O lidech

stárnoucích, smutných a hodných.

Napadlo mě to poprvní už před více lety. Když jsem se po delším čase na návštěvě u tchýně obrátila na ni s něčím intimním, pro mě citlivým – a dostala jsem ránu. Nečekanou, protože tchýně byla ta, co mi suplovala maminku, tohle ona neměla dělat, to dělala jen moje maminka…
Tak jsem si taky všimla, že daleko víc než dřív nasazuje takový ten svůj jednoznaně uzavřeně popuzený odmítavý výraz, definitivně odpuzující jakoukoli snahu o čemkoli dál v nějaké věci diskutovat. „Ne.“ Zní to jako od nepřítele. Takhle to dřív neznělo.
Dřív byla mírnější, klidnější, ta ráznost byla pohodovější, byla v ní vlídnost, užívala si ji, nebránila se jí v nervozitě…
Jenže za tu dobu, co jsem ji nevidla osobně, hodně zestárla. Působila unaveně, nervózně.
A bránila se rezolutní razancí, která se rezolutně razantně promítla do všeho, co dělala.

Podruhé mě to napadlo nedávno, když jsem seděla na zubařském křesle a čekajíc, až začne působit injekce, sledovala paní doktorku za jejím plexištítem, jak se nade mnou sklání, jak studuje cosi v počítači, jak něco málo říká sestře, pak jak se zase blíží ke mně a bere do rukou nástroje…
Nebojím se u zubařky příliš, naučila jsem se víc než na sebe tam v tom křesle myslet na ni, jak se asi cítí, jak jí je, na co ona asi myslí, v čem je jiná než minule…
Pomáhá to.
Ale taky nejde si nevšimout, že za ty roky, co tam chodím, se paní doktorka změnila. Dřív ráda vtipkovala, nejradši na úkor pacienta, který měl zrovna plnou pusu vatových výplní a zákaz ji zavírat, ba i jen hnout jazykem. Prohazovala si se sestřičkou velmi suše znějící dvojsmyslná sdělení, z nichž slabší povaha mohla dojít k názoru, že se blíží poslední hodinka celého pacientova chrupu, pokud ne přímo samotného pacienta. Uměla úkosem švihnout pohledem, co se smál, i když se nesmál. Povykládala, co dělá a proč to dělá a co s tím, co to může udělat s tím zubem…
Teď je už dávno vážná. Prodělala jakousi těžkou nemoc. Pořád vypadá hodně dobře, má hezký tvar obličeje a dobrou postavu, vždycky měla, ale kůži zblízka už má stařecky povolenou, tmavou, skvrnitou. Výraz tváře nehybný, bez proměny, bez jiskry. Unavený. Nevtipkuje, téměř nemluví. Na přímý dotaz odpovídá tak, že cítím, jak ji tím dotazem obtěžuju. Přidávám práci. Netěší ji komunikovat, netěší ji muset formulovat. Netěší ji lidi.

Obě zestárly. Zesmutněly. Ztratily tu sílu navíc, co člověk má, aby z něj šlo ven to něco… jeho navíc…
Možná. Nevím. Příjde mi to.
Nejsou šťastné. Přijde mi to.
Šťastné ve smyslu srovnané s tím, co je.

Taky nejsem.
Nemůžu už zas nic udejchat. Loni jsem koncem zimy po skončení neschopenky jezdila aspoň lyžovat, letos to nejde, bez auta a bez chlapa, setkání s nímž bylo krom radosti z pohybu další motivací tam jet. Takže poté, co jsem nedávno v Brně zjistila, že mám problém vylízt i hloupej Medlaňák, dospěla jsem k nutnému rozhodnutí začít se hýbat. Nové kryté kluziště je fajn, bruslit chodíme s kolegy. (A na pivo.). Běhat jsem chtěla začít už dávno, ale vždycky to (s úlevou) skončilo na tom, že na běžení nemám boty.

