O křídlech

/  85 komentářů

Nedávno se v jednom internetovém drbálku jednoho světově uznávaného kuchaře zeptali, proč podle jeho názoru většinu světoznámých kuchařů tvoří muži.

A on odpověděl:
„Těžko říct, čím to je. Možná je role žen někde úplně jinde. (…) Pokud se některé ženy začnou živit
jako kuchařky, jejich kariéru, která by mohla vést vysoko, často přeruší
děti a touha po rodině, a pak už nemají ambice, aby je znal celý svět.“

Nemají ambice.
Ani mezi kuchaři, ani mezi vědci, ani mezi politiky, lékaři, podnikateli…

A nebo je to někdy i naopak, děti nic nepřeruší, děti dají.
Dají tolik, že pak už ambice nejsou potřeba.
Změní.

Ty největší věci jsou ty nejmenší.
Ty nejdůležitější ty, co nejsou vidět.

Ty nejhezčí, co se je člověk nesmí bát takové vidět.

Třeba že i dítě, co nesplnilo rodičovské představy o něm, může dát násobně víc radosti než jiné „neporouchané“.
Třeba že ani kočku o třech nohách není důvod utrácet, protože se z ní stane napůl pes, co vítá své lidi pozná po kroku a způsobu cvaknutí klíče v zámku už od domovních dveří, hlásí to jejich vítáním na celý dům, a jsou-li doma, doprovází je i na záchod.
Třeba že nevadí už nemít sílu hledat si dalšího chlapa a prodírat se s ním houštinou vzájemného poznávání se a budování vztahu, protože každá taková snaha nakonec vede vždycky jen k osamělosti, která je daleko víc bolavá, než když je
to stálý stav, klidný a počitatelný, ne zas a znova padání do něj.
A že lidi v životě jsou potřeba různí, ne nutně jen „pilíře“.

Ženy mají dánu do vínku touhu po princích na bílých koních. Po mužích, kteří jim mají být zábradlím i mostem, k něčemu… něčemu…
K něčemu, co si nakonec musí každá žena najít v sobě sama. K něčemu, co se jí nikdy nepodaří tomu muži úplně sdělit. Natož se o to s ním podělit.
Ten vždycky, chtě nechtě, zůstane do větší míry jen divák.

Mužům zbývají jen ti jejich princové na bílých koních. Princezny.
Pozice světoznámých kuchařů, vědců, politiků, lékařů…

Když jim nepomůžou najít samým v sobě ten pohled do malých věcí, dají jim aspoň sílu obejít se i bez něj.

Komentáře:

  • barča 25.1.2015 at 9:32

    ….mluví mi z duše….není k tomu co dodat.
    snad jen, kde se můžu pod něj podepsat? :-)

  • rulisa 25.1.2015 at 10:12

    Právě jsi to udělala. Dík. :-)

  • ratka 25.1.2015 at 15:48

    Přijde mi, že někdy je velmi těžké si porozumět, právě pro ty obrazy. Muži bez ambicí s ženami s ambicemi. a naopak. promítání do toho druhého… sebe.

  • rulisa 25.1.2015 at 15:54

    3
    Takže dva lidi, co dřív ambice měli, ale oba od nich upustili, by si rozumět mohli… :-)

  • ratka 25.1.2015 at 15:59

    teoreticky… problem je ze nemaji ambice spolu zit. maximalne se obcas setkat

  • rulisa 25.1.2015 at 16:01

    Počkej, to je o jiných ambicích. K soužití nepotřebuješ pud prosazení se, právě naopak. :-))

  • ratka 25.1.2015 at 16:23

    k souziti je treba chtit souzit. a tam je podle me nejvetsi uskali. ten kdo prozrel, nema chut.

  • rulisa 25.1.2015 at 16:28

    Prozřel z čeho? Z ambicí?
    V tom moc nevidím logiku.

  • rulisa 25.1.2015 at 16:28

    Jsi tam, co článek, nebo někde jinde ve své hlavě?

  • ratka 25.1.2015 at 18:43

    nevim, … je tam celkem dost struktury. a jakoby muzi byli nejaci statisti. diváci. nedosahující kvalit opačného pohlaví. takže když prozře, dosáhne kvality ženy a už ji nepotřebuje. Ani tak a ani onak. Poslední věta.

    Domnívám se že muž a žena mohou žít z představ jeden o druhém (princ – princezna), důvod setrvani, ucelnost, určitou dobu. A pak přijde lámání chleba kdy se musí dohodnout zda chtějí dál, představy jdou stranou a nastoupí dohoda. ze když spolu budují neco, tak to spolecne budou taky uzivat.. aniz by to melo jakekoliv pozadi. ciste jen z principu ze se tak dohodnou .

  • rulisa 25.1.2015 at 19:00

    10
    To tam někdo psal? Že se nepotřebujou? :o))
    Kde, prosím, ocitovat, prosím.
    Tam někdo psal o tom, že nedosahuje nějakých kvalit?
    Jo, je fakt, že celej článek ztačal citací, v níž se tvrdí, že těch kvalit nedosahují ženy… :-))

    Ratko, bylo to o cestách, ne o dosažených kvalitách.

    Druhý odstavec samozřejmě, jistě jinak to nejde. O tom už jsme psaly/i asi stokrát u mě, u Lišky i u tebe. I když sem to asi klidně jde napsat znova.

    Ale ten první odstavec se mi zdá být fakt poněkud úplně mimo, zas strhnutý zaujetím pro nějaké tvoje oblíbené téma o chlup jiné. :-)

  • ratka 25.1.2015 at 19:07

    11. no dobre, kvalita je jen slovo ktere ma vyjadrit dosazeni videni tohoto:… : největší věci jsou ty nejmenší.
    Ty nejdůležitější ty, co nejsou vidět.

    vis ze si pretavuji psane do jinych slov a forem, ale podstatu zachovavam. snad. jenom ji mozná jinak vyjádřím :-) to je jako s tim jezisem a Buddhou, ja vidim totez a jini vidi různost. ale mohu videt i různost, utikam… jo oblibene tema.

