Piju ledový kafe z krabičky, původně z ledničky a ještě původněji z akce v Tescu, a v břiše se mi promíchává do podivné esence brkavé zpětné vazby s octem z domácích utopenců původně taky z lednice, ale ještě původněji nikoli z Tesca, nýbrž z normálního obchodu z pultu uzenin od řeznictví Váhala, víckrát už je nekoupím, prý špekáčky, ale byly samá mouka a jsou to ty nejbídnější utopence, co jsem nakládala za těch posledních pět let tady…

A rozjímám, jak začít.

O tom, jaký to je, chodit do práce v sobotu a někdy i v neděli, i když se nemusí. Jako třeba můj otec, třeba to mám po něm, že chci mít práci, kam mi nebude vadit chodit i v sobotu nebo v neděli, když se mi bude chtít. Bude to mít smysl, ale nebude to povinnost.

Asi jako přátelství.

Chodím do práce, protože je mi přítelem.
Toleruje mě a já ji, o víkendech, je mi s ní dobře, znám ji, její rytmus, náladu, klid… jistotu…
Nejsem s ní sama.
Jsem s ní, protože chci.

A i po ní mi zbyde čas na kolo nebo auto a jet a jet…
S dobrým pocitem, že po práci si dávám zasloužený odpočinek, dárek, výlet za dodělanej ten kus práce, co jsem si ráno naplánovala.

Ne výlet proto, že jsem sama a nemám nikoho, s kým bych dělala něco smysluplnějšího…

V sobotu na kole, v neděli většinou už jen auto.
Nebo v neděli a v pondělí, když je v pondělí svátek jako začátkem července.

V ten svátek jsem dělala cestu výzkumnou, chtěla jsem najít rybník, co jsem cestu k němu předtím při hledání ve dvou nenašla, už dál od nás, kam obvykle nejezdím.

Našla jsem ho, v soustavě rybníků o dost čistších, našla jsem i lesní lom s vodou ledovou, ale supr čistou, jako z pohádky, jen jehličí a suchý listí tiše ležící na hladině a šílený sestup po skále pěšinkou dolů, koupaly jsme se tam jediné dvě, plavky jsme neřešily… –  Zajímavý, že voda v lomech táhne barvou do zelena, průzračně ledově lahvově zelena, když skála ze všech stran do té vody zařízlá je tak obyčejně šedá…
A rybníky rašeliništní hnědavě zlaté.
A kolem nich borůvčí.
Všude.

Nechtělo se mi do auta a domů, po tak krásné vodě z lomu, uřízla jsem z dvoulitrové petky od minerálky vršek, zahrnula dolní lem sukně do pasu a šla na borůvky.

Byly malé, na rozdíl od borůvek z pohraničí od Slavonic nebo z Řásné od Pařezáku. A žraly tam hovada a pidlimušky. Ale bylo mi krásně a bylo tam ticho, neřvaly tam dětičky od vodičky ani rodinky jiných sběračů borůvek. Tak jsem trhala. Jen sem tam občas někdo prošel v povzdálí po pěšině.

Napřed se mě přišla zeptat na cestu autem k Pařezáku a k Telči jedna paní, její partner byl z toho nesvůj, Brňáci, prý mám ukrutně český přízvuk, vím to, víc lidí už mi to řeklo, už ani stopa, že jsem kdy taky byla z Brna…

A pak se přišel zeptat zas jiný pán. Bez paní.

Když se blížil – kroky a koutkem oka vidíte nad borůvčím nohy – říkala jsem si, že dneska v lese sloužím asi za cestovní kancelář, že se mě všichni chodí ptát n acestu. Ale když jsem od toho borůvčí ten koutek oka přizvedla, došlo mi, že o radu na cestu nepůjde.

Pán měl rozepnutý příklopec, pod ním pěkné štráfkované slipy.

Vždycky jsem tvrdila, že v lese se nebojím, protože úchylové hledají osamělé dívky po městských parcích, a ne po lesích, kde je šance někoho potkat minimální.
Poprvní v životě jsem o tom zapochybovala.
A nebo rybníky, kde se dá koupat, v době, kdy se dá koupat, pozbývají statutu dostatečné odlehlosti od civilizace.
Nicméně nikdo jiný v dohledu.

Jestli mu budu muset dát, tak to přežiju, kouřit mu ho nebudu, to ho radš zkusím zabít.

„Dobrý den,“ pravil násilník, „já se moc omlouvám, že vás takhle otravuju, ale jen se chci zkusit zeptat, jestli byste se nezlobila, kdybych měl na vás prosbu…“

Dobře zabíjet nebudu, kouřit ale taky ne…

„Já bych od vás chtěl něco koupit…“

Měl tmavé vlasy a tmavé brýle a úplně obyčejnou tvář a obyčejnou imidž normálního, spíš městskýho kluka, pardon, mladého muže.

„Já bych od vás moc rád koupil vaše kalhotky, třeba za čtyři stovky, stačilo by to…?“

Zkrátím to, prodala jsem mu je.

Už jsem zažila v tom výše zmíněném městě všelicos. Ale takhle jsem se nestyděla, ani když si ho na sedačce v tramvaji přede mnou jeden honil a mně bylo necelejch třináct. Je zvláštní někomu prodávat svoje prádlo z vlastního těla, ale nejhorší je, že se dotyčný dívá, jak si je stahujete. I když je to pod sukní a podobný pohyb jste použili třeba u rybníka při převlíkání do plavek tisíckrát, tak tohle je… jinak.
Už nadosmrti se mi to asi vybaví vždycky, když se u toho rybníka do plavek budu takhle převlíkat. Jako dneska. Ta vzpomínka, jak jsem si svlíkala bavlněný kalhotky (mimochodem jedny z mých nejoblíbenějších) uprostřed borůvčí sama v lese s neznámým s rozepnutým příklopcem a s černými brýlemi na očích, skrze které mě sledoval.

Jenže – nebyl zlý. Neměla jsem strach.
Byl slušný. Jen prosil a ptal se. Udržoval vzdálenost.
Ptal se, jestli by si to mohl udělat přede mnou, řekla jsem ne, ať jde někam dál, tak šel.
Bylo mi ho líto, protože jsem s ním cítila.
Kdyby mi to nebylo všechno uvnitř tak proti srsti, kdyby nebyl v mém životě někdo, vůči komu jsem se v tu chvíli cítila být zavázána svým – jaksi, ehm – slušným chováním, tak kdoví…

Jsem sentimentální pošetilá blbá samaritánka. Markytánka od Slavkova. Vím to dávno. Ale v tomhle okamžiku mi to seplo koncentrovaně.

Prostě mě těší dělat chlapům radost. Utěšit je v tom jejich nelehkém údělu hormonálních štváčů a otloukánků společnosti nastavené k nim nemilostivě v povinnosti, aby se tvářili jako silní, a přitom jim ve skutečnosti ženy velí…
Když mi  muž projeví vděčnost, ba obdiv, že ho vyslechnu, že s ním mluvím o věcech, o nichž jiné ženy ne, a že jsem vůbec v tomhle směru úžasná, má mě na lopatě.
Potřebuju naslouchat, konejšit, poskytovat a být úžasná v tom svém poskytování.

Jenže to nefunguje furt a až to přejde (toho chlapa), otřepe se a skočí zpátky do bot, najednou zůstanu sama. Sama zbytečná, mimo svou roli. Neposkytující, neúžasná. K ničemu dalšímu nepotřebná. Ono to ani v plánu nebylo, tedy v plánu toho chlapa, to jen já si to vždycky zas a znova od jistého bodu vývoje takového vztahu začnu slibovat, přát… A pak pláču, když zjistím, že on nechce chránit mě, přestože já tak bezmezně chráním jeho…
Vím to, tohle všechno vím. Už. Už dva týdny. Na tomhle principu jsem teď s tímhle posledním nevztahem, na tomhle principu teď poslední dobou pláču, protože nikdy nic víc pro něj nebudu.

I proto mám čím dál víc ten pocit, že nejlíp mi je a bude samotné. Jen sem tam nějakýmu chlapovi udělat tu radost a pak se zase vrátit… k sama sobě… jen občas si fňuknout… a zvyknout si. Že můžu cokoli. Komukoli.
Nic není zadarmo. Za všechno se něčím platí.

Trhala jsem tam borůvky ještě půl hodiny, potřebovala jsem dotrhat tu petku, to jsem si dala jako cíl, závazek, abych měla na dva plechy buchet. Jenže to šlo čím dál hůř – zkuste si někdy vyjít na borůvky v sukni, bez repelentu (protože normálně k vodě ho nevozím) a bez kalhotek. Kde všude ty pidlimušky…

To kdybych věděla, tak jsem si snad ještě stovku k těm čtyřem přirazila.

S plnou petkou borůvek jsem pak přejela ještě k jednomu rybníku, přes státní silnici na druhou stranu do zákazu vjezdu a až na konec, auto jsem nechala stát u chatové osady. Ale nekoupala jsem se tam, jen prošla, podívat se, jaká je voda. Přece jen jsem měla strach, aby mě tam nevybrali policajti, když tam nemám chatu. Beztak když jsem odjížděla, jeden z chatařů se zastavil ve dveřích a tak divně se za mnou díval… že jsem koukala vymajznout co nejrychlejc…

Až v půlce lesa cestou odsud jsem si všimla, že za stěračem zvenku okna mám zastrčený papírek.

„Ještě jednou moc děkuju, a kdybyste chtěla zažít v sexu ještě něco neobvyklého…“
Podpis a telefonní číslo.
Rukopis skoro jako můj mladší syn.

Ten papírek jsem si schovala. Ne proto, že bych si myslela, že zavolám. Ale zahodit ho a dělat, že se to nikdy nestalo, mi přišlo… líto…

Mám radost, že jsem mu udělala radost.