě svrchu, ale jsou i takoví, takové co jsou fajn… a spolupracují se mnou, co chápou že si dělám svoji práci, že jsem nesežrala moudrost světa, že neco neznám a něco jiného jo, a že se na ně nevytahuji etc. je to pro mě pokaždé nápor na psychiku, jako voják v minometném poli.

  • Liška 16.4.2016 at 22:14

    155
    no, tak to je nářez. Takovej stres by byl na mě moc.

  • ratka 16.4.2016 at 22:16

    denně zpracujeme 4-5 tun mouky, to jsou nepředstavitelná kvanta zboží…peče se ze základních surovin na stovkách minipánviček :-)) chtěla jsem vařit, tak to mám.

  • Liška 16.4.2016 at 22:17

    160
    jéje, to by pro mě určitě nebylo, dohlížet na lidi, to bych byla měkkota a rozpačitá, hned by to viděli a bylo by všechno v kelu.
    Přesně jako ty hodný učitelky ve škole, který jsme hrozně zlobili; já jo. Strašný. Fakani jak vidí příležitost…

  • Liška 16.4.2016 at 22:19

    162
    to je kolos. A jaký trubičky, Hořický? Na Moravě?
    Narážku na zmrzlinu jsem nepochopila, neznám trubičkovou.

  • ratka 16.4.2016 at 22:19

    163. to jsem já :-)) nic holky, dobrou. alespoň vidíte že všecko je možné a nic nemožné. hodná učitelka co na ní za zády dělají posuňky.

  • Liška 16.4.2016 at 22:21

    163
    i když je pravda, že když člověk ví, do čeho jde a hlavně,co je cíl, jaký mámzáměr, tak to potom jde nerozpačitě.
    Asi jako začátečník psychoterapeut. Zůstat v klidu, držet se záměru a toho, co umím, hlídat si, jak se cítím, snažit se být jasnej…

  • rulisa 16.4.2016 at 22:22

    161
    Mně by tam hlavně chyběl ten pocit, že něco tvořím, vytvářím, něco za sebou vidím. Vadilo mi to i u toho obchodničení a trochu i na té zootechničině, ale tam jsem aspoň měla radost, když jsme prosadili místo výběrové vazné stáje stáj odstavnou, léčebnou pro chromajzly – no detaily by byly na dlouho.

    Nejsem šťastná v zaměstnáních, kde jen koriguju někoho jiného. Kde v podstatě jen zajišťuju to, co vymyslel a vytvořil někdo jiný. Podle jeho pravidel a norem. Jen lepší lokaj, nic víc.

    Peníze pro mě nejsou měřítko „dobrosti“ práce, jenom pro ně nejsem schopná pracovat.

  • ratka 16.4.2016 at 22:23

    166. moje autopsychoprůprava se mi hodí, pořád se držet v klidu.

  • Liška 16.4.2016 at 22:23

    165
    Dobrou
    – na hodnou se to dělá rovnou do očí, na přísnou za zády.
    No, ale hodná stejně zaboduje, pokud se těm lidem věnuje, oni to poznaj a jsou vděčný. Teda ty menší děti.

  • rulisa 16.4.2016 at 22:23

    164
    Trubičky jako kornouty.

  • Liška 16.4.2016 at 22:25

    167
    ru,
    vazná stáj – co by to mohlo být?

  • Liška 16.4.2016 at 22:26

    170
    aha, haha, že by ratka nazývala něco jiným jménem než ostatní, kornout trubičkou? :-))

  • rulisa 16.4.2016 at 22:35

    171
    Na řetězu. Klasický kravíny jsou buď vazný ustájení, nebo volný.
    Volný vypadá zdánlivě jako luxusnější a příjemnější, přirozenější, ale je tam těch krav obvykle po dvaceti v sekci, takže si chodí sem a tam a přetlačujou se u lepších míst u krmiště a silnější, energičtější prudičky nenechají odpočnout unavenější klidnější slabší dojivky, napadají je a zvedají je z vyvýšené lehárny, kde je nastláno čistou slámou, a nutí je chodit v hnoji pod lehárnou, ony právě ty prudičky bývají ty míň dojivý (málo energie do mlíka, hodně do prudění), zatímco ty unavený více dojivý naopak – a ty taky jsou potom náchylnější na všelijaký chorůbky, záněty vemene a nejčastějc na hniloby mezipaznehtí z toho chození v rozčvajdané slámomočce dole v sekcích. Tak těm pak dělá vazná stáj naopak dobře, sice jsou na řetěze, ale mají svůj klid, svoje jistý, ležení i krmení, a dají se jim ty špáry i líp léčit. Jen antibiotikama nebo i vyřezáním vředu. A hlavně stáním na čistým.

  • Liška 16.4.2016 at 22:51

    173
    to je hrozně zajímavý!!

  • rulisa 16.4.2016 at 22:53

    Taky mě to bavilo.
    Ale někdy to byl humus.

  • ratka 17.4.2016 at 7:48

    Ru ví stejně nejlíp co mám na mysli, ale tentokrát to neví. trubičky jako trubičky. zevnitř vylévané nugátem, kulaté, mňamkové. Takže tím by téma práce skončilo. mám toho dost v reálu natož ještě virtuálně :-))

  • rulisa 17.4.2016 at 9:28

    No jo, já je v sortimentu přehlídla, ale jsou tam.
    Omlouvám se. :-)
    Zatím jsem se pohárům s nima vyhýbala, že je to už zbytečně drahý, ale za trest si je někdy konečně někde dám. Podpořím ti obraty. :-) A ochutnám, když chutnají i tobě, tak by nemusely bejt přeslazený.

    Ale jinak jsem ti podpořila obrat už tenhle tejden na městě jedním kornoutem. :-) Byl asi nejlepší z celé zmrzliny.

  • rulisa 17.4.2016 at 9:34

    Nevím, jestli to souvisí s tím zpomaleným metabolismem a sklonem k nabírání na váze, ale čím jsem starší, tím míň mi chutná moc sladký, a vůbec všelijaký hodně chuťově výrazný jídla.

    Sobota byla příjemná, mládě u tatínka, žádný muž na návštěvu nepřijel, natož stojící o společné stárnutí, a to ani v dálkové formě, takže jsem se dospala, umyla okna, přesadila kytky a vařením se zabývala naprosto minimálně a dneska jako prevenci před nedělním splínem pudu za chvíli do práce. Jen co se zatáhne, aby mi to nebylo líto kvůli počasí.

  • ratka 17.4.2016 at 10:35

    jsem vyřízená psychicky i fyzicky… takže si lížu rány :-))

  • rulisa 17.4.2016 at 10:52

    Našla jsem, že prý na povzbuzení celkové psychické i fyzické jsou dobré jarní kopřivy, zrovna si je du natrhat. :-)

  • barča 17.4.2016 at 10:54

    Ratka komentáře- pracovní.
    čtu a gratuluju!!!
    mám malinko pocit, že ted nám všem pracujícím v sytémech, nesystémech – máš malinko blíž. a pro tebe – přijde mi velké nové poznání.

    Ratko, drž se, at to s tebou dopadne v práci jakkoliv – vydržíš, nevydrříš – nevadí – prostě sbíráš nové zkušenosti!

  • Liška 17.4.2016 at 10:57

    ratko,
    áá takžes řekla trubičky a myslela trubičky, ňam.

    Hezky víkendově odpočívejte, já už s roletou bojovat nebudu, plánuju uklidit knihy zpět do knihovny a další bordel ze stolu (a to se mi vůbec nechce) a vyfotit těch pár voj. helem, asi. Zase pro ně polezu ke stropu. Kdovíjak vypadají zevnitř, já je vždycky otřu jen zvenku.
    Nojo. Napřed si dám štrúdl!

  • Liška 17.4.2016 at 10:59

    180 ru
    jarní kopřivy jsem pila jen jednou, tyhle velikonoce! I jsem to vyfotila, to ještě musím zúročit :)

  • rulisa 17.4.2016 at 14:21

    Natrhala jsem půl baťohu docela mlaďoučkých a hned dala na síto sušit, už jsem v práci. O usušený se podělím s maminkou, na vlasy, na čerstvý si zajdu ještě večer, těch mi bude stačit jen prá hrstí.
    Plicník už mám vcelku nasbíranej nasušenej, i s trochou podbělu, ale ještě na výletech určitě dosbírám, a ještě bych ráda jitrocel, bezovej květ a přesličku, o tu se taky budu dělit s maminkou. A třeba ještě něco na sběr vymyslím. Ona je skoro každá kytka léčivá, jen člověk musí vědět na co.

    Loni jsem měla rok marmeládový, té mi zbývá ještě hafo, tak letos si udělám rok bylinkový. Aspoň mám další motivaci proč chodit na procházky a výlety i sama.

  • rulisa 17.4.2016 at 14:24

    A taky motivaci dodělat konečně tu vestavnou polici do zazděných dveří. Protože ty pixly s bylinkama už pomalu nemám kam dávat.

  • Liška 17.4.2016 at 14:54

    ru,
    jó, to budeš mít radostný, s bylinkama.
    Zazděný dveře… mi připomněly naše ne zazděný, ale už nefunkční dveře u nás doma – z jedné strany je na nich knihovna (co jiného:-) a z předsíně Franz Josef s hasičskou helmou a tak; možná tam místo nj dáme s mámou plechovou tabuli vstup zakázán a další tabulky, to by byla docela sranda! Skoro jako bylinky.
    Jéé, teď jsem omylem napsala bydlinky. To je hezký slovo!

  • ratka 17.4.2016 at 15:22

    186. bydlinky od bydlit, to je pěkné :-))

  • rulisa 17.4.2016 at 20:26

    Je. :-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.