Naděje, že mě veme kolegyňka do Jihlavy, abych si tam koupila nějaký spešl běhací boty aspoň ve Sportisimu, padla, kolegyňka za stůně a plavat do bazénu nejedem. Tak jsem v sobotu kol pol (dřív to nešlo, po následcích večerní nadměrné porce zelňačky se smetanou) vyrazila na město k Vietnamncům. No co, tak budu mít lowend, beztak na to moje ne-běhání, co ještě ani nezačalo, není potřeba investovat tisícovku nebo víc, když nevím, jestli vůbec uběhnu dvacet metrů a jestli vůbec víckrát než jednou.

Zapadla jsem k jednomu z těch Vietnamců, které už znám od pohledu. Vypadají všichni mladě, věk u nich nedokážu odhadnout, jen jsem prostě věděla, že ho znám už dlouho a už z dřív, z města kousek odsud, u něhož jsem bydlela předtím. Taky jsem to tomu chlapíkovi při zkoušení bot řekla, že ho asi znám odsud. A on že jo, že i jeho sestra, co tam o něco níž prodává v létě, taky…
Povídali jsme si. Zákazníky-turisty venku mu obsluhovala česká paní zaměstnankyně, věnoval se jen mně. Vykládal, jak přišli z Vietnamu, jak v patnácti tady znovu šel do školy, že chodil na tu a tu školu…
Kde jsem taky učila, kdysi když jsem čekala druhého syna.
Povídali jsme nakonec docela dlouho. O té škole, učitelích a žácích tam, o zákaznících i o výrobcích z Asie. Vykládal, jak ve Vietnamu zůstala jeho dívka, kamarádka, s kterou si v těch patnácti slíbili, že na sebe počkají, ona pak ve Vietnamu taky učila, dvanáct let se neviděli, jen si psali, a teprve když on se zavedl tady tak, aby ji uživil, přijela za ním a vzali se…
Zrovna mu přinesla oběd. Milá, hezká. Pozdravily jsme se, krátce s ní mluvil vietnamsky, pak lámanou češtinou ona se mnou, už neučí, nezvládá češtinu, ale mají děti, tak učí aspoň jejich děti.
Nesmlouvala jsem o slevu na boty, když paní odešla. Pišlo mi to divné, nepatřičné. Když mi tam bylo tak fajn.
Nedal mi slevu, dal mi navíc ponožky. Bavlněný zdravotní, přesně takový, jako mám ráda. „Tady máte ještě na to běhání, jste taková příjemná…“
„Ale vždyť to vy taky…“ řekla jsem.
„Všude jsou lidi stejní,“ řekl on a tak trochu se u toho zarazil, najednou nevietnamsky neobchodnicky zvážnělý, „všude jsou hodní i… ti druzí…“
A pak se mi pořád tak vážně podíval do očí.
Už jsem věděla, proč si tam připadám tak fajn, i když je to jen obchod v průjezdu.
„Víte, jak to je, že kdo je v pohodě sám se sebou, je v pohodě i s ostatníma lidma kolem sebe. A kdo nemůže s lidma okolo vyjít, pořád s nima má nějakej problém, má hlavně problém sám v sobě…“
„Tak.“ Kývl on.
Stáhla jsem si tu svou bezprstovou rukavici, horlivě zavrtěl hlavou, že to nemusím, ale současně ke mně natáhl ruce. Podali jsme si je. A popřáli navzájem štěstí, a ať se daří.
A s fungl novýma botama mírné ceny za tak nesmírný význam, který v sobě přinesly a už napořád nesou, jsem na svém růžovém kole se štanglí odjela domů.

A bylo mi jasný, že běhat už musím. Už kvůli těm botám mimořádného významu a kvůli tomu, že to je to nejmenší, co musím udělat já pro sebe, když jsou kolem mě lidi, kteří dokážou daleko víc… a ještě k tomu jsou milí.