  • rulisa 25.1.2015 at 19:07

    Polopatisticky:

    Ženám k dozrání pomůžou děti nebo splnění si ambicí (resp. růst v jednom nebo druhém, strasti i chyby v jednom nebo druhém), v obojím případě postavení se na nohy, nalezení vlastních hodnot a blablabla…

    Muži mají jen ty ambice.

    Samo, je to silně zjednodušené, logicvky mě teď někdo napadne, že on není žádný kariérist, a přesto má svůj život i hodnoty srovnané.
    Jenže ty ambice můžou být zrovna tak "postav dům, zasaďf strom" nebo "zachraň děti v Afriuce" nebo cokoli.

    Ale tomu snad ty rozumíš.

    Nevidím důvod, proč by dva lidi, které na začátku jejich života hnaly ambice, neměli chtít soužít s partnerem, když auž je ty ambice neženou a mají v hlavě, případně i duši srovnáno.

    Copak žijeme s někým jen proto, abychom skrze něj něčeho dosáhli?

  • rulisa 25.1.2015 at 19:09

    12
    Ježíše a Budhu prosím vynechat, už je v tom guláš i tak. :-))

  • rulisa 25.1.2015 at 19:13

    13
    Čekám, kdo mi to rozebere, že ano, že za tím účelem s někým žijeme, páč výhod života v partnerství bez partnera těžko dosáhnout. :-))

    Ale snad kdo bude chtít, pochopí, jak jsem to myslela.

  • ratka 25.1.2015 at 20:21

    13. tvrdim a stojim si za tim, ze lze zit s nekym jen tak. aniz by cokoliv. teda ano, muzi chteji zasadit strom a porodit decko nebo ehm mit ho nebo tak nejak. ale jak muz tak zena se vekem otesavaji, poucuji a dozravaji uz jenom tim, ze zazivaji kdeco, treba ambice naplnujici obou. takze nikoliv ze zena ty ambice nema, ma a treba si je naplni taky. je hodne lékařek, ale i profesorek, umelkyň, zpěvaček, sportovkyn…ženská může s děckem srůst se zemí ale nemusí mít dítě a sroste jinak, jinou zemitou vášní, a muž může srust se stromem, který ořezává, něco piluje a hobluje. oba něco hoblují a pilují… muž se taky otesává věkem, stejně jako žena. až dozraje třeba je úplně jiný jako zelené ucho. ale i žena je úplně jiná. ale ta doba…. než teda tak nějak se otešou a učešou, ta je jako tajfun. může je rozehnat nebo dohromady sehnat, to je náhoda…. a když už jsou jednou muž a žena otesáni, tak už vědí. a pak je to opravdu o dohodě. protože pak…. už zmoudřeli a nic nehraje roli a všecko je možné:-)

  • ratka 25.1.2015 at 20:26

    takže píšu že ano, mohou spolu žít když se dohodnout, akorát nerozumím těm nuancím a kudrlinkám… co jako ženy dělají jinak než muži, protože si myslím že to mají stejné. stejně těžké či lehké či stejně blbé. od začátku je třeba nechat prostor takové či onaké jinakosti. když žena zůstává pouhý divák a nechce třeba. i to musí snést.

  • rulisa 25.1.2015 at 20:34

    16
    No suipr, takže jsi došla tam kam já, to jsem ráda. :-)

    17
    To už neřeš, to je na tebe asi příliš cizí způsob vyjadřování se, a myslím, že nebudeš jediná (v tomhle jsi zas ty můj lakmusový papírek:-).
    Jen zopakuju, že to nebylo ani o kvalitách ani o míře těžkosti, ani o tom, že ženy nemohou být ty světoznáme specialistky nebo že vůči mužům nejsou do jisté míry taky divačkami, ale jen a jen o různých cestách k témuž.

  • anina 25.1.2015 at 20:41

    ratko, ono je něco jiného být mladý, zamilovaný a být přesvědčen, že s tím , nebo tou budu napořád krááásně žít, založím rodinu, atd.
    A něco úplně jiného, když už má čl. určité zkušenosti, pak bývá už opatrnější,..Ne proto, že by to vylučoval předem, ale chce dotyčného taky poznat a trochu jinak, než v tom mládí, o tom už se tu taky myslím u Ru psalo. Nejde o nějaké odšupování chlapa. Jde o to, že oba mají něco za sebou a to oťukávání se je už trochu jiné, než to zběsilé v zamilovanosti.
    Pokud oba třeba zatím cítí, že je dost času něco měnit na tom jak bydlet a prozatím jim stačí, že se vídají, tak proč by to musel být nějaký odmítavý přístup s někým někdy třeba i žít. ad 7, tak myslím, že to nebude tak, alespoň ne tady, že kdo prozřel, nemá chuť k soužití.
    To buď přijde, nebo taky nemusí a vztah může fungovat i tak.
    Ale jsem z toho teď tak zblblá, že i nejsem jistá, jestli jsem to napsala srozumiteně, asi ne..
    Jinak si myslím, že žena by spíš brala to sdílení, až si bude jistá, ale to by muselo být oboustranné chtění.
    A pak Ru psala o tom, že ženská už nemusí mít vždy sílu na to se znovu proplítat houštím a v něm se objevovat, poznávat..a dospět k tomu, že třeba čekání na Prince na bílém koni holky ani ne vždy věří v pohádkách, že přijede..natož ve zralém věku.
    Spíš je to o jiném vztahu, než máš ty, kterým žije spousta ženských a bere ho jako jako stav klidný a počitatelný. prostě bere druhého takového jaký je, alespoň pokud to vyhovuje a pokud ne, zařídí se.
    A vyvinout se může ten vztah opravdu různě..

  • Anonymní 25.1.2015 at 20:45

    Pořád mi to žralo kom.
    anina

  • ratka 26.1.2015 at 8:29

    Anino, ano tak nejak. kdyz je clovek mlady a zamilovany tak je plny ambici a predstav, i plánů jak to bude… To je ten stav před prozřením :-) poté už je těch představ a plánů méně, oba jsou víceméně při zemi… chybí právě ty ambice. A chybí i naivita s kteoru se ti dva třeba pustí do realizace svých představ i vzájemných konfliktů. pozdejineni chut. Proto je to možná později těžší ale…. zase se mohou dohodnout. už nejsou zde ty ambice, představy a plány a Energie resit konflikty. TAkže jak píšeš oboustranné chtění… které ale jde ruku v ruce i s určitou střízlivostí,chybí tam ty ambice… ty sny a představy. MOžná. teda tak to cítím podle sebe. že kdysi dávnou jsem měla v hlavě představu, plán jak má rodina vypadat. bylo to uplne jine nez pak skutecnost. ta byla velmi trpka. ale…. ambice se naplnily co se týče dětí, rodiny a zázemí. Co se týče zaměstnání, tak jaksi chápu konečně že ho nedělám s láskou. takže tady se ambice taky jakoby naplnily. prozření. a tím i stížení najít si práci. takhle chápu i vztahy. že prozření otvírá oči a člověk (žena i muž stejnym dilem) už nemají ambice se vrhat do vztahu. řešit konflikty, čekat na někoho, přetvařovat se…i já již nechci být dobrá v práci, splnit si povinnost, pak se to proste zvrhne v splení povinnosti a převzetí odpovědnosti. i vztah. i práce. i spousta jinych veci… člověk prozře a již se do toho neche pouštět. takhle nejak.

  • rulisa 26.1.2015 at 8:55

    21
    Aha, a to je ono!
    Tobě se nelíbí tvoje práce, zjistilas, že na starý kolena už pracovat nechceš, že ti to za to nestojí, a vztáhlas to na všechny lidi, že to tak mají. Nic a nikdo.

    Ale pozor, jsou i jiní lidi a jiné práce.
    Třeba můj otec chodit do práce bytostně potřebuje.
    Chodí do ní i v pětasemdesáti letech.

    Asi budu trošku po něm, nedovedu si představit, že bych nechodila do práce jednou už vůbec.
    Upuštění od ambicí bylo pro mě jít dělat řemeslo. Klídek, tvořivost dobrý lidi, štěstí.
    Potřebuju to. Baví mě to.
    A přesně tak je to i se vztahem.

    I v důchodu bych chtěla chodit do práce, aspoň pár dní v týdnu, jako to dělají někteří kolegové.
    Ale ne na úřad nebo do velkofabriky.
    Když nebude kamenictví nebo už to nebudu dávat fyzicky, klidně třeba pudu zas učit nebo někam do reklamky nebo co já vím věšet kabáty ve foyeru, to je fuk. Nebude záležet na penězích nebo mém postavení, jen na charakteru té práce a lidech, se kterýma budu dělat.

    Ne že se do toho nechci pouštět, ale už vím, do jakého onoho se nechci pouštět, protože už to nepotřebuju. Už jsem ozkoušela a už vím, že to nestojí za to. Ale taky vím, do jakého onoho bych se klidně (nebo méně klidně, ehm…) pustila.

    A přesně tak je to i se vztahem,. :-)

  • ratka 26.1.2015 at 8:58

    :-) jsem si nabehla s tou fabrikou.

  • rulisa 26.1.2015 at 9:01

    :-))

  • fousek 26.1.2015 at 9:29

    Ambice. Tak třeba moje žena si myslí, že bych měl mít větší ambice. Nebo možná jiné než mám.
    Ale to asi není úplně k tématu.

  • ratka 26.1.2015 at 11:23

    25. joo, to je dalsi varianta, realizovat vlastni ambice pres druheho :-)

  • anina 26.1.2015 at 12:08

    ad 25 áááááááá fousek :),
    ale je to k tématu. Paní fousková do toho šla s nějakým panem fouskem a mínění o něm..a dokonce setrvala asi léta. Pan fousek i ona jsou dnes logicky přece jen, i kdyby malinko jinde, než před x lety. Určitě museli každý z něčeho "svého " slevit, pro dobro obou..rodiny.
    Pokud se paní fousková domnívá, že by měl mít její muž větší, nebo jiné ambice, nelze jí to brát a jistě to myslí dobře.
    Ale důležité je co si o tom myslí pan fousek, a pokud se mu nechce mít z nějakých důvodů větší, nebo jiné ambice, pak ho jistě zná natolik, že ví, že říct svůj názor může, zrovna tak jako pan fousek. Ale ten se nepohrne do něčeho, kde by to už nebyl pan fousek, což by poté poznala i paní fousková :).
    Nikdo nikdy nenaplní zcela představy druhého o něm..

  • Saul 26.1.2015 at 12:46

    Na takový požadavek je třeba položit upřesňující dotaz:
    "A drahá, máš na mysli opravdu můj osobní růst a realizací nových ambicí,nebo realizaci jejích případných výnosů?":-0)

  • fousek 26.1.2015 at 13:19

    26., 27., 28. – jo jo :-)
    ale dál už o tom diskutovat nechci

  • rulisa 26.1.2015 at 16:09

    27
    Bezchybné. :-)

  • rulisa 26.1.2015 at 16:11

    Já jsem si dnes splnilka takovou jednu malou interní ambici – a bylo to krásný. :-)
    A dokonce jsem si přitom ani nenabila kokos. :-D

