Je občas dobré nemít čas udělat hned to, co člověk tak jako tak nakonec udělat musí.Když jsem nechala stát suzukiho u dílny naproti firmě, aby ho mechanik odstrojil, až bude mít čas, nenapadlo mě, jak dlouhý čas to bude, co budu šetřit za benzín.

První finanční limit na nákup auta jsem si stanovila patnáct až dvacet tisíc. Jednak jsem vycházela z toho, že před šesti a půl lety jsem suzuki pořídila taky za dvacet (teda s ekodaní, přihlášením a výměnou rozvodů za šestadvacet) a jednak jsem po sdělení, že se mi rozpadlo auto, byla ze všech stran zahrnuta informacemi, jak někdo výhodně koupil ojetinu za pět až deset tisíc, resp. sto až sto padesát eur.

Po mém nadšeném „Jé, tak to já bych taky brala, mají tam ještě…?“ se ovšem ukázalo, že pokud něco takového existovalo, tak ne v mojí době, ale nejspíš někde v paralelní dimenzi, protože teď nic takového není, cena je o řád výše a hlavně musím mít trpělivost…

Trpělivost?

Potřebuju auto. Tam, kam chci jezdit o víkendu, za kým chci jezdit, mi autobusy nejezdí…

„A jaký bys chtěla to auto? Tak se podívej na internet, tam je aut…“

Je. A každé jiné.

A o žádném nic nevím. Akorát že nějaká jezdí na benzín, nějaká na naftu a nějaká i na plyn, a když se natankuje nafta místo benzínu, tak to nejede a musí se to vycucnout celý…

Tak jaké.

Aby se mi tam vešly lyže a k nim ještě dva lidi, takže s dělenými sklopnými sedačkami, a občas v létě i kolo, když jedu za bráchou, takže ne nic moc malýho, a aby se mi s tím slušně parkovalo v Brně na sídlišti u maminky, takže ani ne nic moc velkýho. A aby mě to nesežralo na nákladech za benzín a náhradní díly.

A hlavně nic nekupovat sama, vždycky mít s sebou někoho, kdo autům rozumí, to píšou na netu všude a s mnoha vykřičníkama. Nejsem blbá, vím, na co nemám. A to svoje málo, co na auto mám, nehodlám vyhodit oknem neuváženou zbrklou koupí. Chce to klid, čas a nechat si poradit.

Fiat Punto

Rada od Aktérky čili Dee Dee, zarputilé puntařky. No proč ne. On ten její pětidvéř puntík se od suzukiho zas tak moc neliší, zvenčí…

Noční studium internetových specifikací, diskuzí a recenzí o Puntech.

Ouha. To Aktérčino je staré Punto. Jen do roku 99. Od roku 2000 je nové, co už nevypadá trochu jako Suzuki Swift, ale spíš jako přerostlý klíště se sosákem vpředu a nacucaným zadkem na celém zbytku tvaru auta. Tam že se má vejít kolo…?

No, když je napůl rozeberu…

Našla jsem tohle novější Punto za 15 tisíc u Brna. Automechanik slíbil pomoc s okouknutím, abych nekoupila úplně křáp. A povyprávěl o kamarádovi, s nímž sjezdil půl republiky od Karlových Varů až po Ostravu po ojetinách, co podle inzerátu a řeči prodejců po telefonu měly být top top stav, ale vždycky to byly jen křápy, a ještě za to mechanikovi zaplatil jen oběd. Aby ve finále nakonec koupil auto stejně třicet kilometrů odsud.

Pochopila jsem to varovné vyprávění a svatosvatě se zadušovala, že nejsem blbá, abych ho honila po takových dálkách a projezdila prachy za další auto, že hledat  budu do okruhu 100 km  a že cestu i čas mu samozřejmě zaplatím.