Vím, že nejsou všichni staří smutní a rezolutní. Věřím, že ti vietnamští manželé taky nebudou.
Ani já nechci být.
Při indiánském běhu astmatika kolem zemědělského družstva, rozhledny, rybníka a zpátky jsem se úspěšně dusila v sobotu i v neděli.
Boty sedí, a na rozdíl od těch kolegyňčiných ze Sportisima nikde netlačí.

Komentáře:

  • Liška

    Á, pěkný. Nenapadá mě, co dodat.

  • Liška

    Jenom si říkám, co s tím dejcháním – vůbec nemám tušení ani jaký to je, ani co uleví ani nic.

  • rulisa

    Prostě se ti to stáhne a začneš sípat. Jako by ti to někdo uvnitř zacpal, zagumičkoval. Tak musíš přestat běžet a jen jít. Ne se přestat hýbat úplně, to by byl kyslíkovej šok pro svaly. (I koně se vydejchávají v kroku. Tisíc kroků ze stáje, tisíc do stáje.)
    Taky nevím, co s tím, prostě budu zkoušet.

  • fousek

    ono to ani nemusí být zestárnutím. Jenom zrovna momentální situací nebo tak.

  • rulisa

    U těch ženských? Je to dlouhodobý. Tchýně už je mezitím dávno bývalá tchýně a u zubařky jsem si napřed taky myslela, že je to jen nějakou momentální situací, ale za poslední tři návštěvy se nic směrem k bývalému stavu nezměnilo, spíš k tomu novému.

  • barča

    Ru, ty fakt zkoušíš běhat :-) ? blahopřeju. ono chvíli trvá, než tomu člověk přijde na chut. když jsem běhala hodně, tak když jsem nemohla běhat, mívala jsem absták po běhu. prostě mi to chybělo – psychicky havně. no prostě nával endorfinů :-)
    taky se chystám na běh a zase vím, že to bude pár týdnů těžký, s funěním, s těžkýma nohama.

    k tomu ostatnímu. chápu to. někdy se mi chce s lidma v práci bavit, jindy ne. prostě je toho někdy moc – takže to jejich povídání mě ruší v tom myšlení, co všechno a jak musím v té směně zařídit. a taky chápu, že člověk prostě vyhoří a pak pracuje jen jako robot a rutina – jen aby to vše bylo hotové, bez radosti a uleva je to, že má hotovo, jde domů a tam je klid.

  • rulisa

    Vyhoření. Jo, to je ten pocit, co jsem měla z doktorky.
    Běhání jako pohyb mi nevadí, spíš mi prostě dycky přišlo jako takový jednosměrný, jen běžet a nic přitom, při chození můžeš ještě fotit nebo něco sbírat, při ježdění na kole se cestou vykoupat a dát si mety od pivka k pivku… Ale popravdě, dost mi nějakej pohyb, pravidelná fyzická námaha po přestěhování chyběly, byla jsem zvyklá chodit na maštal, házet hnůj a seno (i když ne dennodenně). A najednou nic.
    A dělala jsem si pak naději, že třeba s panem Divným na té jeho chalupě se fyzicky nějak vybiju, na asistenci při opravách nebo při práci na zahradě…
    No, z toho jsem vystřízlivěla podstatně rychlejc než ze zbytku vztahu. Když jsem pochopila, že ty jeho nářky na strašně moc práce tam nejsou sdělením, že by uvítal pomoc.

  • barča

    jo, zvlášt když začíná být hezky, táhne to člověka ven, slunce oživuje. je chuť víc něco dělat, přibývá energie.

  • rulisa

    Tak tak.
    I té začínající na es.
    Tu je pak nejlíp taky vybít pohybem. :-)

  • ratka

    řekla bych že svět stárne nebo mládne…s námi. takže i to co dřív bylo jiskřivé a veselé, ztrátou vlastní jiskřivosti šediví.