  • Jirka* 26.1.2015 at 18:43

    No, všechny moje vztahy, co měly být na delší dobu, skončily právě na podobných ambicích. Na těch vyžadovaných, automaticky předpokládaných a s překvapením neexistujících. Nevnímám to jako chybu jednoho, nebo druhého, ale jako fakt, kterému jsme se neuměli postavit, nějak vyřešit. Aspoň že jsme se nepřetvařovali, to nám ušetřilo hodně všeho…
    Když zmíním svůj zúžený pohled – byla mi většinou vyčítána nízká hladina ambicí a já se snažil nějak vysvětlit (nejen slovy), že "být spolu" neznamená "dělat všechno spolu" a že v různých situacích reaguju různě, proto se nejde řídit univerzálně podle zkušebně zaznamenaných situacích… Nebýt tím pilířem, jak píšeš, ale navzájem spíš doplňkem. Pokud možno nepostradatelným :-)
    V pátek jsem musel nechat zabít svýho psa. Pár dnů to budu rozdýchávat, přestože jsem si jistý nejlepším řešením. Po šestnácti letech společnýho bydlení je dům debilně prázdný. Co teprve s lidmi… Vůbec nevím, jestli si můžu dovolit zestárnout .-)

  • rulisa 26.1.2015 at 19:34

    Šestnáct let psího života… krásný dlouhý život.

  • anina 26.1.2015 at 21:19

    Jirko, vím..už jsem přišla v životě o 3 psy a čtvrtá už stárne, dodnes je mi po nich někdy smutno a vzpomenu si. Pokaždé jsem si řekla, už ne, ale nikdo okolo neťapal.
    Němé tváře jsou na tom asi hůř tím, že nemůžou říct a člověk jen odhaduje..jak jim může asi být..a jak jim pomoc.
    Jsem toho názoru, že když už si je člověk vezme domů..příroda..nepříroda..nenechat je ZBYTEČNĚ TRÁPIT a dívat se na to, když to nemusí být. Dopřát jim klid.

  • Liška 26.1.2015 at 21:33

    Achjo, pes byl dlouhodobý kamarád a společník. Po takový době už jste se znali fakt hodně. Teď si říkám … že naše vztahy s domácími zvířaty jsou dost často delší než vztah s partnerem. Nojono. A stojej za to! Nejsou to jen nějaký náhražky ničeho,kdepak.

  • Jirka* 26.1.2015 at 21:35

    Ahoj Anino, zdravím :-) Němé tváře to kolikrát říkají líp, než lidi, určitě důvěryhodnějším způsobem, ten hendykep bych spíš viděl na druhé straně :-) Ale nechtěl jsem Rulise stáčet téma jinam, omlouvám se.
    Jen mě napadla otázka, jestli se lidi, kteří žijí sami, nebojí, že se o ně nebude mít kdo postarat (a oni o někoho), nebo že by to mohlo postoupit do té fáze, že to silně "zdeformuje" výběr partnera… ale to je furt samá hypotéza, asi to nemá smysl řešit obecně, dopředu…

  • rulisa 26.1.2015 at 21:57

    V poho, Jirko*, tohle stočení souvisí s článkem víc, než se jen z textu může zdát, respektive souvisí nejen s napsaným, i s nenapsaným.
    Spíš mě až za(m)razilo, že právě tohle o psu a s takovým počtem let se tu najednou zjevilo.
    Deus ex machina.

  • Jirka* 27.1.2015 at 6:23

    Během psaní toho komentáře zrovna v televizi zazněla věta, která taky souvisí:
    "Dívám se spíš do budoucnosti, protože Tam strávím zbytek svýho života…"

  • ratka 27.1.2015 at 8:59

    38. jojo… presne tak to je. cely zivot lezi v budoucnosti… i kdyz jsou to nakonec jen vteriny. to je tak kolosalni az se z toho taji dech a vse se zda ve srovnani s temito poslednimi vterinami byt tak….bezvyznamne. Zbyde jen to co si neseme uvnitr- v Duchu. Zviratka zustanou bez pána, věci které nás zajímaly opuštěné a buodu rozdány nebo rozprášeny, rodina a přátelé si budou žít dál svým životem… v tomto rozměru se člověk ptá co je vlastně je důležité pr oněj, nikoliv pro druhé… co on…. už stejně se o nic nepostará, max.může říct kam a co udělat s tělem co zbyde. a tyto posledni minuty, vteřiny jsou ceým životem. vlastně tím nekonečnem o kterém se mluví… je vnich obsaženo vše. celý cyklus, alfa i Omega. no nic. relaxuji :-) domací zvírátka mě inspirovala… domácí zvířátka a jejich vztah k odcházejícímu pánovi. nikoliv naopak.

  • ratka 27.1.2015 at 10:17

    teda mam vycitky ze to mozna neni k tematu, ale clanek je o ambicich, a zda teda nekoho hledat (s ambicemi nebo bez) nebo si radeji poridit psa nebo kocku, a popremyslet co maji domaci zvirata jinak nez lidsky Partner. Proc treba zvireti se obetujeme, smutnime na dnim, varime mu, chodime s nim ven,nechame si delat se sebou kdeco….a u cloveka nam to tak nejak zcela nesedi. chceme po cloveku vic? po partnerovi treba? nebo min… zajimalo by me zda jste nekdy srovnali vyhody a nevyhody domaciho zvirete a partnera. nebo decka. znam lidi co si chteji poridit psa ale ne dite treba… pes je uspokojuje vic.

  • ratka 27.1.2015 at 10:26

    MOc mi je blizke to co pise Jirka, ze ta ocekavani druheho vytvari tlak… znecistuji prostor. Znam to z domu, kdyz treba parnter ocekava ze neco udelam a ja to neudelam. a pak je treba takove vycitave ovzdusi. a pokud je to dlouhodoby Partner tak si reknu ze to vydrzim a jdu se nekam zavrit. ale pokud ten druhy tlaci moc … tak treba vyvola touhu uniknout. zmizet. nezdrzovat se vtom prostredi kde je tlacen a kontrolovan a tak… Ono t odela i zvire, chce jist a che jit treba ven… kontroluje co delam ale je to jinak. kdy zmi neco vycita zvire beru to jinak nez kdyz se divam na zaprkleho partnera.