Byl to příjemný výlet k tomu Brnu. Stavili jsme se cestou ještě asi ve třech bazarech, ukázal mi pár drobností, fíglů prodejců v bazarech, na něž je potřeba dát pozor, a vůbec pěkně jsme si povykládali o dětetch, lidech i životě, ale od té doby si už pamatuju, že když je auto na inzerátu nafoceno jen z jedné strany, , je ta strana druhá stoprocentně katastrofa.

Tak co dál.

Škoda Felicia

Noční studium internetových specifikací, diskuzí a recenzí o Feliciích. Donedávna jsem Felicie považovala za trošku upravené Favority a Formany, vůbec jsem netušila, že se jedná o nějaký úplně jiný, modernější typ, notabene s úplně jiným motorem s nějakým vstřikováním místo karburátoru.

Hnijou ale stejně jako ty Favority. Do patnácti tisíc ceny bývají katastrofa ze stran obou. A slušná  je za cenu kolem třiceti tisíc, top stav bez rezu, „po důchodci“, i přes pětatřicet. Protože v kurzu jako české auto s lacinými opravami.

„Na Feldu se vykašli, ta musí bejt garážovaná. Postavíš ji k baráku a po dvou zimách z toho máš šrot,“ pravili kolegové v práci i ten co pán, co jsem za ním chtěla dál jezdit.

I když jedna by na prodej byla, přímo u nás v T., super zachovalá, naprosto bez rezu, najeto nula nula prd, vždy garážovaná, po důchodci…..

Byla. Od té doby si pamatuju, že je potřeba kromě obsahu a výkonu v parametrech auta sledovat i specifikace typu motoru, protože mapříklad 1,3 MPI není totéž jako 1,3 ne-MPI.  Není vstřik jako vstřik. Starší Felicie ejakulují jen jednobodově, tudíž nejedou. Po sešlápnutí plynového pedálu hážu oči dopředu a čekám, kdy se co začne dít. Zrychlení v nekonečnu.

Zlatý jednolitřík tříhrneček suzuki…

Tatínek se zmínil o nějakých dvou ojetinách v Brně v autorizovaném Škoda-servise, kam jezdí se svým autem. Obě veliká, dlouhatánská, navíc jedno na plyn, což už jsem kdysi měla a už nechci, přijde mi, že to za ty peníze nestojí, ty komplikace okolo, odmítla jsem. A pak čtrnáct dní čekala na tatínkův návrat z vědeckého sympozia a na jeho rozhodnutí, jestli si nekoupí on nové auto a mně nepřenechá svoje starší… byť taky dlouhé…

Nakonec se rozhodl si nekoupit a nepřenechat. Ale prý si mám koupit, co budu chtít, když budu mít málo, tak mi půjčí, kolik budu potřebovat.

Utekly mi mezitím tři docela nadějný auta. Navýšila jsem limit na třicet až čtyřicet tisíc.

Tak si pučím, no, ale aspoň chvilku vydrží.

Mitsubishi Space Star

Našla jsem ho v bazaru nedaleko nás, praktický prostorem, elegantní vzhledem. Mechanik zrovna neměl čas,  tak mě vezl syn, zkusili jsme jízdu. Mitsubiší motor jednatrojka je lenoch, nebere odspoda, zato prý odspoda bere vejfuk v poli, auto je nízké, píšou v recenzích. Ale chci tam dotáhnout mechanika, třeba by to za to stálo, jen se podívat, proč auto při jízdě tak trochu divně vibruje…

Než jsem tam dotáhla mechanika, protože hned ten den a ani ten příští a přespříští neměl čas, auto zmizelo z inzerátů. Prodáno.

Stejně mělo drahý náhradní díly. Psali v recenzích. A říkali kolegové.

Slza v oku nad tříhrnečkem…

Jeden v inzerátech je! Téměř stejný jako můj, jen barva jiná a nemá tažný zařízení, ale – já ho chci… Chci to, co mám ráda… na co nemůžu zapomenout…

„Když ho chceš, tak si ho kup, ale podle mě je to za třicet drahý jaxviň,“ napsal mi mejlem ten, za nímž jsem neměla čím jezdit. „Za chvilku ti to shnije jako to předtím.“

Noční studium internetových specifikací, diskuzí a recenzí o Suzuki Swiftech druhé generace.