  • rulisa

    Jakože doktorka se mnou nemluví, protože jsem stará?
    No to by mohlo bejt. Taky jsem čím dál ošklivější. :-))

  • ratka

    11. no tak nějak… třeba taky již nevyzařuješ tu jiskru co dříve :-)

  • rulisa

    To doufám, dřív jsem lidi zahlcovala. :-)

  • ratka

    doktorka ubrala taky … a je z ní teď nemluva :-)

  • rulisa

    No to ze mě nee. :-)))

  • ratka

    zatímco tlustý zhubne, hubený zhebne

  • rulisa

    :o)
    No jo, měla jsem asi větší rezervu na startu. :-))

  • fousek

    5: si to zas vem, furt, den za dnem, hodinu za hodinou, čumět do otevřených tlam … to musí znudit, ne?

  • rulisa

    Jo, taky jsem nad tím přemejšlela, že je to ironie, jak se premianti a školní honiči za prestiží cpou na medicínu nebo stomatologii, masírovaní navíc často rodiči pro jistotu nadprůměrných příjmů – a nakonec většinou dělají nudnější a rutinnější řemeslo než třeba já.
    Mě by to jejich nebavilo ani náhodou.

  • fousek

    jo, asi tak.

  • ratka

    19. být zubařem považuji za řeholi. Taky je mezi nimi hodne slinivkářů

  • rulisa

    21
    :-))))))
    Prostě to svoje vidíš všude, i manželovu slinivku. :-))

    Ale s tou řeholí souhlasím, vždyť to píšu výš. Rutina, nuda, ve které končí nadprůměrně inteligentní lidé musející znát strašně moc, aby dělali pořád dokola totéž a neublížili.

  • ratka

    22. ráda pobavím ostatní :-) dnes jsem taky v práci rozesmála kolegy tak, že padali ze židle.

  • rulisa

    A cos jim řekla?

  • ratka

    něco o tom že jsem taky poblázněná… právě řešili někoho že je poblázněný :-) tak jsem se hned přiznala že se kolikrát musím třikrát zeptat, a nakonec přijdu ještě zvlášť protože mi bylo blbé se přiznat po třetím vysvětlení že tomu pořád ještě nerozumím. Tak vzniklo velmi veselé družné pozdvižení, že jim se to stává taky.

  • ratka

    nemůžu si odpustit dělat místního blázna :-) pokaždé mě to pobaví.

  • rulisa

    25
    Jo, to je supr, akorát mi k tomu nejde představa, jak smíchy padají ze židle. Jako že se zasmějou, to asi jo, zvlášť jestli se povedlo to patřičně podat, ale jinak mi tyhle řeči mezi kolegama přijdou normální, takhle ze sebe dělá občas kašpara snad každej…
    A neb jen mimo fabriku? Nevím.
    Každýmu bych přála zažít ty debaty u nás při oběděch, někdy nejde ani jíst, jak sebe sami i sebe navzájem glosujem. Jadrně mužským jazykem… Ping-pong-smeč… I šéf jen rudne a zalyká se smíchy. Tisíckrát už jsem litovala, že nemám diktafon.

  • ratka

    jsem v novém zaměstnání, zatím mapuji terén. Je majitel a jeho dvě děti a synovec a zbytek osazenstva, děti jsou tak trochu stranou… mě přijdou sympatické, možná tak trochu odstrčené mimo. Zatím funguju jako most mezi nimi a zbytkem. No a ten smích, že se málem popukali smíchy tak to byli ti mladí, že se prý dlouho takhle nezasmáli. Nojo, já většinou přijdu do „divných“ prostředí.

  • ratka

    Obědy máme taky, včera nám odvezli paní kuchařku s perforací střeva… takže se nevařilo, ale majitel dovedl odněkud kuchaře a ten vařil pro jeho rodinu a zákazníky. My jsme okusovali co jsme našli :-)
    Paní z personálního je po chemoterapii, a paní co se stará o zahraniční zákazníky odvezli ze dne na den s cukrovkou do nemocnice… neví jak dlouho bude pryč. Paní co mě měla zaučit odjela do Ameriky, takže dělám co si myslím že je správně … všichni mě u toho pozorují.

  • rulisa

    Při výčtu toho, koho kam odvezli, začínám chápat, proč tě tak narychlo přijali do zaměstnání. :-))

  • ratka

    potřebujou mě :-))

  • rulisa

    No jasně, když kdekoho předchozího už mají odvezenýho. :-))

  • ratka

    :-) vydržím hodně.

  • rulisa

    No ano, o tom nás přesvědčuješ neustále kde všude, nešedivíš, korunky ti nepadají, z chřipky se uzdravíš za tři dny bez komplikací jen pravidelným smrkáním… Eště že aspoň tu dnu máš, jinak bych už si to fakt hodila, jak jsem proti tobě aušus materiál. :-))

    Ale já jaksi nepsala nic o tom, že nevydržíš, psala jsem jen a pouze to, že už chápu, proč tě přijali. Když nemaj lidi. :-)
    A měl to jako bejt vtip, no…
    No tak nic.

  • rulisa

    Dneska u oběda Fanda při čtení internetových titulků na telefonu zničehonic zaujatě řek – „Jo, to je organická metodika!!“

    Všem nám spadla čelist, a já na to – „Tyjo, Fando, ty znáš takový slova?“

    A on ve všeobecném hlaholu smíchu, že nezná, že to jen zrovna přečet. Tak to přečet ještě jednou. „Takzvaná orga-ni-smická me-di-tace totiž slibuje zlepšení sexuálního života.“
    A prý že ženský platí cizím chlapům pět tisíc za to, aby jim šáhli do vagíny.
    Takže Fandu uchvátil nápad, jak si vydělat na takovou pěknou novou loďku laminátovou, jakou dostal Zeman, nebo klidně i menší, protože by se mu (Fandovi) moc hodila na ryby. Tak jestli spolu neuděláme kšeft. Že by si šáh a měl by na loďku. A pak společně s ostatníma u oběda hned spočítali, že kdyby šáh šestkrát, už bych měla po starostech s kupováním auta…

    Nojo, a k tomu pak kolektivní rozbory, jestli by to vůbec našel a nezabloudil, nebo jestli by po prvním šáhnutí nezapomněl, co vlastně chtěl…

    Jenže já mu zítra dám co proto, v tom článku má 15 minut hladit klitoris, kdeže jen šáhnout, ulejvák jeden.

  • Liška

    34 ru
    „eště že aspoň tu dnu máš“ :-D

    ratko 29
    asi bych se lekla do takové práce jít – bála bych se,m že tam bude moc stresu, když tolik lidí onemocnělo- Ale může to být i úplně naopak… kdoví, třeba tam berou nemocné lidi, protože je předpoklad, že i ti všechno zvládnou v pohodě, a oni až za nečekaně dlouho onemocní víc, takže je to naopak.
    =no zase já a moje analyzování možností, doháje.

  • Liška

    ru35
    no a kdybych se na totéž nabídla já, aby mi někdo zaplatil za to samé, tak jsem za kurvu. Ale Fanda né, ten je za odborníka, grr :-))

  • Liška

    25 ratko
    jó, tyhle přiznání se ostatním, že něco neumím, jsou výborná! Přijde mi, že někdy se tím i otupí to, že to neumím, a už to pak líp umím, protože jsem u toho víc uvolněná, bez stresu – když už jsem to na sebe práska, odtabuizovala.

  • rulisa

    37
    Mužský pracovní kolektiv, s tím nic nenaděláš. :-))
    Ber to tak, že jsou to takoví pejsci, uštěkaní, ale hodní, ocáskama jen vrtí. :-)

  • rulisa

    38
    A hlavně se tím otupí i to, když něco umíš víc než ostatní.

  • Liška

    40 aha, ajo, to taky.
    Ono to celkově vede ke sblížení, přiblížení, zlidštění. Ostatní se pak taky uvolněj a nebojej se, že jsou horší, a necítěj se jak blbci.

  • rulisa

    Jo. Takže ve většině zaměstnání jsem se setkala s tím, že někteří lidi se navzájem neměli rádi a ti si šli po krku, a jiní nebo titíž s jinýma už obecně vtipkovali na účet vlastní neschopnosti, bot a omylů. Přijde mi, že je to fakt úplně běžný. Nejčastější způsob komunikace, pokud chci někam zapadnout.

    Teda krom té jedné obchodní firmy. V obchodě nikdo není natolik tvůj kamarád, abys mu přiznala chybu. Tam se lidská tvář neukazuje. To láme vaz a kariéru.
    Možná je to ve fabrice stejný.

  • barča

    Ratko přeju, a držím palce at tvůj balanc v nové práci a s tvou rodinou vydrží co nejdéle, at už je jakýkoliv. :-)
    rozhodně lepší, než spadnout do sraček a dlouhých diskuzí o tom – jak ta práce a systémy a všechno je na hovno, že jo :-) to už jsme s tebou zažili dost. :-)

  • rulisa

    Kopíruju sem svoje komentáře od Lišky. Protože to souvisí a určitě pod tenhle článek patří:

    ————————————————————————————–

    Vím, jak bylo napínavý, ve smyslu napínací člověka, dělat zootechničku, v podstatě vedoucí provozu či provozů v živočišné výrobě. Hádat se či to hrát na nadřízený i podřízený, uhánět a žebrat mechanizátory, agronomy, veterináře, jatka, mlíkárnu, insemiňáka.
    Vím, jak jsem končila psychicky vycucaná v té obchodní firmě, jednání se zákazníkama, být naladěná na ně, reagovat, vědět, jak s kterým mluvit, co nabízet, co nenabízet, vést spoustu zbytečných, kolikrát se opakujících rádobyvtipných a jiskrných keců krok před smrtí z únavy, abych se dostala konečně k tomu podstatnému – objednávce, pak jednou týdně přepnout na menežment a zas být ve střehu a prudce inteligentní a motivovaná na poradách… tvářit s ejako vlk, když už s nimi vyju…
    Vím, jak jsem chodila utahaná ze školy. Mluvit a přitom současně vnímat jednoho jednotlivce i celou třídu za ním, a někdy přitom ještě i psát na tabuli… K tomu nezapomenout na žádné z milionů tří povinných pravidel co jak dělat podle předpisů…
    A i když to bylo aktivizující (či spíš nakopávající a excitující), tak časem byl člověk už unavenej hrozně.

    Takže po poslední změně zaměstnání jsem si najednou užívala toho, že v práci můžu mlčet (pokud nejednám se zákazníky, ale to je tak pětina mojí pracovní doby a nic prodávat nemusím, jen z nich dostat, co jak si vlastně přejou udělat, či jim pomoct zjistit, co si vlastně přejou), že dělám cosi jen sama se sebou a sama za sebe, že se můžu naprosto soustředit jen na jednu věc, co zrovna dělám, že můžu od srdce nahlas říct Doprdele, když se mi něco nepovede, a že se dívám na ostatní, jak se nervujou a pění kvůli triviválním střetům mezi sebou nebo se šéfem, a říkám si, Vy víte prd co je stres a tlak, nikdy jste nedělali s lidma…

    Už o to nestojím. Nechci dělat s lidma jako hlavní pracovní náplň. Už na to nemám sílu a entuziasmus.
    Už chci, aby mi zbyly síly na jiný dávání ze sebe.

    A přijde mi, že hodně mě v tomhle směru taky vycucly děti. I manželství.

    Ta paní zubařka možná taky už akorát šetří síly. Aby jí zbyly na ni samotnou.

    Obchodní a výrobní molochy asi dost dobře vědí, proč do obchodních a manažerských a podobných míst chtějí mladé lidi. Ti jsou ještě motivovatelní, ochotní se prodat na vycucání.
    Staří už jedou hlavně na sebe.

  • barča

    ano, podepisuju.
    jen s tím detailem, že prostě jinou práci neumím, jak jsem psala na svém blogu o formách školení a celoživotním vzdělávání – tak prostě jinou práci se pořádně naučit nezbývá – takže s lidma dělám, dělám tuhle svoji práci dál a vím, že jinou dělat prostě nebudu – pak priorita – pořád ještě nás platí – slušné peníze a jistota. plus právě i ta jistota toho, že už umím, vím jak balancovat v tom všem s těmi lidmi a těmi rozhovory i nehovory :-)

  • Saul

    28:
    „jsem v novém zaměstnání, zatím mapuji terén.“
    to je dobrej začátek Ratko.
    Možná nejen začátek.
    Já už tu rekognoskuju několik let a je to tak složitý,že k té práci se furt nějak ne a ne dostat:-)

  • ratka

    46 Dnes jsem dobrovolně nastoupila do práce již v půl šesté a šla do výroby podívat se jak to tam probíhá… vydržela jsem tam celý den a to jsme ještě zaskakovala za paní u pásu aby se tato mohla vyčurat.

  • rulisa

    47
    Kdo za ni zaskakuje normálně?

  • Liška

    47, 48
    :) představuju si, jak paní, když si chce odskočit, buď někdo zaskočí, anebo ona na pás naskočí, přidřepne a se vymočí.

  • ratka

    vedoucí směny (mistrová) nebo kvalitářka.

  • rulisa

    50
    Aha, takže jsi zaskakovala místo vedoucí směny nebo kvalitářky, aby sis to vyzkoušela. :-)
    Ale jo, to je potřeba. Náš šéf taky umí většinu technologií z provozu. Je potřeba to umět, když má člověk umět správně rozhodnout.

  • Saul

    47:
    ještě že ti zrovna nerostou na zahrádce švestičky.
    Když tak vem šéfovi aspoň zavařený:-))

  • Ratka

    Propukouk jsi mě. Jsi fakt dobry☺

  • Ratka

    To dělá mobil

  • rulisa

    Budu to přepisovat… grrrr….
    :-))

  • fousek

    taky začnu běhat a jezdit na kole, protože jsem na fotkách tlust. Ale zadýchávat se při výstupu na Medlánecké kopce je v pořádku. Taky jsme funěli, když jsme tam před mnohama rokama tahali sudy s pivem :-)

  • rulisa

    No, hlavně člověk nesmí mít pocit, že ty sudy tahá furt… :-)
    Ale musím říct, že po pár proběhnutí se, pobruslení se a včera po bazénu jdu ráno do práce čím dál svižnějc a lehčejc a při zápisu do knihy příchodů už jsem schopná i konverzovat s kolegy, což předtím nešlo, akorá jsem sípala na pokraji omdlení.

  • fousek

    naštěstí nemáme knihu příchodů a elektronického snímače karet je no konverzování málo místa :-)

  • Saul

    58:
    kniha příchodů?
    Vy jste tam jak za Rakouska-Uherska:-)

  • rulisa

    Naopak, nejsme jako za EU. :-)

  • Saul

    EU byste tam už mohli vytesat na náhrobní kámen nějakej epitaf.
    Třeba by na to byly i nějaký dotace:-)

  • rulisa

    Ani nemluv. EU destičky „Tento projekt byl spolufinancován Evropskou unií, fondem pro…“ dělám každou chvíli, vždycky milion prťavých písmeneček a přecpáno logama na třicet krát čtyřicet, horko těžko dycky ukecávám na aspoň trošku větší formát, aby to technologicky vůbec šlo udělat, na mrtvici.

  • SV

    Rulisa 9: to ide len do určitej miery hehe ;-)

  • SV

    zdravím vospolok
    Krásny článok Rulisa, vonia človečinou, ďakujem

  • rulisa

    Není zač, já též.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.