  • barča 27.1.2015 at 10:34

    32. Jirko, za tohle sdělení děkuju…..je mi to hodně blízké i s tím pejskem.

  • rulisa 27.1.2015 at 11:45

    40
    "…ale clanek je o ambicich, a zda teda nekoho hledat (s ambicemi nebo bez) nebo si radeji poridit psa nebo kocku, a popremyslet co maji domaci zvirata jinak nez lidsky Partner…"

    No, tak o tom druhém tedy nebyl. :-))

  • ratka 27.1.2015 at 11:50

    jsem do druheho soupla prvni, protoze me to s temi zviraty zaujalo. domnivam se za sebe, ze jsou to hrusky a jabka. nebo jeste vic ruzne veci… naprosto neco jineho. ale proc?? zvneku zdanlive to vypada podobne

  • rulisa 27.1.2015 at 12:21

    Nerozumím.
    Jakože proč jsou to různé věci, když je tam párt znaků stejných?

    Jakože proč i delfíni radši žijou s delfínama než se želvama, natož s žirafama?

  • anina 27.1.2015 at 12:26

    Ono je to s ambicema vůbec takový ošemetný a často se člověk s nimi, pokud je má tedy přehnané, pouští na tenký led.Není určitě k zahození, pokud je někdo má a k tomu podmínky, nemusí se na nikoho a nic ohlížet a jít si za svým a při tom může být spokojený.
    Může si najít i k sobě podobného partnera, mohou se vzájemně v nich podporovat a jsou v tom opravdu šťastni.
    Myslím si ale, že nějaké ambice mělo, má dost lidí, ale dostanou se do situace, kdy jaksi převáží úplně jiné priority.
    Snaží se to třeba nějak skloubit, ale ve finále..těžko se pak slučuje…takové to "obyčejné" s osobními ambicemi…Nebýt proto ve stresu, což neprospěje nakonec ničemu..
    Buď se začnou rozplizávat ambice, nebo to obyčejné štěstí, jako je rodina, partnerství atd.
    Tak to je na každém, co si vybere a ani jedno nemusí být pro druhého špatně.
    Mít přehnané ambice v partnerství, na partnera se vyplatit nemusí, on se těžko najde ten co jim bude vyhovovat.
    Tam myslím, že o dost důležitější je, jak se s tím druhým cítím..a vůbec nemusí být a ani není dokonalý, tak jako nemůže být on.
    Naše adoptovaná babička by byla vzorná matka, manželka. Stačilo ji, aby se jednou ošklivě zklamala, a až po letech připustila, že by přece jen někoho chtěla.
    Ale její požadavky na partnera byly takové, že žádný neprošel..bohužel na to přišla pozdě, proč vlastně nebyla s tím, nebo oním, že byli fajn.

  • ratka 27.1.2015 at 12:28

    prave pro ty ambice. vuci zviratum nejsou…tam je to jinak, nezištně

  • anina 27.1.2015 at 12:32

    ad46, tím jsem ale nemyslela, že by člověk měl být s každým, kdo se mu namane a kašlat na to, že si něco představoval a tohle je už jaksi neslučitelné..ale to je snad jasný :)

  • anina 27.1.2015 at 12:40

    ad 47, ratko, jo..se zvířaty je to jinak..to snad je jasný a nechce se mi tohle srovnávat.
    Ale i tak..chtěla bys třeba pejska, co by kousal lidi, byl by nezvládnutelný apod.? Taky jsou takoví.
    Člověk se ho i tak nechce vzdát, MŮŽE SE POKUSIT S TÍM NĚCO DĚLAT, ale se zvířetem, pokud se chceš nějak "domluvit", je to přece úplně o jiném, než s člověkem.

  • ratka 27.1.2015 at 12:48

    49. k zvireti se chovas naprosto nezistne, za beznych okolnosti. i kdyz kouse lidi a tak… porad ho taknejak vnitrne prijimas. bezmodminek. Rozdil pak je kdyz ma clovek zvire pro ucel, treba na soutez, kdyz zu ho nekde predvadi a dela s nim souteze, a zu chce aby vyhral a promita si do nej svoje predstavy… pak zu to zase klouze do ty nestastne manipulace (ambici) ale normalne jen tak, mit obycejnou kocku ci psa , jen je nezistne mit rad… to je neco pezpodmineneho.

  • ratka 27.1.2015 at 12:52

    a kun na praci, to je taky velmi zvlastni vztah. jiny… hluboce zemity a tvrdy. nelitostny a zaroven oddany. vozka a kun. ovcacky pes a ovcak. to je jedno telo, propojeni. ale kdo to zazije… tam ty ambice mohou byt pritomny, Jakoze oba chteji stejne moc.

  • anina 27.1.2015 at 12:56

    ratko, už sem zvířata plést nebudu, i když je mám ráda. ŘEČ je o ambicích, soužití s druhým člověkem a tak..
    Zvíře si lidi pořizují něco jako společného kamaráda a přejí si aby byl u nich šťastný. O ničem se s ním nedohadují, nedělají s ním žádná rozhodnutí atd.:)

  • rulisa 27.1.2015 at 13:18

    47
    Hmm, tak to zas soudíš jen podle sebe. Hodně.

    Víš kolik je lidí, co si skrze zvířata naplňují svoje ambice?
    Podívej se na všechny sporty se zvířaty, zvířecí výstavy, "papírové" chovy…

  • rulisa 27.1.2015 at 13:20

    46 první dvě třetiny:
    Ano, o tom, byl ten článek.

  • ratka 27.1.2015 at 13:23

    53. vim, to je prave ta druha strana… kdyz se to preklopi do manipulovani se zviretem… ono se to se zviretem da jednoduseji nez s clovekem. To jsem chtela naznacit, ten rozdil… ze kdyz oba partneri jsou manipulatori tak se rezou navzajem. obcas se spoji a jedou sppolecne apak se zase rezou. Kdyz jen jeden… tak ten druhy furt brzdi a brani se. a kdyz zadny, tak si kazdy neco dela a nespojuji se… ehm no tak nejak… :-)

  • rulisa 27.1.2015 at 13:24

    50, 51
    No hurá, já už se bála… .-)

    52
    Přesně.,

    Zvíře je člověku podřízené a člověk to tak bere. Stará s eo něj, protože on je pán. Zvíře je zvíře.

    Partnera si snad i Ratka hledá za jiným účelem, předpokládám, takže má-li bjí mi být rovnocenným partnerem, asi je vcelku logické, že od něj i ona bude chtít a očekávat víc než od zvířete… :-)

    Ratko, ty občas věci tak zybytečně zašmodrcháš jen proto, aby to bylo jakože nejednoznačný… :-D

  • rulisa 27.1.2015 at 13:26

    A já jak chvátám, abych stihla psát komentáře v tom frmolu, tak zašmodrchávám češtinu…

  • rulisa 27.1.2015 at 13:27

    55
    Jo, ale na to není nutno komplikovat to pomocí zvířat, to stačí napsat tak, jaks to teď napsala, si myslím, že je to vcelku jasný a logický.

  • ratka 27.1.2015 at 13:30

    asi na to jakpise Aninka v 46 o vzajemne podpore a pomoci moc neverim. teda verim v neco jineho… ze lide se podporuji a pomahaji si vzajemne mimochodem… kdyz "ten druhy" zapada do jeich sveta tak jak tahnou tak ho tahnou sebou a pomahaji mu tim. Kdyz nezapado do jejich sveta, tak ho otravuji nebo v nejhorsim pripade se od nej odvrati a jdou jinam. TAkze nejsem vztahovy optimista, teda ve smyslu nezistne vzajemne podpory a pomoci. Domnivam se ze lide dokazi byt nezistni jen k zviratum….k lidem to tak nemaji. Ja treba jsem nezistna k rodine, k detem, k muzi… ale to proto ze jsou moji.ze ke me patri. K sousedum bych takhle nebyla… . jsem sobec.

  • ratka 27.1.2015 at 13:36

    58. to jsi mi to zavarila :-) ja ted premitam, co nezistneho jsem kteremu sousedu kdy provadela… a co me k tomu vedlo. zda Laska ci sobectvi, ze mi snimi bylo dobre, ze jsem chtela udelat radost, ze me To nic nestalo a vyjde mi pokazde neco malo lichotiveho. jakoze at delam co delam, furt si hrabu na svem. a dam kdyz u toho moc nestradam. ale o nejake obeti nemuze byt reci.

  • rulisa 27.1.2015 at 14:10

    60
    A proč by mělo být?

  • ratka 27.1.2015 at 14:30

    61. to je dobra otazka…..

    nekdy se to tak rika, ze clovek se obetuje pro neco. ze co by mohl dokazat kdyby… Tak to nemam. kdybych rekla ze jsem neco obetovala pro neco nebo pro nekoho, lhala bych. predevsim sobe.

  • Liška 27.1.2015 at 20:55

    62
    Oběť je výmluva, manipulace. Pro mě je to rozhodnutí a z odpovědnosti za svůj život se nikdo nevyvlíkne.

    42
    Barčo
    a víš, že si často vzpomenu na tvýho pejska? Asi i proto, že tady v obci je jedna Ťapina.

    ratko,
    jinak tvoje "romantická srovnávací analýza o partnerech a psech" by byla na diplomku :-)) ale nechtěla bych bejt oponent, ovšem už vůbec ne školitel…

  • rulisa 27.1.2015 at 21:06

    Taky si myslím, že to co je citováno či parafrázováno v 62, je normální zbabělost. Vymlouvání se na oběti, když člověk buď neměl dost vůle, nebo odvahy, nebo schopností to udělat/neudělat nebo schopností si přiznat, že to udělat/neudělat zas až tak moc nechtěl.

    Výborná věc žít s tím, že jsem ta, co se obětovala pro druhé. Fakt skvělá. Pro likvidaci sama sebe i svých blízkých.

  • barča 27.1.2015 at 21:08

    63. Liško, dík, já ti ji zítra až přijdu z noční, pošlu fotečku. myslím, že by se ti mohla líbit, byla to taková malá lištička :-)

  • anina 27.1.2015 at 21:48

    ad 63, liško- jo, taky si myslím, že říkat..já jsem se obětovala je jen výmluva. Myslím, že to slovo ani zrovna nepoužívám. Nikdo mě nikdo nemohl přinutit, i kdyby to vyžadoval, abych se nějak a něčemu obětovala..jsem svéprávná zatím :)
    A pokud se sama nějak rozhodnu já, že tak to udělám, tak je to skutečně jen a jen moje rozhodnutí, se vším dobrým i zlým.

  • Jirka* 28.1.2015 at 11:27

    Možná máte na mysli trochu jinou formu oběti, než Ratka. Ona asi myslí tu, která je, čas od času, na obou stranách – tedy něčím vykrývaná, opětovaná, nebo jak bych to… zkrátka že nejde o tu sobeckou oběť, v sobě dušenou, sobecky přivlastněnou. V horším případě dokonce ve fázi, kdy "když moudřejší ustoupí, tak to budu já, protože já jsem moudřejší, což mi nikdo nevymluví a klidně budu kvůli tomu trpět"…
    V každém případě když se lidi v těchto věcech míjí, nemohou být spokojení. Odpudivě otočené magnety (když se jenom jeden obrátí jinak, než byl v době přitažlivosti).

  • rulisa 28.1.2015 at 14:13

    Jirko, a najdeš mezi těmi dvěma druhy obětí jasnou hranici?

    A jak se vůbec liší oběť na obou stranách a vykrývaná od rozumového pochopení, co je dobré pro to, co si přeju, aby bylo?
    To přece není oběť, to je prostě ústupek, který udělám z vlastního rozhodnutí, protože chci, aby něco jako celek fungovalo.

    Je placení pojistného státu oběť?
    Nebo vědomí, že je to sice blbej, ale nutnej kompromis k lepšímu přežití mému i dětí na mně závislých?

  • ratka 28.1.2015 at 14:39

    63. diplomka? :-) až tak…

  • ratka 28.1.2015 at 14:42

    68. obet chapu jako ustupek, a treba i polozeni vlastniho zivota aby neco jako celek fungovalo. rekneme ze se obetuji pro dite…. dava to smysl pokud chapu lini Rodic – dite – dalsi zivot…. jako jeden celek. kdyz vypadne koralek – nic se nestane pokud ta Linie Dite pokracuje dal. Tak chapu obet. ze ustoupim, aby celek fungoval

  • rulisa 28.1.2015 at 14:59

    70
    To přece ale není oběť, to je normálka, samozřejmost…
    To je něco, z čeho mám dobrej pocit, radost, že jsem to udělala, správně udělala, radost, že to pak dál funguje…

    Oběť pro mě je, že udělám něco, i když bych radši udělala něco jinýho.
    Já vím, ty v tom furt vidíš toho Krista na kříži…

    No a jsme u toho, kde je doprdele ta hranice? :o)

    Ale: Označil Kristus sám to svoje ukřižování jako oběť, nebo to tak pojmenovali až ti, co se na to dívali či co o tom pak vyprávěli? A případně to pak napodobili, protože je úžasnost té oběti fascinovala a rozhodli se, že podstatou je právě ta oběť.
    Dělali to ale oni taky s vidinou spásy celku, nebo s vidinou přiblížení se svému vzoru?

    Je podstatou oběť, nebo ten celek?

    Huh, ale dál už do teologických tezí nejdu a širší kontext bych prosila ošmikat aji s křidýlkama… Prosila bycvh, aby bylo bráno opravdu jen jako prostředek k pochopení oběti a radosti z fungování celku.

  • rulisa 28.1.2015 at 15:09

    Nebo ještě jinak:

    Pokud si něco odřeknu a bylo to vědomě kvůli těm druhým, protože mám radost, když oni mají radost, není to oběť, je to to, co jsem chtěla. A je to ok, je to prostě něco za něco, protože nejde mít všechno a já v určitým uzlovým bodě zvolila.

    Pokud se ale něčeho vzdám, protože "tak je to správně", nebo protože si to někdo dal jako podmínku, přestože já jsem přesvědčená, že to nebylo nutné, tak pak jsem z toho uvnitř nešťastná a žiju s tím, že kvůli těm druhým jsem musela přinýst oběť. Ale už je to s líhnoucím se pocitem, že když já jim, tak by za to taky měli oni mně, aby to bylo fér. A kdfyž oni mně ne, trpím pocitem křivdy či alespoň nesprtavedlnosti, nerovnováhy.

    A když si z toho udělám modus operandi celýho života, že neodmítnu a přinesu toběť s tichou bolestí z jen mých zásluh ostatními neopětovaných, tak jsem trpitelka jako vyšitá, že.

  • ratka 28.1.2015 at 15:59

    71 teologicky jsem to vubec nepojmula. nenapadlo me, ted kdyz to rikas tak samozrejme premyslim v cem ta obet spocivala…. co obetoval? svoje telo obetoval. ono to v prirode a ve svete chodi, jedno požírá druhé, nám to tak nepřijde protože zvířata nemluví a my lidé e už kvůli zdrojům nezabíjíme. ale kdyi to bylo jinak, omezený počet lidí, aby žil někdo jiny zemřel, děti umíraly, ten koloběh v přírodě byl mnohem zřetelnější, vše je pomíjivé… i naše těla, i když budeme mít všecky majetkya moc světa…. naše tělo se rozpadne. musíme se ho vzdát…. takže když se vrátím k symbolice oběti ježíše, on mohl utéct, stejně jako jeho následovníci mohli utéct. ale neutekl, nachl se vytáhnout na kříž…. jak symbol lidské krutosti, krutosti světa…. které je pořád trvá, jen třeba teď je sofistikovanější a není vidět. Mám občas takové zvláštní vidění, kdy vidím svět jako hraný film – bludiště, každý může udělatt jen pohyb který mu dovolí jeho okolí, vše na tom filmu nebo pásu je propojené a i když e udělá ulička kterou proběhne někdo dál tato se opět zaplní, ten pást je vyplněný a každý se pohybuje jen toli kolilk umožňují sousedi. Když jeden ze sousedů vypadne, místo se ihned zaplní…. takhle se to hemží a hemží, jedno v druhém svázané. To je svět. A na tento svět se někdo dívá, vnímá ho… vidí to hemžení, uvědomuje si ho. vidí ho v 3D, protože takhle ten svět je utkaný. lze lidi kteří se v tom světě hemží nějak zbavit utrpení? když je třeba budou zvedat na kříž, mučit a přibíjet? to je přehnaný příklad ale symbolika je jasná…. lze je zbavit utrpení ve smyslu probuzení, když se pozvednou nad plátno a podívají se.

  • rulisa 28.1.2015 at 16:13

    73
    Utýct může každej, neuteče jich spousta, otázka je, jestli proto, že to fakt chtějí ve vědomí prospěchu celku, nebo pro potěchu ze svýho trpitelství, či z vidiny následování nějakého svého idolu naděje přiblížení se k němu.
    Z tohohle pokusu o třídění bych asi odvíjela úvahy o oběti, pokud to má mít alespoň nějaké konsensuální řešení.

    Pomíjivost přírody, zabíjení se kvůli zdrojům a probouzení lidstva bych coby poetické rádobysyrové opisné drásání se vynechala..-)

  • ratka 28.1.2015 at 16:16

    74. ale proč to rozebírat nebo zjišťovat proč a co dělá ten druhý. Tato poselství, důležitost porozumění vlastní existenci, jaké je moje místo a co zde hledám, to má každý za sebe…. jen a pouze každý sám v sobě si tyto otázky zodpovídá. Jak to má ten druhý…. to jsou domněnky.

  • Jirka* 28.1.2015 at 16:26

    ad 72) ano, tak to vidím taky – slovo "oběť" není v tomhle smyslu asi správně zvolené, působí dost negativně a blbě se jím vyjadřuje dobrovolný, chtěný úkon :-)

  • ratka 28.1.2015 at 16:29

    abych nebyla pochopena spatne, to ze se nekdo vrhne do vln a s nasazenim vlasntiho zivota nekoho zachrani a treba sam sebe zrani nebo dokonce sam zahyne, neni obet. teda sama za se be to jako obet nevnimam. to je spise instinkt. takove veci dela clovek instinktivne, podvedome…jeho podvedomi mu to prikáže.

    když ale nekoho třeba zavřou a vyslýchají, a řeknou mu že musí prozradit svoje spolupracovníky nebo etc. jinak zabiji jeho zenu nebo dite, o nem nemluvim, proste nasadi na jeho nejzranitelnejsi misto. a on neprozradi… je to vedome rozhodnuti. vedoma obet. takhle si predstavuji obet :-) ze to dela vedome. ze edome vybira…. z dvou variant. bud svet nebo Duch.

  • rulisa 28.1.2015 at 16:43

    75
    Proč? Protožes o tom začla. :-))

    77
    Hmm, mně se zdá, že spíš vybírá mezi jedněma lidm a druhýma lidma.
    Typická situace, kdy někoho obětovat musíš, jiná možnost není Obětuje – tj. zabije – buď spolupracovníky, nebo rodinu. Přežije-li to, oběsí se pak tak jak tak.
    A nebo zblázní.

    Takhle si nepředstavuju oběť, ale patovou situaci.

    A nebo extrém principu všech řešení v celém životě:
    Nikdy nejde vybrat/rozhodnout se tak, abys něco neobětovala.

  • rulisa 28.1.2015 at 16:45

    A jsme zpátky o kus nahoře.

    Protože pokrač. 78:
    Takže když to víš, nebereš to jako oběť v tom smyslu slova "nemusel jsem, obětoval jsem", ale jako logický důsledek volby, kdy ses musela zříct tohohle, zatímco při jiném rozhodnutí by ses zřekla něčeho jiného.

  • rulisa 28.1.2015 at 16:47

    76
    Přijde mi, že přes veškerou šíři slovní zásby v češtině občas ještě dost slov citelně chybí. :-)

  • ratka 28.1.2015 at 16:48

    78. no a co když se v ty patove situaci pohybujeme furt a nesmíme se zbláznit. kdy je účelem naopak prohlédnout, povznést se nad to všecko vybírání dle vlastních choutek a zálib, protože vše je nakonec jen pinožení se po zemi.

  • rulisa 28.1.2015 at 17:10

    81
    Ratko, čti můj komentář ještě jednou.
    Co tam píšu,
    Že ano, že se v ní pohybujeme furt.
    Jen si to většinou neuvědomujeme, dokud to není takhle krutě.

    Jak chceš ještě víc prohlédnout a povznést se?
    Jakože aby ti bylo jedno, žes poslala na smrt buď deset či dvacet svých kolegů, nebo manžela/manželku s dětmi a prarodiči? Abys tu bolest vyhnala přesvědčením, že jejich životy nejsou tak důležité, protože důležitý je jen jakýsi nadpozemský duchovní princip ?

    A Ratko, když se ti tohle povede, jsi si jistá, že to znamená, že ses nezbláznila?

  • anina 28.1.2015 at 17:19

    Možná je to tak trochu sice slovíčkaření..pomohu, obětuji se. Nemám to slovo ráda, ale nechci říkat, že se lidi někdy skutečně pro něco neobětovali a naprosto nezištně i svým životem.
    Jsem spíš alergická na to, když slýchám.. a já se tolik obětoval- a, ale on- ona..právě s tím podtónem ukřivděnosti. On-a se tak rozhodli sami.
    V běžným životě to beru tak, že pokud mohu někomu pomoci, je to v mých možnostech a já chci, tak to prostě udělám. Nebo nechci, necítím se na to slibovat, co asi nepůjde, tak nic.
    Když už pomohu, fakt za to nečekám nějakou vratku. Druhý mi nemusí pomoc vůbec, i když se pak nejspíš obrátím na ty, kterým jsem taky pomohla, tedy na přátelé a známé, i proto je mám.. že třeba oni by nějak pomoc mohli, nebo taky nemohli. Ne protože nechtějí, ale nemají jak..i když by rádi.
    Tak si ani nemyslím, že bych někomu pomáhala ze zištnosti a čekala, že mi to vrátí.
    O dětech a rodině ani nemluvím, tam taky nejde vůbec mluvit o tom, že bych pomohla ze zištnosti.
    Jasně, že by mi bylo líto, kdybych věděla, že rodina mi nějak pomoc mohla a neudělala to. Ale stejně bych jim pomohla znovu.
    Když mohu někomu pomoci..dělám to nejen pro něj, ale i pro svůj dobrý pocit a mám z toho radost. A to nekecám..

  • anina 28.1.2015 at 17:24

    A taky si myslím, že pokud se někdo skutečně už OPRAVDU OBĚTUJE a chce, tak o nějaké oběti ani nemluví..vlastně to bere jako nějakou potřebu něco demonstrovat, udělat i za cenu toho života třeba.

  • ratka 29.1.2015 at 7:04

    82. dokazat to unest, dokazat se na to divat,neuhybat do hezkych obrazu jakoze …. natvrdo to unest. o nicem jnem nepisu. hledam cestu, a snad na ni jsem… jak to dokazat unest aniz bych se zblaznila. jak si to vse v sobe uvedomit, ujasnit

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.