Mívám to na jaře. Asi prodloužením dne, tedy působením světla na produkci hormonů, i vzestupem příjmu vitamínů z dostupnějšího ovoce a zeleniny a při větším teple z větší chuti na ovoce a zeleninu než na energeticky náročná jidla. (Není nad to umět si věci vědecky zdůvodnit).
Je pravda, že loni, předloni a předpředloni to bylo slabší. Hodně slabé. Zřejmě vliv stresu po zvykání si v jiném domově, po prodeji kobyly, po skončení nevztahu…
Protože letos to byl uragán.
(Co dnes u psaní poslouchám: https://www.youtube.com/watch?v=XxAIqfhrFaE&list=RDaZ-dFjx7D4U&index=2)
I.
Zavanul zpočátku jen mírně, poznenáhlu. To když jsem byla vybírat pracovní obuv u našeho firemního dodavatele pracovních oděvů, obuvi a ochranných pomůcek. A zakecala se s ním. A on mě tak od srdce přesvědčoval, že to nemám vzdávat, že ty internetový seznamky nemusejí být špatný, že i on si tam našel novou přítelkyni z nedaleka, po smrti manželky (jíž jsem dělala nápis na pomník), a že i jeden jeho kamarád z T.2 (jakože to není ta naše T., ale jiná nedaleká T.) si takto našel po rozvodu partnerku a už se budou brát. Uznal, že moje vyprávění o obchodním manažerovi přes potraviny, se kterým jsem seděla v hospodě a s nímž od začátku bylo jasné, že shoda mezi námi panuje jen v opovržlivém názoru na toho druhého, je legrační, ba i zkušenost s jiným, který pro změnu vykládal jen o chorobách, není nepravděpodobná, ale prý to mám ještě zkusit. Protože kdo nic nezkusí…
Tak jsem to zkusila.
Poučena minulostí i vlastním IQ jsem opět sestavila a na internetovou seznamku vyvěsila inzerát, který měl být natolik originální, aby dostatečně vypovídal o originalitě zadavatelky, a natolik bohatý alegoriemi, aby dostatečně odradil ty, jež ho nemají šanci pochopit.
První odpověď přišla: „Nechceš večer na vínko a na sexík?“
Druhá: „Máš ráda lízání od mladýho kluka?“
Třetí: „Ahoj rad bych se z tebou seznamil.“
Hurá. „Proč zrovna se mnou?“
Odpověď: „To je jedno ne.“
Ano, intelekt není to, co by se na seznamkách nějak řešilo, natož když to není vůbec.
Rozhodla jsem se tentokrát profil tak rychle nesmazat a pojmout to celé jen jako další zajímavý průzkum prostého lidu. Fotky i login, obojí napovídající, že nejsem z okresního města, kam mě seznamka zařadila, protože jinak než na okresní města to nemá nastaveno, jsem ponechala, dobrá součást testu IQ zájemců i jejich ochoty se po něčem pídit či přemýšlet. A texty zajímavých, originálních a intelektuálně náročných inzerátů na seznámení mě napadají jak na běžícím páse, stačí je měnit podle nálady.
II.
Další reakce byla od obchodního zástupce s potravinami. Už má nový profil, pod jménem, nikoli jen pod kódem přidělovaným seznamkou. Takže profil Ervín mě napřed zmátl. Ale opravdu jen chvilku, jen první výměnu vzkazů. Do první lustrace pomocí přítele Googla. Hodlala jsem se chvíli bavit sledováním, jak frajer Ervín od minule změnil taktiku balení, bohužel v mém profilu si přečetl, odkud jsem, a vcelku rychle mu to docvaklo. Prý jestli náhodou nedělám v kamenictví. Tak jsem se zasmála, další vzkaz už od něj nepřišel.
Ale přišel jiný: „Jestli odpovíš, tak už jsi našla, co hledáš! Jsem přesně to, co potřebuješ, jsem za vodou, dobře zaopatřený, podnikající v obchodu s PC…“ Blablabla. Rozklikávám si profil a jukne na mě podmračené výkrmovepřoidní cosi, od čeho bych nekoupila ani klávesnici, protože bych se bála, že mě jí při případné reklamaci bací. Poslat to na jatka, srazej mi z jateční ceny za nadměrnou ztučnělost.
Přidáala jsem si do profilu větičku, že kdo cítí potřebu ubezpečovat o svém majetkovém zabezpečení, má nejspíš problém jinde.
Arogantní přípis od Vepřového laloka, že se nesmím divit, že se nemůžu s nikým seznámit, když neodpovídám na nabídky, a že bych se sebou měla něco dělat, aby mě vůbec někdo chtěl.
Doplnila jsem do textu inzerátu info o tom, že hledám někoho, kdo se mnou udrží krok i myšlenky.
Naopak počítačový grafik, v nějž jsem docela i začla vkládat naděje, ochladl a rozloučil se uctivě poté, co si nechal vysvětlit můj nick a konečně zjistil, že nejsem přímo jeho z okresního města. Někam dojíždět se mu… – No, popravdě, mně taky přijde komplikovaný a do nikam vedoucí, snažit se o vztah na dálku větší než třicet kiláků. Tedy v našich letech, kdy člověk už neplánuje (i když nikdy neříkej nikdy) nějaká sestěhovávání se, natož změny životního stylu.
Což byl kámen úrazu u dalších asi tří zájemců, že jsem se jich zeptala, nakolik si myslí, že vydrží dojíždět, nebo za jak dlouho si místo ježdění za nějakou babou radši doma otevřou pívo a babě pošlou jen sms. A po pár večerech u piva pak už ani to sms.
Většinou pak už neposlali ani smajlíka.
Na seznamce jsem ještě hnusnější než na blogách.
Ale věřím Ratčinu krédu, že ten, s kým mám vydržet, musí něco vydržet se mnou.
III.
A tak logicky ze všech kolemhubymazomedů a naparovačů nakonec vypadne někdo, kdo píše normálně. Narovinu. Ve větách střídavě holých i rozvitých, píše čárky v souvětí, má slušnou slovní zásobu a evidentně smysl pro humor. Navíc sympatický login, řekněme něco jako Pučmeloud.
A přizná, že sice není ženatý, ale jaksi zadaný a že je blbost to zatloukat, když by se na to stejně přišlo. A taky dělá na cnc mašinách a taky je blíženec a prostě…
Voda živááá…
Navíc pošle svou fotku cvaklou mobilem, je rozmazanej (neplést s namazanej), hubenej, má brejle a papírovou krabici na hlavě. Prý místo vlasů v místě pleše.
Píše mile a sympaticky a já zjišťuju, že na jeho vzkazíky se těším a že ho chci vidět naživo. Vprostřed sms lítajících mezi jeho cnc stroji a mým hřbitovem si najednou představuju, že se objeví na tom hřbitově a šáhne na mě a já mu dám, ups, hned teď, někde na kraji hrobů… – Nebetyčná blbost, ale je tak ohromujícně vzrušující si to představovat, tak k úžasu ukrutně fungující, že si to prostě musím užít, kolikrát to ještě bude, vždyť už jsem myslela, že už to vůbec nebude, že už to ze mě vyprchává, tahle skrz plíce hruď a žaludek až do klína žhavá láva svíravá…
Říkám si, že přece o nic nejde, a že i kdyby, tak jeho zadané ho brát nehodlám a stejně nemám čas na nějaký seriózní vztah, tak proč nemít jen tak někoho, s kým se mi dobře kecá a sem tam se třeba uvidíme, jednou za dlouhej čas… a o kom jde mít nějaký ty trochu nemravný představy…
Uviděli jsme se na parkovišti u Tesca, takové neutrální území.
Poznala jsem ho, i když měl evidentně oproti fotce tak o deset let a dvacet kilo navíc.
V autopřehrávači cestou do hospody pouštěl country.
Prý si tipl, že to bychom mohli mít společné.
Řekla jsem, že kdysi jo, ale že s věkem jsem trochu přitvrdila.
Asi jsem mu radost moc neudělala.
Seděli jsme na zahrádce u hospody a nedal si jídlo, prý jedl v práci, ale kdoví jestli nemyslel spíš na to, že pak bude muset jíst ještě doma.
Vyprávěl o kdečem a mluvil tak jaksi skoro upjatě, a přitom napjatě, neklidně. Ale co si budem nalhávat, oni to chlapi na prvním takovém setkání vůbec nemají snadné, nezávidím jim tu nejistotu, kam šlápnout že aby nešlápnout do h…
Nejradši bych na tomto místě všechny snažící se chlapy ujistila, že není nutno být dokonalý, ta ženská naproti stolu zas má pro změnu problém vnímat obsah slov, alespoň tedy já to tak mám, sice komunikuju, ale omluvy za to, co kdo řekl, jdou vůči mně absurdně do prázdna, protože fakta nestíhám, chytám jen intonaci, záchvěvy, zaváhání, potlačenou nevůli či rozladění, nejistotu, nedočkavost, chtivost… A snažím se dostat pod vzhled. Nevnímat detaily tváře, vnímat to, co se věkem nemění.
Což je většinou daleko větší nářez než nějaké ve slovech obsažené informace.
Pak mě zas popovezl od hospody zpátky. Loučili jsme se, stál s autem u krajnice. Otočený ke mně, opřený o sloupek dveří, skoro jako by couval: – Dík za fajn večer. Tak třeba zas někdy. – Jo, taky děkuju za pěknej večer…
Ani mezera v řeči, co jsem udělala, odmlčení se s pohledem přímým a úsměvem vřelým, ho nepřimělo pokusit se o nějaký dotek, o pusu aspoň přátelskou.
Druhý den sms:
– Tak jaký máš pocit z našeho setkání?
– Že jsem tě zaskočila.
Zaskočila. Prý tím, jak jsem otevřená, upřímná a bezprostřední. O pár sms později přiznává, že upřímnost a bezprostřednost rovná se čistota a bezbrannost.
Uff.
Proto mi nejspíš ani ten vagabund tehdá neublížil. Prostě se usměju a rozkecám a jsem v tu ránu tak čistá a bezbranná, že ani o sex nemá chlap odvahu se pokusit.
IV.
Paralelně s „Pučmeloudem“ se ozval na seznamce ještě jeden, řekněme „PageUp“. Napřed mi pochválil fotky, pak jsem ho naštvala, když jsme mu dala mejl na jeden ze svých nicků a nikoli na svoje občanské jméno. Udělal mi přednášku na téma paranoiy a nefér jednání, tak jsem ho pustila z hlavy.
Když Pučmeloud tak nějak dá se říct vybouchl a navrhl čas na rozmyšlenou o délce několika dní, kdy jede se svou zadanou pryč, koukla jsem, co na Seznamce ještě zbylo tak nějak za povšimnutí hodné, a našla jednu nepřečtenou odpověď od PageUpa. Tak jsem mu ještě jednou taky odepsala, víceméně pro pocit vlastní slušnosti.
A pak jsem tak nějak dospěla k názoru, že si dělá srandu. Že prostě reaguje přesně podle mého naposledy inovovaného seznamovacího inzerátu, že hledám parťáka, s kterým se bude dát mluvit o vážných věcech nevážně a naopak.
PageUp mi odpustil mou tvrdošíjně hájenou anonymitu a pojmenoval si mě Klárko, já ho laskvě titulovala PageDown. Na což reagoval několika opravnými vykřičníky.
Pozval mě v sobotu s sebou na jednu nedalekou městskou veselici. Souhlasila jsem, ale zajistila si krytí zad a náhradní noční odvoz pro případ, kdyby se ukázalo, že jeho sms o tom, jak zpátky řídím já a jedu směrem k němu domů, jsou myšlena vážně.
Bylo to docela fajn, přijel na pokraji smrti po propité noci a hasičských závodech. Byl docela galantní a bral mě za ruce. Přivez mi jahody. Snědli jsem je cestou zpátky, když řídil on a vysadil mě ve vší slušnosti nedaleko mého domova.
Přátelskou pusu jsem mu dala já a hned vystoupila, aby nezjistil, že si připadám jako blbec, protože jsem ho tím taky zaskočila.
Asi je mi to souzeno.
Další den se ale kupodivu ozval a domluvili jsme si další setkání. Těšila jsem se. Na galantnost a jemné všímavé ruce. Jestlipak budou tak působivé i jinde…
Den před tím setkáním mě začlo loupat v zádech a večer v předtermínu vypukly moje dny.
Už jste někdy některá řešila dilema, zda a jak to sdělit chlapovi, u kterého si nejste jisté, zdali se nepletete, když si myslíte, že mu půjde o sex? Jak moc se dá riskovat, že bude ženská za blbku úplně, když mu začne sdělovat něco o svých červených dnech a omluvách, že tedy to asi nepůjde, zatímco on nic tak náhlého vůbec v plánu neměl?
No, vyjasnili jsme si to, byl shovívavě velkorysý.
Dopoledne před setkáním sms – jestli jsem mu nepsala, že to omylem smazal. A že mi posílal mejl, jestli jsem ho už četla.
Četla, byl to jeho fotoautoportrét v bublinkách a s bílým vínem, decentní, nejlíp bylo vidět to víno.
Tak jsem napsala, že to si tedy nebudem rozumět, protože já piju červený.
Dozvěděla jsem se, že to nemá na náš vztah vliv a několik dalších poučných věcí stran používání vína.
Někdy potřebuju před upotřebením zatřepat. Nebo praštit po hlavě. Zlejt ledovou vodou. Třeba sdělením, že on nemá čas na řešení blbostí pořád dokola a že ho ruším v práci.
Jízlivosti nebyly vtípky. Byl to fakt.
Na výletě na slavnosti se jich nedopouštěl nikoli proto, že by byl tak hodný, ale protože byl mrtvý po hasičské pařbě a závodech. To, že se mi zdálo, že kdykoli začnu něco vyprávět, přestává mě vnímat, a že vnímá jen tehdy, když vypráví on, nebylo tím, že by byl mrtvý po pařbě a hasičských závodech, ale protože takový prostě je.
Má dva plemenem v podstatě naprosto tupé psy. Obrovské a gresívní. O těch mluví nejzaujatěji.
Jaký pán, takový pes.
Jenže já pod vlivem hormonů tupá úplně stejně. Napřed jsem musela dostat měsíčky a splasknout z chtíče, abych některé věci byla schopná uvidět a zatřídit správně.
Už jsem nerušila esemeskami, napsala jsem mejl. Že už ho nehodlám rušit, protože mi nechybí řešení blbostí, jen vlídnost a laskavost.
Doufala jsem, že to bude jako důvod ke zrušení setkání bude stačit.
Nerad prohrává. I schůzky. Odpověděl, že to vyřešíme večer a že předpokládá, že ho provedu po T.
Provedu tě ráda, ráda chodím.
Bylo mi zle, ukrutně. Z měsíčků i z něj. Hubu plnou rázem vyražených oparů, motolice.
Premenstruálnímu abnormálnímu hormonálnímu výkyvu vášnivé touhy odpovídal abnormální hormonální propad do vykrvácení. Na těle i duchu.
Nicméně, večer, chodili jsme. Nestíhal. Napřed si stěžoval, že ho bolí nohy, pak přestal. Pomalu se přestával i usmívat. Až mi ho skoro bylo líto. Ale ani tak se nezeptal. Mě. Na něco, co si myslím, co mám ráda, co bych chtěla… Jen vyslovoval svoje názory. A dokazoval, že má pravdu, když řekl či napsal to či ono.
Obešli jsme celé městečko včetně tří rybníků. Pak jsem mu za odměnu koupila zmrzlinu („Jen jeden kopeček? Víc nechceš?“ _ „Když mám chuť na oříškovou, dám si oříškovou a ne nějakou banánočokoládovou.“) a nechala ho na lavičce vykládat o jeho představě dovolené, zatímco jsem paralelně sdělovala zcela odlišné představy svoje.
Cestou od lavičky zpět k autu jsem naopak vyprávěla o svých aktivitách, současných i minulých. Pečlivě nadšeně úměrou nepřímou k jeho nezájmu. Sdělil mi, že jsem zcela rezignovala na svůj osobní život. A že jsem takoista, co nepřijímá žádného guru, což je jako s tím křesťanstvím, kdy jsem se tak hloupě ptala, proč on nosí kříž na krku, když není křtěný, zatímco pro něj je prý křesťanství všechno, jinak by byl svět chaos a lidi jen změť nějakých vlastních neuspořádaných vír…
Podepsala jsem mu svou diagnózu sdělením, že kdyby nebylo křesťanství, nebyl by o nic větší chaos individualit ve víře v boha než teď, protože lidi by si vymysleli nějaký jiný náboženství a stejně by si je pak zas uzpůsobili podle potřeb sebe a svojí společnosti.
Když jsem ho ujistila, že si některé věci skutečně takhle myslím a vymyslela jsem si je skoro docela sama a dokonce i vím, že desatero přinesl Mojžíš a že Bibli jsem četla a celou, nasedl do auta a odjel.
Odešla jsem domů sdělit svému postpubertálnímu synovi, že jsem neskonale šťastná, jak je úžasně příjemně normální, pohodovej a empatickej člověk.
V.
Jen jsem tiše doufala, že ten jeden menší (nikoli na výšku, na výšku je ze všech mně známých kameníků a hrobníků největší) kameník a hrobník a náš stálý zákazník, co mě na té městské slavnosti s majitelem dvou psů viděl, tuto skutečnost neproflákne na firmě. Nepotřebuju si kazit imidž hrdé nezadané nedobytné kvůli namistrovanýmu účetnímu s absencí smyslu pro humor.
Neproflákl.
Má mě rád, vím to už dlouho, už několik firemních veselic jsme spolu prokecali a protancovali v důvěrném sdílení názorů, dávno jsem mu řekla, že je škoda, že má tak krásný manželství, protože to se od něj prostě nemůžu nechat svíst, už dávno mě ujistil, že kdyby čirou náhodou něco, jsem hned další na řadě za jeho manželkou.
A jak jsme tak dneska seděli na firmě na dvoře vespolek u kafe po nakládce a já se na něj koukala (a on na mě, jako by se ptal, jestli má dál mlčet, a mlčel velmi, velmi dobře), najednou mi došlo, že když už hormonální výkyv a potřeba žhavých představ, mám kolem sebe dost jiných blízkých duší, skutečně blízkých, kterým můžu věřit a nebát se jich a krom žhava u nich cítit i obyč lidské teplo, a nemusím kvůli tomu trápit sebe tupými psy ani ty psy samotné.
Jen ještě budu muset počkat, až na mě dojde řada po té manželce, alespoň v tomhle případě.
(Jdu spát, za eventutelní zbylé překlepy se omlouvám, doopravím zítra.)
Komentáře: