Moudrost… vlídnost, laskavost, velkorysost…

Zpomalit.

Jsem rychlá, tak rychlá, jak rychle přelítnu situaci a naskočí mi možné řešení, mluvím a hýbu se v letu myšlenek.
Nechápu, že někdo nechápe. Že nestihl zrekognoskovat situaci stejně rychle jako já. Že se dívá z opačné strany, zná jiné věci, myslí zrovna na něco jiného…

Zpomalit.

Neřešit.

Šla jsem v létě od rybníka, od Velkého P. lesní cestou dolů k parkovišti a přede mnou dva, pár, paní a pán, věkový rozdíl mezi nimi znatelný, asi jako mezi mým otcem a jeho druhou ženou. Pán stejně jako můj otec takový ten hubený k stáru vysychající typ, mladší paní vedle něj téměř stejně velká, hubená až kostnatá, stejně jako moje milá macecha. Šli bok po boku stejným rytmem stejným krokem a já si je zálibně zezadu prohlížela, jak jdou, jak si povídají, jak jsou sehraní v tom prostém, nemoderním turistickém oblečení…

A pak prd.
Prostě prd, rachot z gusta a od srdce, přesně jako můj tatínek, když je doma či o samotě, či když si to myslí.

I ten pán si to očividně myslel.

Zato paní ne, ta měla oči i vzadu a věděla o mně. Zděšeně se na zlomek vteřiny ohlídla, bouchnutí se o můj pohled a honem náklon k pánovi, šeptem jemu do ucha. Copak mu asi šeptala…
Neohlídl se, ale oba svorně přidali do kroku. Hodně moc.

Nebyla jsem za nimi tak blízko, abych měla v hlase klid, kdybych měla říct „nic se neděje“ – a chtělo se mi to zavolat, zavolat Neutíkejte, nic se neděje, nic se nestalo, vždyť jsme všichni lidi, já taky prdím, a čím jsem starší tak tím víc…

Zpomalila jsem a nechala je prchnout.

Míjela jsem je pak autem, šli dál pěšky po silnici. Chtělo se mi jim zamávat, ale ani to jsem neudělala, nejspíš by si to gesto nevyložili jako vlídnost a laskavost, ale jako posměch.
Ale třeba kdyby to někdy tady četli, tak třeba… Nedělejte si z toho nic, já taky prdím a můj tatínek taky a to má čtyři tituly!

A dneska bylo krásně, tak jsem konečně šla obhospodařit na zimu svou „zahrádku“ – proužek hlíny lemující mou kůlničku na konci řady jiných kůlniček. Roste mi tam pažitka, libeček, kosatce, pár skalniček, mech a plevel. Okolo tráva a taky plevel. Místy kopřivy.
Vzala jsem si rýč a srp a motyčku a šla to vyrýpat. Začla jsem od konce, od rohu s napůl rozbořenou boudou sousedů z vedlejší bytovky. V tom rohu je kopřiv nejvíc. Na pažitce jakýsi kapesník. Tak jsem ho zvedla…

Že mi tam chodí občas kadit kočky, na to už jsem si zvykla. Občas to stříkám kočkoodpuzovadlem, voní po fialkách. Ale kočky mají spořádaný malý bobek, ne rozteklý kopec, a neutírají se kapesníkem.
Někdo se mi vys…l na pažitku.
Já se na to…
To si dělá prdel. A utírá si ji do kapesníku.
Proč zrovna mně na pažitku…

Nojo, ale kam taky jinam, když všude jinde je z bytovek okolo vidět a nebo jsou tam kopřivy. Ten musel mít naspěch, chudák, nebo možná ta, kapesník byl dámský….

Kopřivy jsem vyplela, kosatce přesázela do svahu kousek vedle, kapesník deportovala za boudu sousedů, ostatní napůl zaryla, napůl zaházela hlínou. Do jara se bez pažitky obejdu. Na jaře vyraší nová. Pohnojená.

A jela jsem se syny na mňam pozdní oběd, Barča ví kam.

Byl krásný den.
Tolik dní je krásných…