ta televizní a seriálová klišé s panelákovým sousedem či sousedkou na témže patře.

Vždycky mi to přišlo hrozně fousatý a laciný a jen pro hloupý, začínat si něco s někým jen proto, že je k dispozici ve vedlejším bytě.
Dokonce mi to takový přišlo ještě před pár roky, když kolega řešil podobný problém doma, s manželkou na mateřské dovolené a jejich sousedem na patře.
„Nána hloupá, má to zapotřebí,“ říkala jsem si v duchu. A šoupala nánu hloupou do pytle k lehkodajkám a cokoliberkám.

Jenže pak člověk udělá jakýsi rázný krok, konečně jednoznačně odstřihne cosi, kde nejen síly, ale i postavení ve/ke vztahu bylo nesrovnatelné, zejména když to za vztah považovala jen odstřihávající se strana. („Ahoj, už chápu, já netušil, že se zamiluješ…“ – hmmm…)
A zůstane tak říkajíc bez.
Ale ještě chvíli je to pořád jakžtakž dobrý, protože ještě pár týdnů až měsíců se trpí, skučí, brečí, potácí a přesvědčuje sama sebe, že bez citu a opravdovosti už nikdy. Že už jedině od začátku oficiálně, se zpětnou vazbou svému citu, s objímáním se a hlášením se k sobě na veřejnosti, s kytkama a společnýma večeřema, pozdějc snídaněma, s líbáním se před i při sexu…
Přičemž na ten sex sám nemá člověk ani pomyšlení s kýmkoli jiným než s oním sobě si zakázaným odstřiženým, leč bohužel zatím ještě pořád pevně zarostlým v centru lásky, jimž není srdce, nýbrž adenohypofýza.

Pak to trochu povolí. Dějí se další, jiné věci, jiné průsery, jiná setkání, případně dotyky až styky…

A člověk si uvědomí, že se mu sice pořád stýská a pořád to uvnitř pálí při každém pomyšlení, při každém problesknutí vzpomínky, ale že by už jaksi unes i to, kdyby ten druhý jednoduše nic neříkal, nepsal, neprojevoval se nijak, prostě se vůbec nepřipomínal, ale kdyby se s ním dalo třeba jen jednou si ještě za… Na rozloučenou, napadne okamžitě důvod jako alibi, omluvenka za tak blbej nápad.

No nic.

Faktem je, že primární pudová, rozumem nevysvětlitelná, tělesná přitažlivost svou roli hraje a vzpomínka na ni uvízlá v paměti není trýznivá o nic méně než vzpomínka na dny do obláčků povznášející víry v existenci vztahu.
Jak fantastické by bylo ji mít, tu chvilku naplnění slastně trýznivé tělesné přitažlivosti, a nemuset kvůli tomu nikam jezdit, nic plánovat, hledat na googlu, rezervovat ubytování a slaďovat dovolené, kvůli nikomu extra uklízet a víc topit, když má přijet on, s nikým bydlet, nikoho přesvědčovat, že mi nejde o jeho peníze, ba vůbec ani s nikým mluvit, když se mluvit zrovna nechce…

Přičemž v hlavě přístupné a v reálu dostupné možnosti jsou nedostupné.

A tak pak člověk sedí doma u počítače a slyší klapnout dveře na druhé straně domovní chodby, od jediných sousedů na tomtéž patře, a najednou je tu představa.
Jak příjemné by bylo, kdyby ten byt naproti sousedi (jinak hodní a milí postarší manželé) prodali a koupil ho nějaký mírně podivínský, sám pro sebe single žijící, ale nehloupý, čistotný a sexuálně zdatný a přiměřeně vybavený muž středního věku v přesně nedefinovaném rozptylu toho sousloví. A projevil by zájem.
A pak, když by se mi takhle vprostřed volného dne, v němž hmotně nezaopatřené dítko nejde na brigádu do večera do hotelové kuchyně ani nejede na víkend za tatínkem, takhle zničehonic radostně zachtělo, prostě bych jen prozvonila mobil, a když by mi zazvonil zpátky, už bych jen klepla na dveře…

Potkávali bychom se na schodech či ve sklepě a jen se na sebe usmáli. A občas by klepl on, občas já, klepali bychom obaja…
Bez keců, bez kliček, obezliček.

Nádhera. Pohoda. Relax ideál.

Jen jsem ještě nedořešila, za jak dlouho by mě poprvní zamrzelo, že mě tehdy a tehdy nepohladil. Když já jeho ano. Že ta právě daná pusa „po“ byla laxnější než před týdnem. Že nestojí o to, aby vedle mě ležel ještě aspoň dvacet minut a já mohla mít v odcházejícím rauši hlavu na jeho rameni. Že jsem ho na městě zahlídla s nějakou ženskou…

Jak dlouho by mi trvalo, než se jako obvykle do jensex zamiluju.

Zatracená adenohypofýza.