Měl pravdu. Jsou svojí hnilobou náprav a upadáváním kol pověstné.

Tak něco míň hnijícího. Něco, co tedy už má aspoň i mlhovky a nosiče na ty lyže či kolo a v čem se sedí o něco vejš nad silnicí – ono je to hodně fajn mít lepší výhled, oproti suzukimu, kd ejsme si pod zadek musela dávat polštářek, to bylo vždycky jak v autobuse, když jsem sedla do služebního Berlinga.

„Pro tebe bych si představoval jako ideální takovou céčkovou Corsu, motor, no, asi radši jedna dva…“ napsal mi ten pán, co jsem za ním neměla čím jet a co tedy jel pak už jen on za mnou, asi dvakrát, z toho jednou se psem.

Opel Corsa

Noční studium internetových specifikací, diskuzí a recenzí o Corsách. O motorech 1.0 a 1.2 s rozvody řetězem, co prý jsou nezničitelné, ale na druhou stranu asi nejsou, protože taky občas prasknou, což se dá poznat předem podle toho, že chrastí.

1.2 Corsu cé jsem nenašla, jen 1.0. Cca padesát kiláků od nás. Vezl mě starší syn, mechanik neměl čas.

Byla krásná, bledě zelenkavá, opravovaná po generálce motoru prý kvůli zadřené klikovce (?), s nedělenými sedadly a bez nosičů.

Nechrastila. A jela jen o málo líp než ta předpotopní Felicie.  A seděla jsem v ní asi tak deset centimetrů nad silnicí.

V práci se těmhle autům říká mrdky.

Mazda Demio

Kolega se u oběda zmínil o svém Demiu .

„Demio? A za kolik to jezdí? A jak jsi s tím spokojenej?“ – „No moc, už to má najeto dvě stě osmdesát tisíc a bez problému, jen blatníky mám už prorezlý….“

Dovezl mi to do práce, abych se s tím zkusila projet. Paráda. Nádhera. To je přesně ono. Prostor v autě, výhled z vyššího posezu, krásně sedí v zatáčkách, táhne i do kopce a celkově je to nesrovnatelně živější než ta proklatá těžkopádná stará felina i mrdka Corsa a dá se s tím vjet i do louky, aniž bych se bála, že tam nechám kus vejfuku jako se suzukim, k tomu praktický sklápění sedadel do roviny, hagusy…

Noční studium internetových specifikací, diskuzí a recenzí o Mazdě Demio.

Vyhlídla jsem si inzerát na velmi zachovalé Demio, dovoz Rakousko. Ve Znojmě. Týden jsem čekala, než je chlápek opravdu dovezl. Inzerát vyvěsil s předstihem, aby měl jistotu, že dovezenou ojetinu skutečně prodá.

Původně se měl stavit v T. přímo cestou z Rakouska, ale pak z toho sešlo, jel hodně pozdě v noci. Tak tedy přijedeme my za ním s mechanikem po víkendu. Sice ne do Karlových Varů, ale přes šedesát kiláků ano, tudíž poučena jednostranným Puntem jsem si řekla o oboustranné detailní fotky. Hlavně jestli je tam nějaké horší místo.

„Není, jen jedno na blatníku, úplně maličké, to stačí seškrábnout šmirglem a natřít…“

Ok, pošlete fotky.

Fotky se nějak zadrhly. Kolega z práce otočil. „Ale jestli chceš koupit starou ojetinu, tak ty Mazdy radši nee, ty fakt hrozně hnijou…“ – Koukám na něj jako puk, proč mi teda to svoje auto předtím tak hrozně chválil, vždyť věděl, že se ptám proto, že to chci koupit… Proč mě nechal zamilovat se…

„Hele, když to bude bez chycených blatníků, tak jo, ale jinak od toho pryč.“

Volám znovu dovozci Demia, že fotky nedošly, ale že bychom tedy s mechanikem přijeli. Prý fotky posílal. Neposílal, ani ve spamu je nemám. Tak znovu, co to místo se rzí. „To je prkotina, to stačí vyčistit a zakytovat, ani to ještě není skrz…“

Aha, ale v minulé, telefonátu to stačilo jen ošmirglovat a přetřít, dneska už zakytovat, skrz to bude až na jaře a fotky nejsou…

„A když to koupíme, tak nám dáte na cestu ty převozní značky z Rakouska, nebo nám uděláte technickou a převozku jako bazary?“

„No to ne, s tím nebudete moct odjet, to bez přihlášení nemůže na silnici, to musíte na podvale, technickou si pak uděláte sami…“

Heh…  tak to jsme si nerozuměli, když jsem se ptala předtím, jestli se to bude dát odvézt hned ten den…
Podval nemáme, můj automechanik dokonce ani řidčák na vlek, fotky nedošly a vidina hrozby místa potřebného překytovat se rozrostla jako koroze po zimě.

Tohle Demio jsem po poradě s mechanikem vzdala.

Do druhého dne bylo z inzerátů pryč, prodané. Asi tak zlé nebylo.

Nechala jsem si naposílat fotky jiných Demií z druhé strany republiky, všecky měly chycené blatníky, akorát byly o dvacet tisíc dražší než tohle první.

Škoda Fabia

Jednu jednačtyřkovou na prodej bude mít prý zrovna další den mechanik na dílně. Jestli se chci podívat.

Tak jo, všichni mi ji nutí. Že nehnije. Že pro mě by byla akorát.

Fabie první generace je malý tank. Trpím v ní klaustrofobií a pocitem že přes sloupky okolo oken pořádně nevidím ven. Má pidikufr a nedělený sedadla a při nočních studiích specifikací a recenzí jsem se dozvěděla, že jako malej tank taky žere. Tahleta motorizace. Už jsem se v těch několika motorizacích jakž takž zorientovala. 1,4 mpi u fabky nebrat, nejde a žere i trávu koem silnice. Tu motorizaci 1.2 HTP  taky nebrat, bývá jako jetina odhoněná a podpalujou se jí ventily. Nevím co to je, ale zní to tak děsivě, že to bude asi ještě horší, než prasklej rozvodovej řetěz, natož zadřená kliková hřídel.

Tak zpátky k Puntu.

Ale k tomu staršímu typu, ideálně ze samého konce jeho výroby, rok 99, kdy do něj dávali kdejakou výbavu v doprodeji za pár šupů a všechny chyby už byly vychytané, na rozdíl od typu novějšího, kde se prý s..ou řídící jednotky a i kdeco jiného a pořád tam svítí hlášky nějakých chyb, hlavně v prvních třech čtyřech ročnících. Proto je jich taky tolik na prodej.

Punto podruhé

Našla jsem ho v Týně. Motorizace 1.2 16V, tedy silnější a živější než ta obyčejná osmiventilová. I když ne tak úsporná. Ale zas líp jede. Ráda jezdím, ráda mám, když auto jede. Velmi zachové Punto s mlhovkami, tažným zařízením a druhou sadou kol, velmi milá slečna prodávající. Když jsem jí do telefonu říkala, že mám střevní chřipku a nevím, jestli zvládnu přijet, a že bych ji taky nerada nakazila, řekla, že to nevadí, že nikdo jiný o auto zatím neprojevil zájem a že mi je podrží, že prý klidně můžu přijet třeba až o víkendu nebo v pondělí.

Bylo to jasné. Tohle je ideál, pro to pojedu klidně i bez mechanika, co zas nemá čas, a třeba autobusem, když už nemá čas nikdo a ani auto už mi nikdo nemůže půjčit. Než mě přešly bolesti břicha, zamluvila jsem si jinde na netu alespoň použité střešní nosiče na Punto r.v. 1999 za pouhých krásných tři sta korun českých.

Bylo to v samém finále předdušičkových prací. Už jsem padala na tvář únavou, průjmem, pracovními dvanáctkami třináctkami nepřetržitě za sebou a nočními sezeními na netu, hledáními inzerátů a studiem specifikací, diskuzí, recenzí… Když jsem se v práci v pátek zmínila, že mám konečně vyhlídnuté a snad už i jisté auto, a když dva z našich stálých odběratelů, co se tam sešli, vyskočili metr dvacet nad zem s rukama nad hlavou, že hlavně ne fiata, fiata v žádným případě a nejhorší jsou fiaty, tak jsem se rozbrečela a prostě jsem jim vynadala. Že všichni umějí jen říkat, co ne a co všechno je špatně, ale aby mi někdo z nich pomohl něco vybrat nebo se mnou někam jel, to nikdo.

V pátek odpoledne, ačkoli napřed slíbil(i), ani o  víkendu nemohl ani automechanik, ani ten pán, co má psa, ani ten pán, co mě po mém hysterickém záchvatu v práci ujistil, že stačí zavolat den předem a že se mnou pojede na auta kouknout. Ten mi už radši ani nezvedl telefon.

Našla jsem si autobusové spojení do Týna a v sobotu zavolala slečně, že v neděli přijedu.

„Jé, to je mi líto, moc se omlouvám, ale auto už jsme prodali. On si je vzal soused…“

Brečela jsem celou sobotu odpoledne až do večera.

Večer se po mejlu pohádala s tím pánem, co má psa a co nejen že už nepřijel, ale navíc mi jen suše po mejlu sdělil, že mám prostě smůlu, i když jsem mu psala, že brečím, a víceméně žebrala, jestli by mi nezavolal, že jsou jiný věci než peníze nebo sex, co doopravdy potřebuju… Tak moc jsem potřebovala, aby mi někdo zavolal, aby se mnou někdo mluvil…

Aby na mě měl čas…

Neměl.

Poučení pro příště: Sračka nesračka, srát na ohledy, ať se prodávající taky třeba posere…

Hyundai Getz

Víceméně léčebná nouzovka, někam jet, abych neměla pocit, že mi auta jen utíkají. Zase oktávkou staršího syna, zvláštní, dycky je mi zní blbě. Stejně blbě jako z Passata mého šéfa. Obojí takové lodě jakési. Nejedou, plují. A pak prudčejc zabrzdí a mně pluje žaludek.

Když jsem s prodávajícím toho Getze mluvila po telefonu, hořce mi vyprávěl historku o předešlém zájemci o koupi, který chtěl auto propichovat šroubovákem, aby zjistil, jestli nejsou prahy zhnilé. „A jsou?“zeptala jsem se. – „Ále nejsouuuu…“ protáhl zcela věrohodně pán. Úplně jsem nevěřila, ale měl ten getz mlhovky a tažné zařízení, tak jsem to riskla.

Už když jsme přicházeli k autu, bylo jasné, že spíš jsou. Protože blatníky už byly kytované a přestříkávané, docela amatérsky, a pod tím přestříkáním znovu zpuchřelé. A z blatníků do prahů je to obvykle jen pár měsíců kousek. Když jsem poklekla, zespod prahu byla mimo jiné docela fest díra. Evidentně už několikrát prošahávaná několika předešlými zájemci o koupi.  Skrz bude až na jaře.

Nekoupila jsem, i když mě starší syn přesvědčoval, že nic lepšího za ty peníze…

„Getzy nebrat, kysnou,“ dozvěděla jsem se později od znalejších.

Ale jelo se mi s ním dobře, bylo to žihadýlko. Až na ty podivně pomalu padající otáčky po sundání nohy z plynu, i když na to by se asi dalo zvyknout.

„Když ty děláš tu chybu, že se ptáš každýho a s každým se radíš. Pak v tom máš guláš a je špatně všechno.“

No, na tom něco je. Napříště už se budu radit jen s odborníkem, mechanikem, i když nemá čas se mnou někam jezdit. Bude mi to pak průběžně spravovat, tak musí vědět…

Opel Agila

Vysnila jsem si ho na základě internetových diskuzí. Chválily jeho praktičnost, úspornost, nenáročnost… odolnost vůči rzi… Co na tom, že je to krabice na kolech, má mlhovky, hagusy, zadní sedadla dělený i sklopitelný do roviny a našla jsem ho po úmorném mnohatýdenním hlídání inzerátů s podstatně vyššími cenami. Tenhle byl i nejblíž,  v Písku za cenu velmi přijatelnou, poněvadž bez klimatizace, kterou považuju za fičůrku víceméně zbytečnou, spíše jen módní záležitost.

Zlomila jsem mladšího syna, který tvrdošíjně celé ty týdny vykřikoval Agilu ne! a tvrdil, že jestli koupím Agilu, tak on bude chodit radši pěšky. Automechanik opět neměl čas. Půjčili jsme si auto staršího syna, mladšího jsem nechala řídit, aby měl satisfakci, neb taky řídí rád (ono se to dědí, asi), a jeli jsme do Písku. Přes Týn, kde jsem mlčky vzpomínala na týden předtím a želela střevní chřipky a jednoho Punta ve stříbrné metalíze. A celou cestu jsem mlčky studovala svůj žaludek, který asi neměla na svědomí tentokrát jen oktávka. Při studiu recenzí jsem totiž zjistila, že úspornou spotřebu má Agila s tím jedničkovým motorem, co měla ta líná Corsa, zatímco ta Agila, na kterou jedem, má corsí motor o stupínek živější, ale taky žravější. Což mě trošku rozhodilo v mém těšení se na vysněný ideál.

Byl to hezký den a hezký výlet. Agila byla přenádherná, čisťoučká a jako nová, nikde ani zrníčko rzi, hagusy a boční černé podélné prolisy jí nádherně slušely – a když prodávající nastartoval, nádherně jí chrastil rozvodový řetěz. Kovově jasné,  křišťálově zvučné klapání vodního mlýnku.

Cena nových řetězových rozvodů deset až sedmnáct tisíc, podle stavu toho okolo. K tomu nejspíš i tlumiče, podle chování auta při jízdě. Na což už bych neměla. A náklony v zatáčkách, o nichž už teď vím, že na ně člověk (já), který má za sebou autohavárku s otočením se na střechu, mít nebude určitě. Na to se mi dělalo při té zkušební až moc slabo od žaludku v každé zatáčce doleva.

Jeli jsme zpátky domů v opačném gardu – mladší syn Agilu chtěl, já už ne.

Bylo jasné, že svoje požadavky musím opět trochu ponížit zpátky. Finančně, ale především stran výšky posezu nad silnicí. Případně jiných parametrů výbavy auta.

VW Polo

Včera, když jsem se byla poradit stran toho ponížení, poníženě, mi na autodílně mechnaik a jeho nejlepší kamarád, s kterým je jinak docela sranda, poradili jít do něčeho s naftovým motorem Sdi. Bez turba. Golf nebo Polo. Nebo Seat. Moc se jich ale neprodává, kdo je má, ten si je drží…

Když jsem našla docela pěkné Polo Sdi ve Znojmě a smířila se s tím, že holt zas budu sedět deset centimetrů nad silnicí, ale hlavně když se to v zatáčkách nebude kymácet, tak ani jeden z  těch, co mě včera na Polo ukecávali, neměl čas se mnou jet.

Zavolala jsem jinému, dalšímu našemu stálému odběrateli, co ale dělá do aut a motorek a často pomáhá dovozcům ojetin z Rakouska, v naději, jestli by to se mnou nejel okouknout – a i po telefonu jsem viděla ty jeho ruce nahoře nad hlavou, stejně jako když před čtrnácti dny bylo „Fiata ne, hlavně Fiata ne…“ – „Polo ne, prosímtě hlavně Polo ne, v převodovkách se tam serou ložiska, neorigo nebo použitelnou ojetou převodovku neseženeš a nová je dražší jak celý auto…“ – A že se mi ještě po něčem podívá.

Ale po čem. Dívá se už měsíc a ještě nic nenašel. Demio mi nikdo dovízt nechce, je to prodejně neatraktivní auto, všichni vozí pažouty a saxa a tdi motory s turbem, u kterých mají jistotu, že je český snobík či česká panička určitě koupí… A jet se mnou někam taky nemá čas, i když před měsícem nabízel…

Strach ze zodpovědnosti poradce při výběru auta chápu. I strach z pozdějších výčitek při nespokojenosti, když se něco pokazí, jakože u ojetiny se vždycky něco pokazí. Ale tak proč ti rádobytvrdí muži dělají ramena a pěstují před ženskou imidž všeználků a shovívavých ochranitelů, když pak nemají na to, aby tomu  dostáli v reálu? Copak jim není jasný, že tím se shodí víc, než kdyby řekli na rovinu…?

Nejlepší radu mi dal bývalý Nevztah – „Hele, kup si, co se ti bude zdát a v čem se ti dobře pojede, stejně koupíš blbě. Já v tom roky dělal a taky jsem koupil  blbě, oni jsou machři, kdo to chce zakamuflovat, dá si s tím práci, u toho to nepoznáš dřív než po týdnu ježdění, a to už to auto stejně pak nevrátíš, tak na to ser a prostě něco riskni a kup, tak to prostě je…“

Ok. Tak zpátky ke kořenům. K tomu, co jsem jakž takž schopná ne moc blbě koupit sama a v čem budu riskovat víceméně nejlacinější náhradní dily. Přeci nejsem blbější než ti chlapi, co mi umějí tak akorát říct, že nafta jezdí za míň než benzín a že se mám po autě podívat na internetu…

Felicia, nebo Punto?

Zbyly mi ještě dvě Punta první generace, ty, co jsou podobná víc Suzukimu Swiftovi a ne tolik nacucanému klíštěti. V Brně a kdesi v Beskydech. Když bych chtěla větší výlet. Plus jedna dvě Felicie v Táboře a Havlíčkově Brodu. Ty se občas někde objeví, tak do třiceti tisíc.

Pán, co má psa a co už nepřijel, protože nemá cenu, aby jezdil, když mám doma syna a nedá se šukat, se mě mejlem včera optal, jestli jedu dneska pro to brněnský Punto. Napsala jsem, že nejedu, protože po čtrnácti dnech zpoždění jsem dostala to své oné, a tudíž to bude mazec, už teď je mi blbě, takže si netroufám trmácet se celej den autobusama.

Už neodpověděl, asi abych náhodou nedostala nápad s nějakou žádostí o odvoz, a taky co pak, ani ten príma zážitek se sexem v autě si nezopakuje, když jsem nepoužitelná, že jo… Pragmatik. Říká o sobě hrdě.

Tak jsem dneska odpoledne chvíli ležela, jak mi fakt bylo blbě, a chvíli přemýšlela o autech, že tím hledáním auta, co mě vlastně docela baví, vlastně docela pěkně utloukám bolesti i z jiných chybění. A chvíli o mužích, které jsem za svůj život měla, že by bylo pěkné, až to auto budu konečně mít, si udělat takovou okružní cestu po bývalých milencích, podívat se, jak teď žijí, třeba jen tak zpovzdálí, nerušit, nevstupovat, jen se potěšit chvilkovým sledováním, že se mají dobře – domy postaveny, stromy zasazeny, potomci odchováni – že vše je tak, jak má být, a že jsem udělala správně, když jsem je kdysi nesebrala jejich manželkám, nesáhla jim do životů, utekla z jejich životů, dokud byl čas, pokud oni sami ten rozum neměli…

Bylo by to hezké a uklidňující a tak trochu hojivé na fakt, že pro toho posledního, právě u něhož jsem alespoň na začátku doufala v pravý opak, už asi budu mít dál jen zprávu, že ještě pořád mám měsíčky, dlouhé měsíčky, týden, dva, tři… nepřestávající, nekončící, už natrvalo trvající měsíčky…