Udělalo se krásně. Tak krásně, že už jsem musela… jít.
Dneska udělám výjimku a fotky nacpu sem. Nejsou umělecký. Jsou obyčejný, zážitkový, dopamětiukládací.
O tom, jak jsem vyrazila z domu po silnici směr S.Ř., s plánem obejít to kolem dokola přes lesy a vrátit se ze směru N.Ř. A s nadějí, že směrem tam si někoho stopnu, aby mě po té silnici popovez.
No, nestopla, protože se tady blbě stopuje, křižovatka velká na Jihlavu na Třebíč, já potřebovala na Třebíč, ale kdo mi zastavil, jel na Jihlavu. A pak už to nešlo, zatáčky, a pak už to nemělo cenu, už jsem to prostě došla. Pár kiláků po silnici mě nezabilo, kupodivu, přestože jednu chvíli to vypadalo, že s jedním pánem za volantem se na jeden pankejt vedle sebe nevejdem.
Všechno začíná rašit. I autobusový zastávky.
To světlo v lese mi chybělo. Celou zimu.
Světlo pro generála.
Nebo pro milence.
Světlo na cestu.
Nešla jsem po cestách značených, jen malovaných v mapě. Místy se realita od mapy liší. Místy je zatarasená fungl novými oplocenkami.
A místy člověka z cesty svede něco v dálce, co vypadá jako srub kanadských zlatokopů, kteří si s sebou na Aljašku dovezli modrou autoplachtu. Nebo jako skautský tábor.
Chodila jsem tam a prohlížela kousky života žijícího, i když už se neodehrává, obrácenou přepravní paletu s ulomeným krumpáčem a kusy nepovedených nebo rozbitých kousků věcí z hrnčířské hlíny naskláadnými uvnitř ní, provázek od neznámo čeho, k zavěšení neznámo čeho, poštovní schránku čekající nejspíš na kurýra ponyexpressu, hodiny, co se nemusejí natahovat… Je podobných táborů tady v okolí víc, a v trochu vzdálenějším okolí vůbec hodně, je to tady takový kraj, čistý, lesnatý, romantický, jako stvořený pro skautské tábory. Tolikrát jsem si jako dítě přála na právě takovémhle táboře být, ale nebyla jsem, jen na obyčejných pionýrských…
Chodila jsem tam a sahala si na věci, artefakty, a cítila se jak ve zhmotnění Foglarových příběhů. A říkala si, jak je milé, úžasné být tichý svědek, pozorovatel, jak je úžasné a příjemné být jen ten svědek, nic víc, už se dneska nemuset doopravdy účastnit…
I to je stárnutí.
Ale aspoň snad nestárnu morálně, jako některá výstražná upozornění.
Mám ráda borovice. Ráda se na ně dívám, ráda pod nimi sedím. I pod touhle jsem zůstala chvíli sedět a zbaštila sváču. A neuvědomila si, že pokrytí hledáčku není sto procent skutečně zabírané plochy fotky, tudíž mám borovici s balastem v záběru. Vidět ho v hledáčku, popošla bych. Myslet, popošla bych.
Nemyslela jsem na záběr, myslela jsem na objektiv, který se uvnitř nějak rozsypal – přesypal a neostří na nekonečno, respektive neostří uprostřed na nekonečno. Jen úplně po krajích. Jenže je předělávaný doma na koleně a pro potřebný objektivový závit přilepený na redukci dvousložkovým kamenickým lepidlem. Už nikdy nikdo ho nerozdělá, aby ho spravil. Leda aby ho defintivně zničil. Od začátku ostřil tak nějak všelijak, ale teď už se s ním dá fotit jen na blízko, nebo na umění. Na blízko třeba sama sebe:
Na polodálku třeba zase cestu. Z meze, kde jsem seděla. Už nebyla studená. :-)
Mám tu fotku ráda. Už teď to vím, že mám a budu mít. Stejně jako tu další, na dálku uprostřed nezaostřenou zvláštní pastvinu kousek nad jednou polosamotou, pastvina vyholená od ovcí, s pocitem Anglie, možná i jiných dálek nezaostřitelných…
Šla jsem po cestě podél té pastviny (zas sešla z cesty původně mi určené), na konci polorozbořený dům plný harampádí a za ním dvě maringotky, jedna asi včelín, jedna na bydlení, ale nikdo tam. Jen kočky. Míhaly se uvnitř rozpadajícho se domu, probíhaly ven, lekaly se mě a zas se nechávaly přitáhnout zvědavostí, sem a tam a kolem mě a zas pryč, dospělí i koťata, kočičí ráj.
Pak už jsem se pomalu obracela zpátky, pokecala na té polosamotě v údolí s tamními milými lidmi (paní – „Já bych tím lesem nešla, já bych se bála…!“ – pán se jen směje a mrká na mě), prošla kolem dvou rybníčků a našla a radostně nasbírala první letošní plicník (ale nenafotila, byl v lese ve stínu), abych měla na ty svoje plíce zas v zimě, když vím, že nemoc plic je odrazem nemoci v duši, zvané nedůvěra, a já nedůvěřuju, vím to, nedokážu už důvěřovat nikomu, natož sobě. Takže o letošních vánocích stejně jako loni a předloni si stoprocentně dám ty zanícený průdušky a astma repete.
Po mostku z kulatiny jsem přešla řeku, nafotila tuhle žlutou kytku, co se každej rok zas a znova koukám, jak se jmenuje, a do dalšího jara to zas zapomenu, přeskočila potůček smrdící koncentrovanou močůvkou a radostně zkonstatovala, že jsem tedy již kousek od zemědělského družstva hospodařícího za kopcem nad mojí bytovkou.
Poslední, co jsem těsně pod družstvem nafotila, byly smrky pro Popelku. Nebo spíš pro kohokoli, kdo nestřílí z kuše jako Popelka od Juráška, protože do těchhle šišek by se musel trefit i slepý.
A pak že močůvka poškozuje životní prostředí. Smrkům očividně prospívá.
Přes družstvo kolem kravína s volným ustájením jsem se vrátila domů, stezičkou bývalým sadem, kde si pořád představuju chatičku na přespání v parným létě a pasoucí se kobylu vedle… Ani na tom družstvě jsem nefotila, abych nebyla za průmyslového špiona, ale když na mě zpoza otevřených krmných vrat jukla černostrakatá hlava se žlutou náušnicí a měkkce vlahýma očima, mojí hlavou mi blesklo, že kdyby se něco stalo s kamenictvím, že bych se třeba i vrátila tam … ke své původní profesi… Taky bych to neměla do práce daleko.
A zas bych byla vysokoškolačka.
Co je stejně sama, byť to na chlapy nevytahuje, ba naopak se netají tím, že má ráda ty obyčejný, neintoše… Protože ten cejch prostě je a zůstává, cejch někoho, kdo má štempl, na který jiní nedosáhli, a tudíž si podle těch jiných určitě myslí, že je něco víc. Protože oni by si to na jeho místě mysleli. A nebo cejch toho, kdo někdy skutečně víc ví, vymyslí, pochopí, což ostatní nesou ještě hůř než variantu jedna.
Uvědomila jsem si to, když po asi deseti pokusech vysvětlit logiku právnického šroubovaného textu jednomu kolegovi, jsem mu prostě sdělila, že takhle to je a hotovo a dál ať to neřeší, a kolega mě neméně razatně utřel, že to jsou ti vysokoškoláci, co vždycky musejí mít pravdu, i kdyby ji neměli.
Kolega, co mi ještě loni v podnapilém stavu vyznával lásku. A za střízliva odkývával mou už tisíckrát na různých místech odříkanou mantru o tom, že štempl ze školy neznamená v reálu ve vztazích nic, protože ty důležité věci jsou úplně jiné. Že od chlapa nepotřebuju, aby uměl to co já, ale aby mě doplnil v tom, co sama nezvládnu…
Jenže mantru odkýve každý, ale co v něm hlodá, když tou holí chytrejch vysokoškoláků a inženýrů uhodí, je věc jiná. Hůl, co bije spolehlivě. Každý nevysokoškolák ji dřív či pozdějc najde, když ví, že ten druhý ten štempl má. Natož když ten druhý je druhá…
Jakákoli ženská tepe chlapa a hádá se s ním o svou pravdu, tak je to ok, protože je to ženská.
Ale nesmí mít titul. Pak je to kráva, co ze sebe dělá chytrou a komanduje, protože má ten titul.
Už chápu, proč si nakonec ženský vysokoškolačky hledají partnery taky vysokoškoláky. Ne proto, že by jim nevysokoškoláci nebyli dost dobří. Ale proto, že už nemají sílu bojovat s větrnými mlýny.
Jenže já už ani toho vysokoškoláka nedám.
Mám to na plicích.
No tak aspoň už vím, kam chodit na plicník.
Komentáře: