Před čtrnácti dny jsem se probudila ze sna a bylo mi úzko.
https://www.youtube.com/watch?v=t0imaSCnSuA
Zdálo se mi, že jsem někde, kde mám něco organizovat, zajišťovat, vím, že tam bylo víc mně známých lidí, lidí známých z minulých časů mého bytí, někdo od koní, někdo ze vsi, kde jsem dřív bydlela, nějací bývalí kolegové z bývalých zaměstnání…
Kmitala jsem, zařizovala, vyřizovala, komunikovala, otáčela se zprava doleva a ukazovala rukama, ohýbala se pro papíry, natahovala se pro peníze…
A nestíhala.
Klepala se z vědomí, že už dělám jednu botu za druhou. A že to na mně všichni vidí.
Pak to tak nějak padlo, ten ruch, asi jako při organizování závodů, začátek je vždycky nejhorší, někdy ještě cca po půlku, kdy se musí zajistit i nějaký vložený program, ale pak, když už běží finále, už je to v podstatě samochodný namazaný stroj a člověk se konečně může zastavit a třeba se i dívat…
V samochodu tohoto snového stroje jsem se taky zastavila. A vytáhla z igelitky sukni. Dlouhou šedou sukni z pevné látky, šitou navrstvením dvou dílů, přesně padnoucího sedla na bocích a pouzdrovitého středu s mírným rozšířením úplně dole. Vím, proč ji mám s sebou – protože ji chci ustřihnout. Zkrátit.
Vzala jsem do ruky nůžky a na vteřinu zaváhala: Střihnout, nebo ne? Je tak dokonale krejčovsky zpracovaná, látka tak kvalitní…
Střihla jsem.
Kolem dokola.
Odstřihla jsem víc než půlku spodního dílu, ze sukně do půl lýtek jsem udělala sukni do půl stehen.
Dívala jsem se na to, co zbylo, a cítila bolest. Intenzívní bolest z nevole, bolest v žaludku a na hrudi, tu, jako když člověk ví, že právě udělal něco nezměnitelně nenapravitelně špatně.
Proč jsem ji vlastně ustřihla?
Takhle nemá žádný tvar a já už jsem stará na sukně do půl stehen, s mýma křečožílovýma pomerančokůžovýma sádelnatostárnoucíma nohama. Nemám jinou sukni do společnosti než tuhle, seděla mi a už nikdy ji tak dokonale nesešiju, jako byla, tak proč jsem ji stříhala? Jen proto, že nechodím do té společnosti?
Jen proto, že jsem měla ten ukrutně nutkavý pocit, že prostě musím, musím ji ustřihnout?
Něco ustřihnout…
Musím něco ustřihnout vždycky, když se potřebuju odstřihnout od něčeho, čeho je na mě moc?
Musím ustřihnout něco, co s tím ostatním, co odstřihnout nemůžu, třeba ani nesouvisí?
Mám to po mamince? Její odstřižení každého muže, který se jí dostal natolik blízko, až měla pocit, že je jí blízko moc, přestože ho třeba i (aspoň podle jejího pohledu) milovala?
Maminka odstřihávala sobě blízké lidi místo sama sebe, sama sebou zahlcená, celý život…
—
Založila jsem ten sen ad acta. Do igelitky. Ustřižený sen poskládala k ustřižené sukni. A odjela do Prahy na setkání mikroblogosféry.
Jen tak mimochodem s rozhodnutím, že ten mírně divný pán, s nímž od konce minulého léta udržuju mírně divný vztah – nevztah, další z řady mých nevztahů, mi už svými mírně divnými způsoby komunikace definitivně způsobil přetečení hrnku a že si ho prostě vyhazuju z hlavy…
Nevyhodila.
Přemýšlím o dědičnosti nůžek k odstřihávání.
Přemýšlím, do jaké míry nevztah divný vznikl jako snaha vyléčit se z Nevztaha nedivného, do jaké míry vlastně koho budu ustřihávat, když střihnu… Jednoho s druhým… druhého s prvním…
Strašně moc se mi chce.
Udělat šmik.
A vrátit se kamsi… bez nich…
Uskočit.
Do osamělosti sama se sebou, která si bude hořkosladce lkát v písmenkách a vlastně spokojeně žít, protože to jí jde nejlíp, a na té mimotrati sebeklidně stárnout… bez zrcadla vedle sebe…
Šmik.
Už nikdy nesešiju.
Nic jak bylo.
Komentáře: