Zážitek je malej zážit.

Dějů dění má rys hromadění.
Jeden den v sobě uzavřu jeden kruh, odškrtnu položky, zaarchivuju… Muže, co nebyli, nejsou i co by mohli být, křehce čerstvá  lehkost pozbytí.
Druhý den otevřu oči uprostřed davů u rybníka a dívám se na záda, co byly.

Je to zvláštní, jak člověk někoho pozná i po letech i zezadu i s jeho (stejně jako vlastními) deseti kily navíc i s vlastními (jeho asi ne, vždycky viděl výborně) dioptriemi na dálku.

První Nevěra.

Říkám mu tak, i když jsem ho za nevěru nikdy pro sebe nepovažovala, nikdy jsem nespala paralelně s dvěma muži najednou, nikdy jsem nemohla, i kdybych si to nakrásně někde ve snech před spaním vypředstavovala, nešlo to. Teprv až se za jedním zavřely dveře…

Někdy je to, co se zavře, spíš padací most.

První nevěra, první nevztah, první náraz sama na sebe.

Že když se srazí nevztah na dohodu s víc než sexem a s neješitnou pohodou, hlavně komunikační, tak mě to porazí.
Nebo rozrazí.

Je to zvláštní, jak člověku v paměti utkvívají detaily bez ladu  a skladu, bez časové posloupnosti, jen vyskakující obrazy, pocity, vůně, zvuky… Intonace hlasu, zasmání se se zakloněnou hlavou, pohyb při otočení se za něčím, někam…vůně čaje hořkého jak rozpuštěný dehet, vůně mýdla nezvykle ostrého na kůži s nervozitou zostřeným pachem, vůně vody jezerní, když jsem se málem utopila, jak jsem nechtěla přiznat, že s tím oblečením a botama v uzlu nad hlavou už dál nemůžu… Naštěstí jsem měla vždycky štěstí na docela fyzicky zdatný chlapy, tenhle uměl navíc i hodně dobře plavat. Chuť toho čaje. Chuť krve z jazyka, co mi natrhl, když nečekal, že cuknu hlavou. Chuť sýra, co jsem krájela tak intenzívně, až mi propadl nůž stolem…  Chuť… I nějaká ta pachuť…

„Víš, já na ty vztahy a sex a tak už nejsem,“ řekl mi před několika lety při posledním krátkém setkání. „Už jsem s tím tak nějak úplně přestal…“
Ještě dlouho po tom, co nevztah založený na dohodu taky na dohodu skončil, se mi nepravidelně ozýval po esemeskách a zdravil, optal se… Vyznavač východních učení a cvičení. Propagátor askeze stravovací i sexuální. A zejména ejakulační. Taoistický sex tomu říkal.

A teď už dva roky nic. Ani nejmenší kontakt.
Až v davu u rybníka.
Stojící do půl stehen ve vodě, takhle nikdo jiný nepřetržitě antistresovej míček nemačká, neklid do konečků prstů, i když jen chodil, jako by i z pat nejradši vyskočil, i ten opakovaný netrpělivý pohyb, jímž posílá kohosi ve vodě plavat, ten znám taky, v pase přibral (kdo ne), ale přes ruce taky, a řádně, pořád cvičí, akorát nohy má teď proti těm supernamakaným zádům a rukám legračně hubený, býval symetričtější, asi nežije tak symetricky, jak si tehdy přál nebo jak to aspoň tvrdil, jo, ta, co na ni mává do vody je taky bruneta, vypadá docela vysoká, a on se obrací zpátky na břeh, ale obrací se tak, že mi při té otočce tvář neukáže, nasadí si nad obličej kšiltovku, ještě než tu otočku dokončí, a zamíří k ručníkům. Jejich. Kšiltovku tehdy nenosil, ale na kole jezdil, to jo, a hodně. Neopaloval se nikdy.

Až teď. Na ručnících vleže na břiše rychle zavřít oči a otočit se pod kšiltovkou na druhou stranu…

Musela jsem se začít smát. Prostě musela.
Kdyby mi tuhle situaci někdo vyvěštil před nějakými sedmi osmi lety, nikdy bych mu nevěřila, že se mi nebudou třást ruce, svírat žaludek a po ksichtě koulet slzy jako hrachy ze zklamání, z ponížení, z kdečeho…
A já se směju. Vsedě na ručníku o pár metrů vedle, s bradou na loktech…
Několika cizími jazyky hovořící, hluboce sečtělý a vysoce vystudovaný silný muž, co mě nenechal utopit, je malej kluk, celej zděšením na mrtvici ze situace, kterou nečekal a nemá pod kontrolou. Malej, zděšenej, zbabělej…

Jako všichni.

Byla jsem tam s ex a starším synem. Na motorkách. Čas od času si takhle uděláme společný půlden, zůstali jsme spolu kvůli dětem o osm let navíc, proč bychom nemohli občas ještě i o nějaký ten půlden, i velké děti to potřebují.
Bylo by jedno, kdybych se zvedla a šla pozdravit starého známého.
Ale najednou jsem byla ráda, že jsem, kde jsem. Bez potřeby na tom cokoli měnit.

Ležel dlouho, asi se mu podařilo za těma úporně zavřenýma očima v rámci možností mezi řevem dětí a překřikováním se hloučků dospělých usnout. Dívala jsem se, jak dlouho to vydrží, dívala jsem se, jak se k němu z vody vrací jeho nynější přítelkyně, ještě větší než ve vodě. A taky s překvapivě nepřiměřeně velikým, převislým břichem, jako by měla sotva pár dní po porodu. Jenže to by nelezla do rybníka. Takže nejspíš patří k těm smolařkám, co jim to po porodu zůstalo. Ale i tak je taková celá veliká, mohutná…
Dívala jsem se, jak k němu došla, tiše a mokře, a s rozpustilým uhihňutím se mu rozpleskla na zádech. Zakvikl a vyskočil, samozřejmě. Když ho pustila.
Říkávala jsem mu Varan, pro tak zvláštně nakrabacenou kůži na krku, co míval.
Dneska má Varan Vorvaně.
´Vidím, že dodneška jsem neznal princův vkus…´

Odchízeli s koly téměř kolem nás. Ona přímo a energicky s úsměvem vpřed, tak o půl hlavy vyšší. On celou dobu zarytě zasmušile hledící k zemi. Jen Hmm na říznost jejích vět…
Jestli ji na něco jde tipovat, tak na příjemkyni taostického sexu určitě ne.

Čekala jsem, že mi přiletí esemeska někdy večer. Nějaký jeho typický opisně intelektuálský pamflet, sdělující mi, že si nebyl jistý, jestli to jsem opravdu já, a jak se vlastně mám…
Nepřiletěla. Ani ten večer, ani už žádný další.

Musím se smát ještě teď. A budu se asi smát už nadosmrti, kdykoli si na něj vzpomenu.

Jo, k něčemu ta anabáze se seznamkovými pokusy přeci jenom byla. Spadlo to ze mě díky ní všechno. I ten poslední, už to vím stoprocentně. Zaplaťpámbů.
A vím to, protože už nemám potřebu jim to říkat. Ani těm, co byli, třeba nedávno, ani těm, co by mohli být.

Není letos krásný léto?
Takový… úsměvný… :-)