A stejně mi to leží v hlavě, ta diskuze u Barči.

Sjíždění atlasů zvířat v dětství. Rozdíly v tom, která jsme čemu dávaly přednost. A proč si někdo do dospělosti donesl a někdo nedonesl to členění druh – rod – čeleď – řád…

Třeba to neutkví, když člověk jde jen po jednotlivých heslech. Lev pustinný. Okapia pruhovaná. Babočka osiková. Obrázek a jméno.

Mě bavily děje. Děje v životech zvířat a vývoje druhů. Větvení vývojovojových linií, zvláštně znějící latinská slova s obrázky zvířat vypadajících jako rozmarný úlet malíře vrátivšího se z hospody. Jedno zvíře jako složenina několika jiných dnešních. Eohippus-mesohippus-meryhippus-pliohippus… Má to rytmus.
I ty linie samy o sobě mají rytmus, rodokmeny mají rytmus, každé větvení má rytmus.

Všecko, co si pamatuju, má kromě tvaru a tvaru slov i rytmus.

Koheilan-O’Bajan-Siglavi-Hadban-a-Hamdaní. S „a“, bez „a“ je to špatně slepenej přetrženej film. A dycky mi tam vadilo to Siglavi. Bez něj by to bylo rytmičtější. Někdy se dává na začátek, ale dát na začátek slabiku s „i“ cítím jako nepříjemný, na začátku má být pusa volně, aby to plynulo, ne se hned v první slabice sevřít…

Druh-rod-čeleď-řád. Příjemnější by bylo druh-rod-sleď-řád. Nutí to sklouznout do pán-hrad-muž-stroj. Pánský vzory jmen. Jako čtyři střely z revolveru. Dámský i dětský jsou daleko nepříjemnější na říkání, protože delší, ukecanější. O slabiku až dvě (Krom kosti. Žena kost taky moc kecat nepotřebuje.)

Nese-bere-maže-peče-umře. Nevím, proč to museli po novu měnit na tře, to tam kulhá naprosto. S umře to byly příjemný vlnky na řece, takový ty peřejky pravidelný, co zhoupnutí, to  plesknutí do laminátu dna lodi.

Helium-neon-argon-krypton-xenon-radon. Na škole mi to přišlo jako nejmíň důležitá skupina prvků – asi protože jak byla až na konci, tak se nikdy pořádně nestihla probrat, nejvíc se babralo s těma na začátku a na vzácný plyny pak už nezbyl vzácný čas – ale nejlíp se pamatovala.

Mastek-sůl kamenná… topas-korund-diamant. Víc jsem si z Mohsovy stupnice tvrdosti nikdy nezapamatovala, protože to ostatní mezi solí kamennou a topasem nemělo rytmus. Hodil by semi tam ještě jednou diamant a jinak už nic.

Noli tangere circulos meos. Latina je parádní, má melodii a rytmus skoro pořád. Jen když slyším laiky číst ji krátce, tak je to jak poslouchat Kde domov můj zpívaný falešně. Neumím na klávesnici udělat ten vodorovný příznak, jakým se to značí v učebnicích latiny pro začátečníky. Nolí tangere circulós meós. Gállia est omnís dívisa in partés trés, quárum únam incolunt Belgaé, alliam Aquitání, tertiam quí ipsórum linguá Celtaé, nostrá Gallí apellantur.

Čísla. Hesla.

Šestsetšedesátčtyři dvanáct. Směrovací číslo k babičce, psávala jsem je na pohlednice z prázdnin a pamatuju si je líp než směrovací číslo chalupy, kde jsem pak skoro dvacet let žila.

Nulajednanulajednanulatřicetdvaosmsetdva – číslo mého prvního bankovního účtu. Ty dva dnešní musím pracně lovit z paměti, nejsou zdaleka tak zvukomalebně rytmické.

Jednacésedm-nulastodvacetjedna. Zvláštní je, že jsem si nezapamatovala ani jedno spz svého zesnulého swifta (před přestěhováním a po přestěhování), zato hlavě uvízlo spz předchozího favorita, taky pěkně v rytmu. Suzuki už se tam skrze ně neprotlačil.

Šedesátsedm-padesátšest-nulačtyři. Znám spoustu čísel důležitých pro běžný civilní život i úřední styk. Akorát je vždycky všechny musím přeříkat jako básničku. Zprostředka to nedám. Vždycky od začátku a vždycky stejným tempem. Což má zádrhel – když na začátku nasadím špatně, zjistím to, až když něco nefunguje. Jako například když jsem kdysi v telefonní budce úpěnlivě vytáčela číslo a vztekala se, že je to krám rozbitej kecající nesmysly o neexistujícím číslu, abych pak zjistila, že točím svoje číslo rodné.

Až na mě jednou někdo blafne o půlnoci, odrecituju mu všechna svoje hesla v počítači.

A až budu mít jednou toho Alzheimera, tak si budu prostě už jen recitovat.

Dekahektokilomega-decicentimilimikro.
Tříšestdevětdvanáctpatnáct.
Nýnatýitýičitýečnýičnýovýistýičelý.
Befelemepeseveze.

——–

(P.S. A to prosím nejoblíbenější nejsrdceryvnější historka mého staršího bratra z mého dětství je o tom, jak se snažil mě coby dítko předškolního věku naučit básničku mamince ke svátku matek. Měsíc se mnou potajmu trénoval říkanku asi o třech verších, dokud jsem ji perfektně nepřeříkala v kteroukoli denní i večerní dobu okamžitě a bez přemýšlení, načež když přišel den Dé, převzala jsem od něj kytku, v šatičkách a mašličkách důležitě předstoupila před maminku a pak jí tu kytku strčila řkouc: „Tady máš, maminko, ať máš taky nějaký Vánoce…“)