Sen.
Můj dětský pokoj v Brně, u maminky. Pokoj – pokojíček. Ten, kde dřív byly dvě postele podél dvou zdí čely k sobě. Moje a bratrova. Dneska je tam už jen ta moje, a všude spousta pokojových rostlin v květináčích. Maminčiny kytky. Rozrůstající se, rozlízající se, roztahující se z okenního parapetu, ze stolečku pod parapetem, ze skříněk vedle okna. Jedna z těch kytek je zvláštně červenavá, řídce košatá, do prostoru se rozpadající zelenočervené stonky i listy, nafialovělé droboučké květy na koncích tenkých výhonků. Neznám její jméno, jako jména většiny maminčiných kytek v bytě.
Je tam se mnou ještě někdo, nějaká žena, neznám ani ji, chválí ten pokoj a ty rostliny v něm, chce udělat radost, ale je trošku nesvá, rozpačitá, nemá si kam sednout, kdysi dřív by si byla mohla sednout na tu bráchovu postel, teď už to nejde, její místo zabírá ta červená rostlina.
Musím tu potvoru rozlezlou červenou ostříhat. Je jí moc.
Jdu přes celý byt na balkon pro nůžky, vím, že tam jsou nůžky na stříhání kytek, u kýblu s hlínou, jak tam maminka nedávno zas něco přesazovala.
Sotva překročím práh (podlaha balkonu je o něco níž než podlaha obýváku), uvidím je. Chci se pro ně ohnout.
A najednou se nad zábradlím mihne srnčí hlava.
Nahoru, dolů.
Neskutečný. On snad vyskočil…
O krok blíž k zábradlí, není skrz ně vidět, je to prostě další panel, betonová hráz proti pádu dolů jen se škvírou na odtok dešťové vody podél podlahy, už vidím ven, dole na trávě vedle parkoviště je srnec se srnčetem, srnče uždibuje kraťoučkou parkovou travičku a srnec fakt skáče až nahoru, jen tak se prostě odrazí a jako na pérkách vyskočí až do výše devátého patra. Jen tak kouknout do okna. Možná útočí. Aby bránil to srnče. A možná jen provokuje.
Možná, protože z vedlejšího balkonu se ozývá zuřivý nepříčetný uječený štěkot. Nějaký podvraťák mrňavý asi. Ti bývají nejuječenější, malí mají největší potřebu se preventivně bránit útokem, nejvíc vyhrožovují i si dodávají odvahu randálem.
Zvenčí mlčky vylítává vzduchem srnec, na druhé straně zábradlí se vyskakováním proti neprůhlednému panelu zábradlí míní zbřídit minipes.
Usměju se tomu.
A najednou pes přeskočí.
Malé bílé chlupaté tělíčko silou vzteku vyletělo až nad zábradlí, jen těsně, ale stačilo to, a ten jeho děs, kdy teprve v zlomku okamžiku za bodem nenávratu uvidělo pod sebou výšku devíti pater, jsem ucítila s ním.
Padal.
Nemohla jsem udělat nic. Jen se dívat a v duchu prosit, prosit, prosit, modlit se, ať dole dopadne na nožičky a běží… je přece lehoučkej…
Kousek nad zemí se pootočil a dopadl na hlavu.
Zůstal ležet, zkroucený, zchromlý. Kňučel. Slabě, nepřeslechnutelně. Zoufale.
Malý bílý chlupatý pes, kterého znám. Z jiného snu, ze skutečnosti.
Musím rychle k sousedům, ať pro něj rychle jdou, ať ho vezmou k veterináři, ať mu pomůžou…
Rozběhla jsem se přes byt ven, ven z bytu a na chodbu, jenže je to daleko, a místo chodby rozježděná polní cesta, hluboké koleje od nesčetně jízd traktorů za mokra, za deště a bláta, ale teď je sucho a ty koleje jsou jak odlitek betonu, a já bosá a v noční košili, tak, jak jsem vstala z té postele v pokojíčku, bolí to do nohou, do chodidel, drolí se hlína a řežou hrany těch vyjetých kolejí, padám na všechny čtyři, na kolena, na ruce, jako při bruslení, i to bolí, ale běžím po všech čtyřech, abych už nepadala, jednou volnou rukou si popaměti v tom psím předklonu rovnám noční košili, protože mi vylezl nahej zadek, ale nevzdám to, musím doběhnout, zachránit psa…
Probudila jsem se.
Nezachránila jsem psa.
Zachránila jsem sama sebe. Před děsem přiznání si, že jsem selhala a netrefila.
Protože ve snech skoro nikdy netrefím.
Je zvláštní, jak často ty pod kůži děsivě jdoucí, vypovídající sny přicházejí po dnech, které byly klidné, pohodové.
Až když už je člověk nečeká.
Komentáře: