Všechno zlé je k něčemu dobré – a všechno dobré k něčemu naprd.
Celý život lituju, že jakožto frekventantka prvního polopostexperimentálního (už si to přesně nepamatuju) ročníku a posledního povinného devítiletého ročníku po zavedení množin a osmitřídní základní školní docházky jsem dík nadměrným studijním předpokladům přišla o devítku, zatímco mí nevyběroví spolužáci nikoli. (To je hezká věta, čímpak bych ji ještě prodloužila…) A mohli se proto na rozdíl ode mě ještě rok učit o půdách, kamenech a horninách, což jsem já na humanitním gymplu a s dlouhodobě marodnou biologikářkou už nikdy pořádně nedohonila. Jen jsem se pak cosi nadrtila nazpaměť z opsaných sešitů, když jsem zjistila, že potřebuju z té biologie odmaturovat…
Tolik úvod. Vysvětlující, že mě ty šutry lákaly a fascinovaly odjakživa, ne až teď po náhodně se vyvinuvší kariéře uklízečky záchodů v kamenictví.
A fascinují mě i jako podobenství. Je v nich všechno… (Ale to ve vodě, vzduchu nebo ohni taky, a taky v atomech a molekulách a ve zvířecích stádech a ve vesmíru…)
Někdy jsem voda, někdy vítr, někdy s ničím neslučitelný atom v tom větru. A skoro pořád zvířátko. Z plna srdce zvířátko.
A když mi po měsíci přistane v mejlu podivný jakobypozdrav od někoho, na koho se nejen ten měsíc snažím zapomenout a skoro se začínalo zdát, že to přinejmenším už tolik nebolí, jsem místem, kde se na sebe sesunuly zemské desky.
Nezadržitelně. Do zemětřesení, do tlaku až k samému zemskému jádru.
A když k tomu musím sedět doma na zadku a dělat korektury… Už vlastně skoro zdravá, ale ještě pořád na neschopence…
Nemůžu chodit, lyžovat, odhazovat sníh, jít do lesa na dříví, nemůžu si ale ani dovolit vsedě na tom zadku psát něco, čím bych se z té energie vydala. Jen ty blbý technický ajtý manažerský texty, deadline dneska v noci…
Vidím svou maminku. Ten její přetlak. Její přetlaky do všech stran, když nemůže nic vložit nikam jinam.
Ne že bych ji nechápala, ji a dědičnost. Chápu, už desítky let.
Je zvláštní se sledovat a přitom jet a nemoct zabrzdit. Vědět, a nemoct. Sleduju se, co dělám, ale to, co dělám, je bezděčně už o krok napřed. Jsem uvnitř o krok dál, než stačím sledovat. Řeknu si „Tohle je blbost, co jsem napsala, no budiž, ulevila jsem si, ale tohle nesmím odeslat…“ – vydechnu, uleví se mi ještě víc tím správným rozhodnutím – a buch, odesláno.
Neví někdo proč?
Napřed jsem setřela toho pána s mejlem – přes snahu odpovědět mu stručně, vlídně a s pochopením pro jeho mužskou duši, jsem se i v tom nedlouhém odstavci rozjela jak lavina a poslední větou mu to naservírovala takovou ranou do ega, že už si můžu být jistá, že ani kdybychom se potkali tváří v tvář, nezeptá se mě už na nic, maximálně jestli mi má uhnout doleva, nebo doprava.
Asi jsem se pádu do recidivy bála tak moc, až jsem si ji sama pro sebe zlikvidovala preventivně nadobro.
U Ženy s moly jsem vzápětí zahltila celou diskuzi, kdekoho tam o kdečem poučila, téměř všechna postranní vlákna zakončila příspěvkem mým. Případně dvěma.
Stydím se, už tam nejdu.
U sebe jsem zadupala do země Ratku, ne že bych měla pocit, že neprávem, ale nemuselo to být až pod ty litosférický desky, bylo by stačilo pod ornici…
No a když utekla k Barči, tak jsem se na ni nalila i tam. Ž(a)havá řeka.
Prostě s tou lávou nějak nešlo nic dělat… Pod tlakem…
Nedávno jsem prohlásila o Ratce, že je tornádo. Když se rozjede. Tank buldozer uragán.
Já jsem pohyb litosférických desek. Zemětřesení. Láva. Co se vy(b)leje a nejde s tím nic dělat.
Nu což, tak se omlouvám všem převálcovaným, děkuji za trpělivost a příště zas.
Snad už mě od února konečně uschopní.
Lyže mám nabroušený.
Komentáře: